Komentátoři či novináři rámují volby jako zásadní pro směřování země. Za klíčový je označován návrat expremiéra Roberta Fica. Vy jste v posledních týdnech objížděla Slovensko s kampaní Chcem tu zostať, která motivuje mladé lidi, aby šli volit. Je i pro mladé Slováky důležité, zdali bude sestavovat vládu Fico?
Překvapivé je, že napříč generacemi nejsou dlouhodobě významné rozdíly v postojích. Rozložení názorů na základě vlastního zařazení ke konzervativcům, socialistům, liberálům či národně orientovaným je zhruba stejné. Podobně jako postoje k Ukrajině. Mladí lidé dokonce více než starší generace uvádějí, že chtějí silný stát a přerozdělování. Ficova nabídka silného státu a sociálních jistot láká i část mladých.
Mladí tedy dle dlouhodobějších měření nejsou většinově liberální?
Zhruba třetina mladých je rozhodnuta volit Republiku, významná část Směr a také Progresivní Slovensko. Rozložení preferencí u mladých lidí je k mému překvapení dokonce výraznější ve prospěch stran s pevnou rukou. Ochrannou ruku státu očekávají dvě třetiny mladých. Očekávají, že politika bude řešit bydlení. Mezi mladými je výrazně zastoupen státní paternalismus.
Iveta Radičová
Iveta Radičová je slovenská socioložka. V letech 2005 až 2006 byla ministryní práce, sociálních věcí a rodiny.
Radičová stála v listopadu 1989 u založení občanského a politického hnutí Veřejnost proti násilí, stala se jeho mluvčí. V roce 1992 odešla z politiky poté, co ve volbách zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. Vrátila se v roce 2005, když ji tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda povolal na ministerstvo práce. Radičová byla členkou Slovenské demokratické a křesťanské unie - Demokratické strany (SDKÚ-DS).
V roce 2009 byla jednou z kandidátek v prezidentských volbách. Dostala se do druhého kola, kde ji porazil Ivan Gašparovič. V roce 2010 vedla Radičová stranu SDKÚ-DS, která získala ve volbách přes 15 procent hlasů, a skončila tak na druhém místě za vítěznou stranou Směr. Jelikož se předsedovi vítězné strany Robertu Ficovi nepodařilo získat důvěru v parlamentu, vládu nakonec sestavila Radičová.
Její vláda vydržela necelé dva roky, v roce 2012 se dostala do krize kvůli schválení Evropského nástroje finanční stability. Jeho schválení spojila tehdejší premiérka s hlasováním o důvěře vládě, kterou nezískala. V následujících volbách již Radičová nekandidovala a politiku opustila.
Jakou zprávou je pro Slovensko, že část mladých zvažuje odchod ze země, pokud by se k moci dostaly méně liberální strany?
Jde především o lidi s vysokoškolským vzděláním. Polovina mladých, kteří studují na zahraničních školách, se neplánuje vrátit zpět. Není to však jen o tom, kdo vládne, ale i o podmínkách a zázemí, které jim stát nabízí. Jisté je, že pokud bude na politické scéně převládat "hrubá kůže" spojená s útoky, nenávistí, vulgarismy až fyzickými potyčkami na ulici mezi expremiérem a exministrem, tak to mnohé lidi odradí.
Je to velmi špatná zpráva. Nezlehčuji to, ale k extrému v politice se neposouvá jen Slovensko, ale třeba i Spojené státy. V Evropské unii zase třetina populace volí pravicově extremistické strany. Na místě je otázka, co jsme s demokracií udělali, že nedokáže být oproti volbě extrému přesvědčivá.
Abychom předešli odchodu mladých, musíme zatraktivnit Slovensko, aby při zvažování toho, kde se usadí, vítězilo jako země, kde vládne dobrá atmosféra s dobrými pracovními příležitostmi.
V kampani se poměrně často zvedalo téma migrace, což působí jako návrat do roku 2016, kdy se na něj politici také soustředili. Může letos rozhodnout volby?
Na tuto otázku nezná nikdo odpověď. V předvolební kampani jsme začali s medvědy, pak pokračovali zvyšováním hypotečních úvěrů. Strany přicházely s ad hoc tématy, aby překrývaly oblasti, které jsou opravdu zásadními problémy Slovenska.
Migrace problém objektivně je, protože maďarský premiér Viktor Orbán během kampaně propustil z vězení převaděče a opravdu k nám přišla velmi silná vlna migrantů. Její zvládnutí není jednoduché. Má svou logiku, že se tohoto tématu vždy více chytí extremistické strany, protože naráží na otázku naší identity.
Z úst některých vašich kolegů sociologů zní, že by návrat Fica znamenal konec demokracie nebo naprostý odklon od Západu a podobně. Co by to znamenalo pro vás osobně?
Zprávy o konci demokracie by byly možná pravdou, kdyby taková politika měla většinovou podporu. Jenže tak to není. Společnost je polarizovaná, je to padesát na padesát, takže i volební výsledek bude těsný. Robertu Ficovi se v parlamentu možná povede vytvořit většinu, ale je otázka, zda ji bude vytvářet s Republikou nebo bez ní. A případně za jakých podmínek. Jednu z nich zformuloval Fico jasně. O vystoupení z Evropské unie neuvažuje ani na vteřinu. Nijak se ale netají tím, že je jednoznačně proti sankcím vůči Rusku a na Ukrajinu nechce poslat ani jeden náboj.
Takže hrozba konce demokracie nemusí být tak silná?
Důležité je si uvědomit, že posilování Fica má vysvětlení. Demokratické instituce v očích občanů selhaly. Za tři roky padly tři vlády, což přineslo obrovské zklamání. K tomu se nabalují vnější krize, které na Slovensko měly mnohem hlubší dopad než na jiné země. Dnes má Slovensko nejvyšší deficit ze všech členských zemí Evropské unie, ale i z toho důvodu, jak vlády na dané krize reagovaly.
Opozice se v zásadě nemusela příliš snažit, aby se z kolen znovu postavila na nohy. Styl vládnutí, který předváděli někteří politici v bývalých vládních koalicích, a souhrn šoků z pandemie či krize s energiemi prostě promluvil. Zklamání se pochopitelně projevuje příklonem ke stranám, které místo chaosu nabízí pořádek.
Neříkám, že by Ficova vláda přinesla optimální stav, kde fungují demokratické instituce a Slovensko bude bezproblémovým členem EU. Ale ustojíme to. Ustáli jsme Mečiara a mnohé jiné propady, ustojíme znovu i Fica.
Popisujete, že společnost je rozdělená skoro přesně napůl. V tomto souladu jdou i postoje k Ukrajině. Padesát procent Slováků si myslí, že za válku na Ukrajině je zodpovědná Ukrajina nebo Západ. Kde se tyto postoje na Slovensku berou?
Mají mnohem hlubší kořeny. Slovensko i v době normalizace po okupaci v roce 1968 zaznamenalo opravdu velmi zásadní růst životní úrovně díky industrializaci postsovětského typu. Přišla výstavba nemocnic, škol a bytů. V té době lidé porovnávali vlastní životní příběh s příběhem svých rodičů a viděli zlepšení. Proto byly v listopadu 1989 postoje v Česku a na Slovensku rozdílné.
Zatímco v Česku se tři čtvrtiny lidí domnívaly, že nový demokratický režim bude spravedlivější, na Slovensku to už tehdy bylo jen 40 procent. Dnes toto přesvědčení v Česku sice klesá, ale pořád je většinové. Slováci si drží konzistentní postoj. Čtyřicet procent lidí stále tvrdí, že bývalý režim byl spravedlivější.
Dnes lidé opět svůj život srovnávají s předešlými generacemi a významné části lidí se nyní žije hůře než jejich rodičům. Objektivně se většině lidí na Slovensku žije velmi těžko. Berete-li vše zmíněné v potaz, kde byste chtěla hledat převažující podporu pro západní demokracii? Nemáte kde.
Na hraně vstupu do parlamentu se pohybuje podle průzkumů až sedm stran. Malým stranám na prozápadním spektru se nepovedlo sjednocení do voleb. Také váš někdejší stranický šéf a bývalý premiér Mikuláš Dzurinda se snaží oslovit voliče, ale sahá na jedno procento podpory. Nevytýkáte malým stranám, že tříští hlasy?
Politika je ve 21. století úplně jiná, než byla ve 20. století. Mění se lídrovství, rétorika, témata, ale zejména nástroje politického sporu. Ten probíhá v uzavřených bublinách. Nejde tedy o dialog, ale o útoky v monolozích, které na sebe narážejí s cílem zlikvidovat druhou stranu. Nosné téma voleb na Slovensku, které na vás křičí v ulicích, je ztělesnění liberalismu a progresivismu do podoby největší pohromy a strašení gender ideologií.
Vneslo se do společnosti téma, které má u malých stran od Slovenské národní strany po OLaNO či Křesťanskodemokratické hnutí společného jmenovatele. Shodnou se, že progresivismus, liberalismus či rodová rovnost jsou havěť. Na druhé straně zůstává Progresivní Slovensko, na které se všechny tyto útoky zaměřují, a strana Svoboda a solidarita, která ale začala útočit na Progresivní Slovensko, neboť bojuje o stejného voliče. Kdo se tedy měl spojit?
Spojení bylo tedy od začátku odsouzeno k neúspěchu?
Vždy je možné. V roce 1998 se takto povedlo utnout Mečiara. Jenže současné strany hrají kartu kulturní války tak výrazně, že Křesťanskodemokratické hnutí od začátku odmítlo jakékoli spojování. Měřily to i výzkumy a ukázalo se, že jediné spojení, které by trochu mohlo před půl rokem pomoci, byla spolupráce s Dzurindovou stranou Modří. Všechno ostatní by znamenalo ztrátu podpory. Voliči nejsou připraveni na velké spojení, protože si s nimi jednotlivé strany příliš dlouho povídaly ve svých bublinách a příliš dlouho jim předstíraly kulturně etická témata jako důležitá. A darmo dnes už vyzývají politici, že je třeba je dát stranou.
Už víte, koho budete volit?
Patřím ke třiceti procentům nerozhodnutých.
Koho zvažujete?
Váhám mezi jasným racionálním rozhodnutím na jistotu a rozhodnutím, které je mi hodnotově bližší, ale rizikové. Nikdy jsem takto dlouho nerozhodnutá nebyla. Nevyhnutelné je ale jít volit, proto k tomu i vyzývám. Jdu volit hlavně proto, že mohu. Nepovažuji to za samozřejmost. Musím si vybrat z nabídky, kterou dokáže společnost vygenerovat, a smířit se s tím, že prostě neexistuje svět, kde jsou politické strany bližší mému smýšlení.
Proč jako bývalá premiérka nesdílíte své preference veřejně?
Nevidím k tomu důvod. Nechtěla bych nikoho ovlivňovat. Lidé jsou už poněkolikáté tlačeni do situace, že mají zachraňovat směřování Slovenska. Záchranářská služba je velmi úctyhodná. Možná by to ale chtělo politikům ukázat, že když oni nic nedělají pro svou vlastní záchranu, třeba neumí spojit politicky příbuzné strany, tak by to neměli očekávat od voličů.
Video: Přeju Čechům zdravý rozum. Na Slovensku je to šílené, říkají nám havěť, tvrdí novinář (25. 9. 2023)
