Na polsko-běloruské hranici jste byla v polovině října a teď znovu o víkendu. Jak se tam situace z vašeho pohledu mezitím vyvinula?
Určitě se vyostřila, a to hned na několika úrovních. Člověk si všímá napětí mezi místními lidmi v pohraničním pásmu. Jedna paní mi třeba vyprávěla, že se pohádala s polovinou svých kamarádek, které mají strach a šíří o migrantech nepravdivé historky. Třeba že znásilňují ženy. Jsou tam lidé, kteří si teď poprvé v životě zamykají vchodové dveře. A naopak ti, kdo jsou skoro každý den v lese, nemají žádný vlastní život a jen pomáhají. A mezi těmito dvěma skupinami roste napětí.
Celá oblast je silně militarizovaná, je tam 12 tisíc polských vojáků. Ve čtyři odpoledne se setmí a začne to. Na nebi hučí helikoptéry, všude jsou vidět obrovské náklaďáky. Jeden z obyvatelů městečka Białowieża, kam jsem já nesměla, už se nachází v uzavřeném příhraničním pásmu, popsal to jako jeden velký vojenský tábor.
Tahle militarizace zhoršuje i vztahy mezi lidmi, kteří na místě pracují. Aktivisty, zdravotníky i novináři. Jeden z mých kontaktů mi říkal, že zdejším dobrovolnickým lékařům teď někdo rozmlátil všechna auta, tak odjel. Je to hodně napjaté.
Držíte se při práci mimo to zakázané pásmo?
Většinou ano, protože tam nesmím. Ale byla jsem v něm. V sobotu jsme našli jednu rodinu uprchlíků a ta byla těsně uvnitř.
Byla jste tam sama?
Ne. Před čtyřmi týdny jsem se seznámila s jedním čtyřiatřicetiletým Polákem, který žije přímo v té zóně. Společně s jedním svým známým chodí každý den do zdejších lesů a hledá lidi, kteří potřebují pomoc. Má batoh a v něm čaj, jídlo, vodu, obvazy… A s tím jsem se tam pohybovala.
Na koho jste narazili?
První dvě hodiny jsme nenašli nikoho. Ale pak mému kontaktu někdo poslal souřadnice společně s fotkami dětí spících na zemi v lese. Tak jsme se na to místo vydali. A objevili jsme tam devítičlennou skupinu z kurdské části Iráku. Pět set metrů odtud byla hlídka pohraniční policie a kilometr daleko vojenský tábor se stovkami vojáků.
Co to bylo za lidi?
Sedmičlenná rodina a dva mladí muži, kteří se k ní přidali. Nejmladšímu dítěti bylo pět let, další dvě byly desetileté, potom jedna třináctiletá dívka a patnáctiletý chlapec. Máma a jejich strýc. Řekli mi, že je už asi devětkrát přetlačili přes hranici tam a zpět.
V jakém byli stavu?
Jeden z těch mužů se strašně třásl. Děti měly takové bílé skvrny na nohách, z toho, že už jsou tak dlouho venku v chladu. Už nemohly chodit, jak je to bolelo. Třináctiletá dívka trpěla problémy s dechem, bolelo ji břicho… chlapci měli kašel. Prosili nás, ať je vezmeme do nějakého uprchlického tábora.
Yesterday, I went to the #Polish woods with a local who lives in the exclusion zone and searches for migrants in need every day. What started with a 2 hours walk in the medieval forest ended in a 12 hours long odyssey, after we found an Iraqi family who came via #Belarus. pic.twitter.com/22Xp99rd5L
— Olivia Kortas (@OliviaKortas) November 14, 2021
Věděli ti lidé, co je čeká, když se vydali na cestu do Evropy?
Ne. Otec těch dětí žije v Německu a oni by chtěli za ním, do Mannheimu. A říkali mi, že neměli tušení, že to bude takové. Přiletěli do Minsku z Istanbulu a bylo jim řečeno, že přes hranici to bude deset minut pěšky a pak je vyzvedne taxi a odveze do Německa.
Kdo jim to řekl?
To jsem nedokázala zjistit, měli jsme na rozhovor jen asi 15 minut. Ale myslím, že pašeráci.
Litují, že sem přišli?
Stůj co stůj chtějí zpátky do Iráku. Jenže nesmí. Už jsem slyšela o více lidech, kteří se vrátili do Minsku, protože chtěli letět zpátky domů, to ale není možné.
Mohou se tedy po Bělorusku svobodně pohybovat, nebo smí jen to, co jim dovolí zdejší ozbrojenci režimu diktátora Alexandra Lukašenka?
V neděli jsem si s nimi ještě vyměnila pár zpráv a říkali, že jsou teď v rukou běloruských policistů. Podle mě to byli spíše vojáci nebo hraniční stráž, oni ale všechny nazývají prostě policisty. A říkali, že se nesmí volně pohybovat, že teď musí zpátky do Polska. Ale slyšela jsem i o takových, kteří se do zpátky do Minsku dostat zvládli.
Přibývá násilí
Jak běloruské síly nutí uprchlíky pokračovat dál do Polska?
Slyšela jsem různé příběhy. Na začátku o tom, že je vydírají vodou a jídlem. Říkají: "Nejdřív překročte dráty, pak vám dáme napít, najíst nebo powerbanky." Teď se množí zprávy o fyzickém násilí. Třeba rodina, kterou jsem potkala v sobotu, popisovala, že po nich házeli kameny a muže zbili.
Co by těmto lidem podle vás v tuto chvíli nejvíc pomohlo? Evropská unie uvalila sankce na firmy, které pomáhají uprchlíkům dostat se do Běloruska, a snaží se přímo omezit lety ze zemí jejich původu do Minsku…
Lety měly být to první, co by se mělo stát. Pořád přibývají lidé, kteří se vydávají na cestu. Myslím, že je velká škoda, že se neinvestuje do vybudování nějakého uprchlického centra na polské straně, kde by úřady mohly férově vyhodnotit situaci těch lidí a případně poslat zpět všechny, kteří nemají nárok na azyl. Místo toho jdou peníze na zdi a vojenskou eskalaci.
Německo například v reakci na stávající situaci aktualizovalo svou už roky běžící kampaň vyvracející mýty, které se mezi migranty šíří, a to i přímo v zemích jejich původu. Třeba ten, že na ně budou čekat autobusy, které je odvezou přímo do Německa. Skutečně ti lidé takovým věcem věří?
Kampaní je celá řada. Varují, že trasa je nebezpečná a aby tudy lidé nechodili. Prostřednictvím aplikace TikTok a dalších kanálů se dříve šířila doslova propaganda o tom, jak skvělé je jít tudy do Evropské unie. Mezitím se to ale změnilo. Nyní tam lidé posílají třeba fotky svých nemocných blízkých, kteří na hranici uvízli.
Hlavně pro mladé muže je ale tahle cesta do EU pořád jednou z těch jednodušších. Rodina, se kterou jsem se setkala, je slabá, pohybují se pomalu. Ale pro řadu dalších je to ve srovnání třeba s plavbou přes Středozemní moře a tábory v Řecku pořád atraktivnější varianta.
Objevuje se argument, že jakákoliv pomoc přímo na hranici nahrává do karet Lukašenkovi. Jak to hodnotíte při pohledu z místa?
Pro mě to argument není. Tvrdit, že když tam umře ještě víc lidí, další to odradí… Tak to nefungovalo ani u jiných tras. Upřít těm lidem humanitární pomoc není řešení. Z mého pohledu je to jedna ze slabin EU, že si takhle se sebou nechá hrát. Z toho naopak profituje Lukašenko. Bylo by mnohem suverénnějším jednáním ty lidi vzít do uprchlického tábora, provést je azylovým řízením a případně rychle poslat zpátky. Jak už jsem řekla, mnoho z nich si to skutečně přeje.
Věříte, že by polská vláda v nejbližší době něco takového dovolila?
Pokud kývne na podporu od Evropské unie, tak by to byla jedna z možností. Existuje několik scénářů, třeba že by se ti lidé vzali na Ukrajinu. Úplně nevím, jakou jinou alternativu teď vláda ve Varšavě má.
