Štrasburk - Taslima Nasrínová je spisovatelkou na útěku, tedy jakousi píšící psankyní. Vyhnali ji hned ze dvou zemí indického subkontinentu - rodného Bangladéše i nové adoptivní vlasti Indie.
Tamním muslimským radikálům se totiž nelíbily její knihy, v nichž se to jen hemžilo feminismem a ateismem, a vyhrožovali jí smrtí.
V roce 1994 obdržela od Evropského parlamentu Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Tento týden se do Štrasburku po letech vrátila na setkání laureátů této ceny. A při té příležitosti také poskytla rozhovor Aktuálně.cz.
Aktuálně: Kde vlastně nyní žijete? V poslední době jste absolvovala tolik přesunů (nejprve ji úřady několikrát tajně přesunuly z místa na místo uvnitř Indie, pak odjela do Evropy, ale zase se vrátila - pozn. red.), že se v tom člověk snadno ztratí…
Taslima Nasrínová: Vrátila jsem se teď natrvalo do Evropy, protože mi nic jiného nezbývá. Z mé rodné země mě vyhnali už před čtrnácti lety a letos mě podobný osud stihl i v Indii. Nemám už, kam bych šla, zůstal mi jen Západ. Žít tady je pro mě ale citově i finančně náročné. Dalo by se říct, že si svůj život vláčím s sebou v kufru mezi domovy různých přátel a hotely.
Přála bych si, aby se mi s pomocí organizací angažujících se v ochraně lidských práv nebo s přispěním některé z vlád, které věří ve svobodu slova, podařilo někde trvale usadit. Ve Švédsku, kde jsem nějaký čas pobývala, ale žít nechci. Kdyby to šlo, ráda bych žila v Paříži.
Vaše osudy trochu připomínají životní příběh Ayaan Hirsi Aliové. Setkaly jste se někdy?
Ne, ale obě jsme letos společně dostaly Cenu Simone de Beauvoirové, kterou francouzská vláda uděluje bojovnicím za ženskou svobodu.
Jak se vám při všem tom stresu daří jako autorce? Není asi snadné se soustředit na práci, když žijete, jak říkáte, s kufrem v ruce. Má to na vaše psaní nějaký vliv?
Samozřejmě, že má. Co ale můžu dělat? Doufám, že se mi tohle obtížné období podaří pomalu zvládnout a znovu se budu moct psaní plně věnovat. Když mě před 14 lety vyhnali z Bangladéše, nedokázala jsem psát tři roky. Až pak jsem zase začala. A teď mě potkal další šok - vyhostili mě z Indie.
Nikdy by mě nikdy nenapadlo, že se něco takového může stát - Indie je demokratická země a muslimové tam jsou jen menšinou. Ale ani tam jsem nemohla zůstat, protože všechny politické strany uplatňují vůči muslimům politiku appeasementu, a když se muslimům nelíbilo, že mezi nimi žiji, jednoduše mě tamní politici vyštvali, aby si u nich šplhli.
Opravdu mě to zaskočilo. Usadila jsem se tam před čtyřmi lety a všechno bylo skvělé. Měla jsem tam milióny čtenářů, a najednou jsem někde, kde se cítím jako totální cizinec.
Váš odchod z Indie ovšem, pokud se nemýlím, probíhal spíše na etapy. Nejprve vás dost dlouho drželi na utajovaném „bezpečném místě"…
To byla ta vůbec největší muka. Připadala jsem si jako v cele smrti nebo v mučírně.
A dali vám aspoň vybrat, jestli dáte dál přednost tomu „izolovanému bezpečí", nebo vám rovnou nakázali, ať si sbalíte věci a zemi opustíte?
Žádali mě, ať odejdu sama, a to opakovaně. Po dobu sedmi a půl měsíce se mě každý den snažili přimět k odchodu, aby to nevypadalo, že mě vykázali. V Bangladéši jim bylo jedno, co si svět pomyslí, když mě vyhodí, protože tamní vláda se nesnaží ostatním dokazovat, že je demokratická, zato Indie ano. A tak mě umístili do bezpečného úkrytu, který byl pro mě opravdu celou smrti a mučírnou v jednom, aby mohli tvrdit, že mě nevyháněli, nýbrž jsem odešla sama. Bylo to z jejich strany vrcholně pokrytecké.
Mluvila jste o indické snaze usmiřovat muslimy za každou cenu, ale to, čeho jsme byli nedávno svědky v Bombaji, zrovna nesvědčí o tom, že by se muslimové nějak nechali zpacifikovat.
A může se to stát kdykoli znovu, protože tam je opravdu hodně teroristů, kteří za své činy nejsou trestáni, aby se náhodou muslimská komunita nerozhněvala. Tohle je na Indii opravdu špatné. Měli by se k tomu postavit čelem a trestat všechny teroristy a fundamentalisty, ať už patří k jakémukoli náboženství, stejně tvrdě.
V Bangladéši tento týden po téměř dvou letech odvolali výjimečný stav a chystají se uspořádat dlouho slibované volby. Myslíte si, že to může něco změnit?
Ne, to si nemyslím. Ať už k moci přijde kdokoli, zase se bude snažit vetřít do přízně fundamentalistům jako dřív, protože postrádají jakoukoli vlastní ideologii. Neusilují o žádnou společenskou změnu, o zlepšení postavení žen nebo podporu sekularismu. Jediné, o co jim jde, je udržet se u moci, a k tomu využívají náboženství. Všichni jsou zkorumpovaní.
Na druhou stranu, ukažte mi nějakou jinou zemi než Bangladéš, kde spolu o moc bojují v čele dvou největších stran ženy (expremiérky Šajch Hasína a Chálida Zijáová). To by vás jako feministku přece mohlo těšit.
Ne, protože ony se obě dostaly k moci z úplně jiných důvodů, než je posílení role žen ve společnosti - do vrchních pater politiky je vynesla násilná smrt otce, respektive manžela (oba byli prezidenti - pozn. red.), které vlastně jen nahradily coby rodinní příbuzní.
Když tedy ne v Bangladéši, vnímáte nějaké obecné zlepšení v postavení žen alespoň v celosvětovém měřítku?
Ne všude. Určitě ne v muslimských zemích. Tam se jejich postavení jen dál zhoršuje. Když je islámský fundamentalismus na vzestupu, ženy na to doplácejí, protože to učení je proti nim namířené. Obecně platí, že tam, kde se daří náboženství, ženy trpí. Neřekla bych tedy, že celkové postavení žen ve světě se zlepšuje. V Evropě a civilizovaných zemích se jim vede normálně, ale tam, kde vládne islámský či jakýkoli jiný náboženský fundamentalismus, nikoli.
Ztotožnila byste se s tvrzením již zmiňované Ayaan Hirsi Aliové, podle níž si pod sebou Evropa podřezává větev, když si na muslimech, kteří sem přicházejí, nedokáže vymoci respektování základních hodnot a pravidel, na kterých zdejší společnosti stojí?
Jistě. Když muslimové dodržují zákony a sekularizují se, je vše v pořádku, ale problém je v tom, že západní vlády jsou častokrát na muslimské fundamentalisty příliš měkké. Dokonce i v Anglii si někteří politici otevřeně pohrávají s myšlenkou zavést v zemi prvky islámského práva šaría. To by bylo opravdu zlé - šaría je proti ženám.
Multikulturalismus neznamená, že bychom měli přistupovat ke všem kulturám rovnocenně, protože všechny kultury si prostě rovné nejsou. Některé z nich jsou velice protiženské a protilidskoprávní a také některá náboženství jsou barbarská a krutá. K fundamentalistům tohoto typu nemůžete být vstřícní a rozhodně nemůžete zavádět jejich učení nebo zákony do Evropy.
Já věřím v zákon, který platí pro všechny a který je založen na rovnosti a spravedlnosti, nikoli na náboženství, protože takový zákon by ženy odkázal do podřadného postavení. To se v Evropě nesmí stát, ta musí zůstat sekulární a prostá jakýchkoli náboženských zákonů či systémů.
Myslíte, že se ještě někdy vrátíte do Bangladéše?
Pořád v to doufám, je to můj sen, ale upřímně - nemyslím si, že se toho dožiji, protože v této části světa nevidím žádný pokrok, co se politiky založené na sekulární ideologii týče.
Vy jste se přeci ale také nenarodila jako kovaná sekularistka. Co se přihodilo? Měla jste nějaký moment prozření?
Ano, bylo to takové moje soukromé osvícení. Stala se ze mě ateistka, když jsem si přečetla Korán. Ta kniha se k tomu účelu náramně hodí. Nemusela jsem díky tomu číst stohy knih o sekularismu, humanismu či ateismu. Přišla jsem rovnou k hotovému. Bylo mi dvanáct, když jsem si Korán přečetla a nemohla jsem pochopit, jak v sobě nějaká svatá kniha může mít tolik nespravedlnosti k ženám.
Moje pochybnosti ale začaly ještě dřív. Bylo mi osm, když mě matka nabádala, ať si neberu Alláhovo jméno do úst, jinak mi upadne jazyk. Nedalo mi to a zamkla jsem se na záchodě, kde jsem ze sebe vysypala, že Alláh je čubčí syn, a čekala jsem, co se stane. Samozřejmě se nestalo nic a já pochopila, že to nebude tak horké. Ale to jsem byla pořád jenom dítě. Ten skutečný odpor přišel až po zmiňované četbě Koránu.
Co tomu ale říkala vaše rodina? Nestala jste se pro ně černou ovcí?
Ne, moje rodina nebyla moc nábožensky orientovaná. Můj otec kupříkladu nebyl praktikující muslim. Měl muslimské jméno, ale na svět se díval spíš vědecky, racionálně, logicky. Neměl tu slepou iracionální víru jako mnozí jiní. Někteří členové rodiny - strýčkové a tetičky - mě ale zavrhli. Odnesla to ale hlavně matka, která byla věřící. Její sourozenci si jí pak pěkně podávali. To se v rodinách někdy stává.
A jste se svou rodinou doma ještě stále ve spojení?
Jen s těmi, kteří o to stojí. Hodně z nich ale nechce.
