Atény - Řecko se potýká s ekonomickou krizí a nutností šetřit na všech frontách poté, co bankrot odvrátila půjčka zemí eurozóny. Drsná úsporná opatření vlády provázejí demonstrace, protesty a nadávky politiků a bankéřům.
Atmosféra trochu připomíná druhou polovinu šedesátých let, kdy jedna stávka stíhala druhou. Protestovali tehdy učitelé, zemědělci, státní úředníci, lékaři, zaměstnanci dopravních podniků.
Chaos a politické vakuum ukončil 21. dubna 1967 armádní puč. Moc převzali vojáci, vedení generálem Jorgosem Papadopulosem.
Zavedli cenzuru, zakázali politické strany, pozavírali opoziční politiky. Stanovili pevné ceny některého zboží a služeb.
V pozadí tehdejšího puče stál generál Dimitrios Ioannidis, šéf obávané Vojenské bezpečnostní služby (ESA). Ta měla za úkol pronásledovat a trestat Řeky, kteří se juntě postavili na odpor.
Ioannidis tento týden v Aténách zemřel. V osmasedmdesáti letech. Poté, co posledních pětatřicet let strávil ve vězení.
Po roce 1974, když vojenský režim padl a země se vrátila k demokracii, dostal nejprve trest smrti za velezradu a mučení i vraždění odpůrců junty. Tribunál pak trest změnil na doživotí, které v případě Ioannidise činilo oněch pětatřicet let.
Ačkoliv mnozí Řekové jsou dnes v časech krize a zadluženosti nespokojení, je už ztěží představitelné, že by spásu hledali v lidech, jako byl Ioannidis.
Pocházel z velmi chudé rodiny v oblasti Epirus, tedy nejzaostalejšího řeckého regionu, ležícího poblíž albánských hranic.
Sám se vždy považoval za řeckého vlastence a křesťana, stejně jako jiní důstojníci zdůvodňoval převrat z roku 1967 nebezpečím ze strany komunistů a levice.
Řecká vojenská junta si při obnovování pořádku počínala tvrdě a lidé, kteří se dostali do rukou ESA, byli týrání a krutě vyslýcháni.
Vojáci ale také zavedli některá komická opatření. V rámci boje za obnovu křesťanské morálky například zakazovali mladým mužům nosit dlouhé vlasy a dívkám minisukně.
Paradoxně právě v době vlády vojáků šel nahoru řecký turistický průmysl, od roku 1971 začalo jezdit více návštěvníků ze západní Evropy. Vláda totiž nařídila hoteliérům a cestovním kancelářím, aby nepředražovali služby.
Většina Řeků ale režim nepodporovala a 17. listopadu 1973 protesty vrcholily na aténské univerzitě, kterou studenti na protest proti diktatuře obsadili.
Armáda "povstání" utopila v krvi, do areálu poslala i tanky. Zahynulo více než dvacet lidí (i Řecko tedy má stejně jako Československo svůj 17. listopad).
Uvnitř junty došlo k rozkolu. A do hry vstoupil z pozadí právě Ioannidis. Dalším převratem svrhl hlavu režimu Papadopulose. Jmenoval nového loutkového premiéra, ale fakticky vládl sám za pomoci aparátu ESA a nižších, leč loajálních důstojníků.
Represe i porušování lidských práv ještě zesílily. Tisíce Řeků, včetně elity národa, prchaly do exilu.
Generál, který o sobě tvrdil. že ve volném čase rád čte Platóna a Aristotela, ale přecenil své síly. Pokusil se vstoupit do historie tím, že provede vojenský převrat i na Kypru a zařídí spojení Řecka a Kypru (tzv. enosis) v jeden stát.
Svrhl kyperského prezidenta arcibiskupa Makaria, narazil ale odpor Turků, kteří tvořili zhruba pětinu obyvatel Kypru. Na ostrově se vylodila turecká armáda s tvrzením, že chce chránit kyperské Turky před řeckou genocidou.
Začalo tak rozdělení Kypru, které trvá do dnešních dnů, a v Aténách se junta ocitla v už nezvladatelné pozici. Zkolabovala a předala moc civlistům. Do země se z exilu ve Francii vrátil bývalý premiér Konstantinos Karamanlis.
Ioannidis ale před soudem i v letech po něm zůstal neoblomný. Nepožádal nikdy o milost, ani v pokročilém věku. Nikdy nedal najevo lítost. Zemřel po dýchacích potížích v přísně střežené věznici jižně od Atén, pohřeb bude neveřejný.
