Vladimir Putin bombarduje civilní cíle a vyhrožuje jadernými zbraněmi, invaze se zjevně nevyvíjí podle jeho představ. Odhadl špatně, co se bude dít na bojišti? Podcenil odpor Ukrajinců?
Ruský prezident podcenil ukrajinskou touhu po vlastní státnosti a nezávislosti. Žije v paralelní realitě, ve světě, který si sám vytvořil a opředl vlastními konstrukty historie, jež se neopírají o pravdu. Zatáhl svoji zemi do války, která pro ni nemusí dopadnout dobře.
Nezapomínejme, že Rusko má bohatou historii prohraných válek. Ruská propaganda a náš předlistopadový vzdělávací systém i populární kultura nás vedly k tomu, že vnímáme ruskou armádu jako cosi neporazitelného. Díky jejímu vítězství ve druhé světové válce a možná i vítězství nad Napoleonem.
To ale byly obranné války, kdy se Rusové bránili a vytlačili agresora ze svého území. Pokud se však podíváme na historii útočných válek, tak tam má Rusko dlouhou řadu prohraných kampaní, podceněných operací, které skončily fiaskem. Teď si musíme přát, aby ta ukrajinská patřila právě do této kategorie.
Houževnatý odpor Ukrajinců, vojáků i civilního obyvatelstva, překvapil i na západě. Američtí kongresmani, jejichž bývalý prezident Donald Trump pronesl, že "Ukrajina není stát", si teď na projev jeho nástupce Joea Bidena vzali ukrajinské vlaječky. Co jsme přehlédli, když jsme o Ukrajině pochybovali?
Ukrajinu sleduji pečlivě a dlouho. Viděl jsem, jak pro ni byl rok 2014 stmelující. Tehdy se odtrhly separatistické republiky na Donbase a Rusko připojilo ke svému území Krym. A Ukrajinci se v tu chvíli dotvořili jako jednotný národ. Už tehdy se Rusové pokusili rozdmýchat nepokoje na celém východě Ukrajiny.
Máme věrohodné informace, že jejich tehdejší operace nemířila jen na část ovládnutou skrze loutkový režim, tedy ani ne polovinu doněcké a luhanské oblasti. Mířila na celou Ukrajinu východně od Dněpru. A na řadě míst ještě dále. Už tehdy Rusko narazilo na velmi tuhý odpor obyvatel. Což bylo poučení, které si Rusové měli odnést, ale neodnesli. Ukrajinci navíc od té doby vystavěli efektivní ozbrojené síly, bojeschopnou a zkušenou armádu.
Nynější válce předcházela válka informační. Američané zveřejňovali poměrně podrobné zpravodajské informace. Jaký měli důvod? Bylo to poučení z roku 2014, kdy anexi Krymu západní zpravodajci zaspali?
Poučení z minulosti sehrálo určitou roli, ale hlavní bylo něco jiného. Vysoká věrohodnost zpravodajských informací, které měli Američané v ruce. A pokud ty informace byly tak věrohodné, jak se také následně ukázalo, nedávalo by smysl zavřít je do trezoru. Tam by k ničemu nebyly. Proto s tím museli jít ven.
Navíc jsme v naprosto výjimečné situaci. Od druhé světové války tu nebyla tak zásadní operace. Události, které prožíváme, jsou tak významné, jako byl konec studené války a pád Berlínské zdi. V takovém okamžiku není možné pracovat podle běžných byrokratických postupů. Myslím, že cesta, kterou Američané zvolili, byla velmi úspěšná. Měli pravdu. Celý svět viděl, že Rusové lžou.
Kdo je Jaroslav Kurfürst?
Český diplomat je zvláštním zmocněncem ministerstva zahraničních věcí pro Východní partnerství, tedy těsnější spolupráci Evropské unie se šesti státy východní Evropy a Kavkazu. Součástní tohoto partnerství je i Ukrajina.
Působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu, v letech 2014 až 2019 byl českým velvyslancem v Belgii. Jako politický geograf přednáší na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Ostravské univerzity, kde politickou geografii vystudoval a získal z ní doktorát.
Je autorem knihy Příběh ruské geopolitiky (2018). Nejnověji editoval kolektivní monografii Za zrcadlem: Hybridní válka jako staronový fenomén mezinárodních vztahů (2021). Narodil se v roce 1970, hovoří francouzsky, anglicky, rusky a německy.
O těch informacích se ale pochybovalo kvůli předchozím zkušenostem. Z Iráku roku 2003, loňského Afghánistánu nebo právě z Ukrajiny roku 2014, kdy služby mlčely. Znamená to, že tam se na Ukrajině kvalita zpravodajských informací od té doby zásadně zlepšila?
Především se ve srovnání s rokem 2014 tentokrát chystalo to, co nyní vidíme. Masivní ofenziva konvenčními silami k ovládnutí celého území Ukrajiny, ke svržení ukrajinské vlády. Jistě je možné, že americké a další západní zpravodajské služby zlepšily své kapacity, protože rok 2014 byla další ze studených sprch, které nám tehdy Vladimir Vladimirovič připravil. Teď bylo klíčové, že ruské strategické cíle byly od začátku jiné než v roce 2014. Američané to viděli a velmi správně s tím šli ven.
Mohli ale své informace Putinovi sdělit i bez jejich zveřejnění. Pozorujeme vás, víme, co děláte, jsme připraveni. Proč s tím šli do světových médií? S rizikem, že odkryjí své zdroje.
Zveřejněním těch informací dokázali mobilizovat veřejné mínění. Mobilizovali spojence a vytvořili tlak na ruské vedení, na ruskou veřejnost. Pomohli také k jakési morální přípravě ukrajinské veřejnosti.
Ale ještě jednou zdůrazním, měli tak dobré informace, že vzhledem k mimořádnosti situace nedávalo smysl držet je v sejfu, vyměňovat je pouze uvnitř zpravodajské komunity a sdělovat je potichu ruskému vedení.
V jednu chvíli se však ozval i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, s tím, ať Američané nevyvolávají paniku. Proč?
Tehdy se ještě zdálo, že pořád zůstává možnost, že ruská operace nebude spuštěna. Rozhodnutí, stisknutí spouště, bylo na ruském prezidentovi. Když teď vidíme ruské vojáky v poli, je zřejmé, že ani oni nevěděli, kam jedou a co se bude dít.
Věděla to jen úzká skupina lidí kolem Putina a je velmi pravděpodobné, že i většina lidí z ruské "věrchušky" byla překvapena, co se stalo. Je také možné, že 16. únor byl skutečně plánovaným datem útku, jak oznámili Američané. Možná i pod tlakem zveřejněných informací Rusové útok odsunuli, spíše ale počkali na konec olympijských her v Číně.
Proč? Aby nepotvrdili, že Američané vidí Putinovi do karet?
Známá poučka pruského generála Carla von Clausewitz říká, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. A platí i v tomto případě. Rusové měli jasné politické cíle: Pád ukrajinské vlády, zemi orientovanou na Rusko místo na Západ, zemi, která by nebyla demokratická a svobodná, ale byla by součástí loutkových států loajálních vůči Moskvě. Tyto cíle vypadaly jako nepřijatelné ultimátum, ale diplomacie nemůže nikdy rezignovat na jednání.
Pokud by toho Kreml dosáhl bez boje, prostřednictvím obrovského tlaku, který vytvářel už mnoho měsíců, ušetřil by si současné mimořádně riskantní dobrodružství. Riskantní pro ruské vedení, protože pro něj může skončit tragicky.
Pro laiky byla překvapivá detailnost informací. Útok bude 16. února. Jak to Američané věděli, mají někoho v Putinově bezprostředním okolí? Nebo se to dá získat z monitorování komunikace?
Nejsem expert na zpravodajské služby. Obecně ale existují indikátory vojenského plánování. Rusové vojenské plány dělají dlouhodobě, jako všechny vlády. Jenže Rusové mají i plány dobyvačné. Do plánování tak rozsáhlé operace je zapojeno velké množství lidí, takže to určitě může být jeden zdroj zpravodajských úniků.
Jde také o to, kde a jaké vojenské síly Rusové koncentrují. To se dá využít jako důležitá výchozí informace k analýze záměrů. Ty síly mají určitou strukturu a velikost. Území, které ohrožují, má zase svoji geografii s uzlovými městy, klíčovými infrastrukturní body, komunikacemi a tak dále. A každý, kdo rozumí vojenství, si dokáže analyzovat, jak se může ofenziva vést.
Umím si také představit, že v okolí ruského prezidenta jsou lidé odmítající žít v jeho paralelní realitě. Lidé, kteří se bojí toho, že se budou podílet na šílenství, jež rozpoutal. Uvědomují si také lži, které se z Ruska valí. Mohou proto sloužit jako informátoři. Známe to z totalitních režimů, známe to ze Sovětského svazu. Nebyl bych tím překvapen.
Jak důležité byly otevřené zdroje, například satelitní snímky soukromých firem, jako je americký Maxar?
Otevřené zdroje byly vždy přirozenou součástí práce zpravodajských služeb a troufám si říct, že sloužily jako hlavní zdroj. Ze zpravodajské komunity vím, že více než 90 procent informací, které agenti využívají, je z otevřených zdrojů. Ať už jsou to satelity, média, informace z veřejně přístupných databází a tak dále. Ta přidaná hodnota, expertíza zpravodajské služby spočívá v tom, jak z nepřeberného množství informací vyberete ty důležité a správné. To je dnes klíčový úkol zpravodajské služby, k němu pak patří i operativní a další práce, ke které nemá běžný smrtelník přístup.
Pokud média nazvala předchozí období informační válkou, není to vlastně špatně? Není to ze strany Ruska dezinformační válka?
Odborně by to šlo nazvat informační válkou, ale mně ten termín přijde příliš technický, zdvořilý. To, čeho jsme ze strany Ruska svědky, jsou opravdu nestydaté lži. Každému, kdo sleduje ruskojazyčný prostor a tamní oficiální média, z toho musí být nevolno. Oni se opravdu nestydí brutálně lhát, manipulovat pravdou. Ano, žijí ve své realitě, svět, který vidí, není náš svět. Ale lžou v situaci, kdy zde máme fakta, která je z toho jasně usvědčují.
Američané říkali pravdu. Je tedy informační válka říkat pravdu? Podle mě ne. Vždy, když jedu do Ruska, zajdu si tam do knihkupectví. A když tam vidím desítky knih o informačních válkách, síťových válkách, o světovém spiknutí proti Rusku, tak mě z toho zamrazí. Pro pochopení Ruska, logiky jeho silových složek, je to ale naprosto nezbytná četba. Přestože není příjemná, právě z ní je možné pochopit, jak mohl Putin rozpoutat současné peklo proti sousednímu národu.
