Jedním z takových míst je mokřad Carrownagappul v irském hrabství Galway. Jeho mechem pokrytý povrch mírně převyšuje okolní krajinu. Za uplynulé dekády se ale hodně zmenšil - masivně se tu těžila rašelina, aby pak byla spálena v krbech a kamnech. Své domovy si tímto způsobem v Irsku vytápí až čtvrtina domácností.
Rašelina, což jsou zjednodušeně hroudy částečně rozložených odumřelých rostlin, je ještě méně efektivní než nekvalitní hnědé uhlí. Přitom poslední elektrárna, která ji využívala, byla v provozu do loňského roku.
Aby byla těžba rašeliny možná, lidé odvodňovali bažinatá území hlubokými kanály. Za posledních deset let se ale v irském Carrownagappulu celý proces zastavil a po zakročení vlády obrátil: kanály se znovu plní hromádkami půdy a zahrazují je kovové nebo plastové zábrany.
"Zastavuje to odtok vody. Když ji budeme takto blokovat míli za mílí, rašeliniště začne zase dorůstat," vysvětluje Paul Connaughton serveru Deutsche Welle. Bývalý politik za konzervativní stranu Fine Gael celý život rašelinu těžil. Teď se ale pomalu smiřuje s tím, že rašeliniště je pod ochranou státu.
V Irsku si podobně jako v Anglii nebo v Německu uvědomili, že rašeliniště jsou "superhrdiny přírodního světa", jak jim přezdívá Christian Dunn, odborník z Univerzity v Bangoru v severním Walesu. A to zejména díky jejich schopnosti zadržovat obrovské množství uhlíku. Jeho uvolňování v podobě oxidu uhličitého prohlubuje klimatickou krizi.
Ovšem to, jestli rašeliniště uhlík uvolňují, nebo ho naopak z atmosféry dostávají zpět do země, záleží na jejich "nacucanosti" vodou. Když vrchní vrstvy zdejší půdy nikdo neodtěží, stlačují mech a další rostliny pod sebou. Pokud je v mokřadu zároveň dost vody, mění se organická hmota na rašelinu, místo aby hnila. Uhlík zůstává zachycen.
Mokřady na celém světě ale nezanikají jen kvůli těžbě rašeliny, jako je tomu v Irsku nebo Anglii. Důležitým faktorem je i odvodňování kvůli zemědělství, zejména chovu dobytka a pěstování plodin do jeho krmiva, a také lesnictví. Vysušují je i vyšší teploty.
Myslet to s rašelinou vážně
Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody uvolňují vysušovaná rašeliniště každý rok 1,9 gigatuny oxidu uhličitého. To je pět procent z člověkem způsobených emisí ročně. Odpovídá to také objemu emisí z více než 400 tisíc osobních aut se spalovacím motorem, kterými by se jezdilo celý rok.
Ukládat ale dokážou celosvětově dvakrát víc uhlíku než lesní porost. Jejich obnovu OSN označuje za vhodné "přírodní řešení" problému s emisemi, které by zpomalilo ohřívání planety. Rašeliniště jsou navíc domovem mnoha druhů zvířat a rostlin, které jinde nežijí. Jsou tak přirozenou zásobárnou druhové rozmanitosti Země.
"Pokud to se zpomalováním klimatických změn myslíte vážně, musíte se s vážností postavit i k otázce rašeliny," zdůrazňuje Christian Dunn.
Jeho vlastní země se snaží jít příkladem. Na listopadovém klimatickém summitu ve skotském Glasgow se Británie zavázala vyčlenit na obnovu rašelinišť a lesů více než miliardu liber (bezmála 30 miliard korun) na příští čtyři roky. Jen rašelinišť by se mělo obnovit 350 kilometrů čtverečních. To je zhruba jedenapůlnásobek plochy Brna.
Chránit a obnovovat rašeliniště, lesy a půdu s cílem zlepšit jejich schopnost vázat uhlík se na konci listopadu zavázala i většina velkých soukromých vlastníků půdy v Anglii. Chtějí tak přispět k cíli, který si Velká Británie stanovila zákonem: co nejvíc omezit emise do roku 2050 a vypouštět jich jen tolik, kolik je země současně schopná zachycovat.
S mokřady mají plány i Češi
Nový závazek má od října také Německo. Tamní centrální vláda se dohodla s představiteli spolkových zemí na taktice, jak rašeliništím vracet jejich původní podobu. Zemědělci by za to měli dostat od státu finanční kompenzace. Zbytek podmáčených území by měl být přísně chráněn. Na obojí je k dispozici 330 milionů eur (8,4 miliardy korun). Berlín tak chce do roku 2030 docílit snížení emisí skleníkových plynů uvolňovaných suchými rašeliništi o pět milionů tun.
Česko chce na obnovu mokřadů a tůní v příštích šesti letech věnovat stovky milionů korun, uvedla pro Aktuálně.cz mluvčí ministerstva životního prostředí Dominika Pospíšilová. Dalších několik desítek milionů by mělo v období do roku 2025 putovat také z českého podílu v evropském fondu obnovy po koronavirové pandemii.
Irsko do roku 2023 skončí s průmyslovou těžbou rašeliny a polostátní podnik Bod na Mona se místo toho zaměří na jejich obnovu do původního stavu. Zpřísňují se i pravidla pro soukromé dolování rašeliny. Proto také sedmasedmdesátiletý konzervativec Paul Connaughton svoji část podmáčené půdy přenechal státu a sám si palivo shání jinde.
