* Vážení čtenáři, ke 20. výročí rozdělení Československa jsme připravili na konec roku seriálové ohlédnutí za touto historickou událostí. * V několika dílech seriálu budeme mapovat události let 1990 až 1992, které k rozpadu společného státu vedly.
Praha - Slovensko před několika dny vyhlásilo zákaz prodeje českých lihovin. Je to vůbec poprvé, kdy se na Slovensku nesmí prodávat něco českého. Skoro dvacet let poté, co Česko a Slovensko přestaly být jedna země.
V našem seriálu se podíváme s využitím nových výpovědí a svědectví o těchto dvacet let dozadu.
Silvestr 1989 se slavil v Československu v mimořádném opojení. Bylo osmačtyřicet hodin po zvolení Václava Havla prezidentem na Pražském hradě, sametová revoluce vrcholila a země se chystala vstoupit do nového roku poprvé po čtyřech desetiletích bez vlády komunistů.
2. ledna 1990 Václav Havel odjel na svoji první oficiální cestu v prezidentské funkci do zahraničí. Do Německa. A možná už tady někdy začala cesta k rozdělení státu, kterého byl Václav Havel, jak se za dva a půl roku poté ukázalo, posledním prezidentem.
Po svém zvolení nenavštívil Bratislavu, což mu někteří slovenští, ale i čeští politici zazlívali.
"Bylo to s podivem: Václav Havel tolik věřil symbolům, ale tady prostě nevěděl, netušil. Nedošlo mu to. Cesta rovnou z Hradčan do Bratislavy do katedrály svatého Martina, kde byly korunovány přes dvě desítky uherských králů, by byla symbolem českého uznání Slováků jako svébytného národa," uvedl pro Aktuálně.cz Petr Pithart, který stál v letech 1990 až 1992 v čele české vlády.
Jaro 1990 mnoho Čechů šokovalo tím, že se najednou objevuje otázka možného rozpadu federace a samostatného slovenského státu. Málokdo si něco takového na západ od řeky Moravy dokázal představit, Československo bylo tehdy zkrátka něco samozřejmého…
I svět si ale začal všímat, že se něco děje. Když ve Federálním shromáždění probíhala diskuse o novém názvu státu, která vešla do historie jako "pomlčková válka," před budovou Slovenské národní rady v Bratislavě demonstrovalo v dubnu několik stovek lidí poprvé s otevřeným požadavkem na samostatnost.
Snímek skupinky držící transparent s nápisem „Chceme samostatnú Slovenskú republiku" otiskl americký týdeník Time ve velkém článku o renesanci nacionalismu v postkomunistické Evropě.
Zaregistrovala se Slovenská národní strana (SNS) a v televizní debatě před volbami roku 1990, ve které seděli zástupci všech kandidujících stran u dlouhého stolu vedle sebe, šel z představitele SNS Víťazoslava Morice trochu strach.
Když mluvil, mračil se, gestikuloval se vztyčeným palcem a říkal, že jeho strana chce kulturní a ekonomickou samostatnost Slovenska. "Či bude aj samostatnost politická, o tom nech rozhodnú sami Slováci v hlasovaní," uvedl.
Ti, kdo si přáli zachování společného státu, ještě doufali, že odpůrci zůstanou v menšině.
"Pamatuji si velmi přesně, že při jedné rodinné debatě někdy začátkem roku 1990 jeden náš známý poznamenal, že do roka, maximálně dvou let, se Československo rozdělí. A neříkal to s nadšením. Tehdy jsem se tomu smál, ale později jsem si na to vzpomněl mnohokrát," vypráví Karol Wolf, Slovák a bývalý bratislavský zpravodaj deníku MF Dnes.
Na české straně ale začínala sílit podrážděnost vůči slovenským požadavkům, protože řada lidí měla pocit, že slovenská nespokojenost je vlastně kritikou Čechů.
Václav Klaus v rozhovoru pro knihu Jak praskaly švy uvedl, jaké byly jeho reakce na jaře 1990 na první zmínky o konci Československa.
"Byl jsem šokován, když se myšlenka na rozdělení objevila. (…) Myslel jsem si, že se všichni zbláznili! Byl jsem z toho strašně rozzlobený."
Dalším krokem roku 1990, který byl na Slovensku Václavu Havlovi vyčítán, byla jeho údajná snaha zastavit výrobu ve slovenských zbrojařských továrnách, například v Martině nebo Dubnici nad Váhom.
Omezení výroby nebo úplné zastavení některých provozů zvýšilo v regionech nezaměstnanost a hněv nad diktátem z Prahy. Slovenská národní strana tento krok pak používala v kampani jako důkaz o tom, že Slováci si o sobě nerozhodují sami a doplácejí na federaci.
Tehdy spor o konverzi slovenských zbrojovek zvedl velké emoce, i když je už jasné, že takzvané Havlovo rozbití slovenského zbrojního průmyslu je mýtem.
Skutečnost byla taková, že o utlumení výroby rozhodla ještě v letech 1988 a 1989 komunistická vláda před listopadovou revolucí. O tanky a další součástky už nebyl v cizině takový zájem jako dříve a podniky neměly zakázky (dvě třetiny federální produkce zbraní a munice se vyráběly na Slovensku).
A ti, kteří zájem měli, zase za dodávky dlouhodobě neplatili, což byl případ například několika arabských zemí. Navíc výroba byla propojená s Polskem, kde už tehdy toto odvětví také odumíralo.
Havel se zmínil o tom, že není příznivcem zbrojního průmyslu, z čehož vznikla legenda, že on rozhodl o osudu slovenských podniků a nárůstu nezaměstnanosti.
"Pravdou je, že zbrojársky priemysel nezastavil Václav Havel. O konverzii zbrojárskeho priemyslu sa rozhodlo ešte pred Nežnou revolúciou. Ešte začiatkom novembra 1989 slovenská komunistická vláda na čele s predsedom Pavlom Hrivnákom pripravovala prechod výroby zbrojoviek na výrobu civilnú, povedané inak - z tankov sa mali preorientovať na výrobu buldozérov," uvedla loni v rozhovoru pro Aktuálně.cz bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová.
Volby v červnu 1990 přinesly vítězství Občanskému fóru v České republice a Verejnosti proti násiliu na Slovensku. Vlády v obou republikách společně s vládou federální vytyčily cíl během krátké doby dospět k ideálnímu modelu federace a vyřešení této otázky jednou provždy.
Už za několik měsíců, ještě do konce roku 1990, ale bylo všechno jinak.
(Příští díl: Jak k odcizení Čechů a Slováků přispělo vodní dílo Gabčíkovo)
