Peking - Před dvaceti lety - v noci ze 3. na 4. června - svět se zatajeným dechem sledoval dění v Pekingu. Vláda nejlidnatější země světa se rozhodla nasadit proti občanům vlastní země armádu a za použití tanků ukončila několikatýdenní hnutí odporu proti režimu.
Stovky lidí zahynuly, stovky byly popraveny nebo uvězněny. Čína se nestala demokracií, Komunistická strana Číny vyšla z konfrontace s nespokojenou částí obyvatelstva vítězně.
Co se vlastně tehdy v metropoli asijské velmoci stalo? Nabízíme vám shrnutí několika faktů v otázkách a odpovědích. Prohlédněte si také grafické znázornění situace na Tchien an-men a chronologii bouřlivého čínského roku 1989.
Jak a proč začaly protesty v roce 1989?
Mladí Číňané žádali reformy, zlepšení ekonomické situace a možnost svobodněji se vyjadřovat. Protesty vyprovokovala smrt bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Číny Ču Jao-panga.
Ten usiloval o hospodářské reformy a uvolnění cenzury, ale v roce 1987 byl od moci odstaven svými vnitrostranickými soupeři. Jeho smrt 15. dubna vyústila ve stotisícovou demonstraci v centru Pekingu. Pak následovaly studentské stávky, hladovky a další masové demonstrace.
Jak začalo násilí v ulicích po rozhodnutí o zásahu armády?
Už 2. června večer vyjel policejní automobil Mitsubishi ze silnice a na chodníku zabil čtyři lidi. Na místě se začal srocovat dav, šířily se pověsti o příjezdu armádních kolon. Odpůrci režimu zaplnili ulice, odhodlaní zabránit vojákům v průchodu.
Kde došlo k nejhoršímu krveprolití?
Ačkoliv se obvykle hovoří o masakru na náměstí Tchien an-men, tak na něm samotném zemřelo nebo bylo zraněno poměrně málo lidí. Nejvíce obětí si vyžádala střelba a postup tanků i obrněných transportérů v okolních ulicích.
Tam se lidé snažili stavět barikády a bránit vojákům v cestě na náměstí. Nejhorší byla situace ve čtvrti Mu si-ti západně od náměstí, nedaleká nemocnice byla přeplněná zraněnými. Ze všech směru si vojáci museli probít cestu na Tchien an-men násilím.
Stříleli vojáci přímo do davu lidí?
Ano. Zpočátku jen do vzduchu, ale když viděli, že to nepomáhá, pálili do lidí. Mnoho protestujících také skončilo pod koly transportérů a armádních vozů či pod pásy tanků. Zahynulo také přes dvacet vojáků. Někteří uhořeli v zapálených vozech, jiné ubil rozlícený dav.
Co se přesně odehrálo přímo na náměstí?
Několik tisíc studentů vyjednávalo s vojáky o svém odchodu. Armáda je nakonec pustila jedním východem. Podle svědků ale přesto několik lidí na Tchien an-men zahynulo.
Tvořili většinu obětí 3. a 4. června studenti?
Nikoliv. Přestože protestující byly charakterizováni jako studentské hnutí, demonstrací se zúčastnili i dělníci a lidé dalších profesí. V noci ze 3. na 4. června zahynuli především dělníci, a to zejména lidé z jiných provincií, kteří dříve přijeli do Pekingu za prací.
Kdo a jak rozhodl o masivním nasazení armády proti demonstrantům?
Stranické politbyro a nejvlivnější činovníci režimu se sešli na jednání 2. června. Rozhodli, že protesty už nelze zvládnout jinak než tvrdým zásahem.
Na silové řešení naléhal hlavně premiér Li Pcheng, souhlasil s ním i bývalý vůdce a stále největší autorita v zemi Teng Siao-pching. Podle později zveřejněných záznamů ale žádal, aby se armáda snažila vyhnout krveprolití a velkému počtu obětí.
Bylo komunistické vedení v názoru na potření nepokojů jednotné?
Nebylo. Generální tajemník strany Čao C´-jang tvrdil že některé požadavky protestujících jsou oprávněné a že by se se studenty měl vést dialog. Na nátlak konzervativní stranické frakce byl odstaven od rozhodování a izolován v domácím vězení.
V čem spatřovali komunisté nebezpečí studentského hnutí?
Domnívali se, že cílem studentů a protestujících je svržení komunistického režimu. V hodnocení demonstrací zaznívala slova o kontrarevoluci, které napomáhají reakční kruhy v USA, Hongkongu a na Tchaj-wanu. Teng Siao-pching později tvrdil, že zemi hrozila občanská válka a chaos, srovnatelný s kulturní revolucí.
Jaké byly další osudy hlavních protagonistů masakru?
Na straně režimu:
Teng Siao-pching - v dalších letech propagoval tržní reformy a spolupráci s Evropou a USA. Později se stáhl do ústraní. Zemřel v roce 1997 ve věku třiadevadesáti let.
Li Pcheng - hlavní obhájce zásahu proti studentům. Vyneslo mu to přezdívku pekingský řezník. Premiérem zůstal do roku 1998, ale jeho ambice stát se prezidentem se nenaplnily.
Čao C´-jang - generální tajemník strany byl v roce 1989 proti vyslání armády do ulic, což ho stálo kariéru. Až do své smrti v roce 2005 zůstal v domácím vězení. Tajně však napsal paměti, které nedávno vyšly v Hongkongu.
Na straně odpůrců režimu:
Fang Li-č - fyzik a bývalý profesor na Pekingské univerzitě věd a umění je považován za klíčového architekta protestů. Radil studentům veřejně prohlašoval, že Čína musí odhodit marxistická dogmata. Režim jej označil za nejnebezpečnějšího kontrarevolucionáře. 5.června uprchl na americké velvyslanectví v Pekingu, kde strávil několik měsíců. Pak mohl odletět, žije v Arizoně.
Čchaj Ling - mluvčí studentů, bývalá studentka psychologie. Po 4.červnu se deset měsíců skrývala před zatčením, podařilo se jí uprchnout do Hongkongu. Žije v Bostonu.
Wang Tan - studentský vůdce, bývalý student historie. Několik let seděl ve vězení, jeho zdravotní stav se prudce zhoršil a v roce 1998 mu vláda dovolila odjet do USA, kde dodnes žije.
V jaké podobě vyšel z červnových událostí komunistický režim?
Znovu rozdělen. Konzervativní část vedení strany chtěla zemi uzavřít a vrátit se zpět k dogmatickému komunismu. Druhé křídlo, které představoval také Teng Siao-pching, chtělo naopak Čínu otevřít, obchodovat s okolním světem včetně Západu a zavádět tržní reformy.
Právě toto křídlo se nakonec prosadilo. Vznikla tak tzv. čínská cesta: zavádění tržní ekonomiky za pokračující diktatury jedné strany, která si stále říká komunistická.
Jak reagoval na masakr okolní svět?
USA a západoevropské země daly najevo pobouření nad krveprolitím, ale postupně zvítězil pragmatismus a obchodní zájmy. Rozdílně reagovaly komunistické země.
Sovětský svaz zásah opatrně kritizoval jako nepřiměřený. Československo vyjádřilo v oficiálním komuniké důvěru, že čínský lid překoná všechny těžkosti a bude dál rozvíjet socialismus. Východoněmecký parlament schválil rezoluci, v níž gratuloval čínské vládě k rozdrcení kontrarevoluce.