Z dálky vypadá dočasný tábor Thiraimadu na předměstí východosrílanského města Batticaloa téměř nekonečný. A pak si mezi dvěmi a půl tisícovkami plechových budek, na rozpáleném písku a bez jediného stromu, který by poskytoval stín, snažíte představit, jak na této ploše dokázalo šest tisíc lidí vydržet téměř celý rok.
"Ve skutečnosti tu žije mnohem více než šest tisíc lidí, ale přesné číslo vlastně nikdo nezná. Počítá se to na rodiny a tady jich žije dva a půl tisíce," upozorňuje humanitární pracovník Michael Arulananathan. #reklama
Všichni přišli vloni 26. prosince při úderu vln na pobřeží o své domovy.
"Ti lidé byli zvyklí mít svůj domek. Nic luxusního, velmi často šlo spíše o chýši, ale bylo to místo, kde měli své soukromí. Svou zahrádku. Stín palem a čerstvý vzduch. Většina z nich žila tak blízko moře právě proto, že rybařila," říká Nalini Ratnarajah, která v táboře koordinuje psychosociální pomoc. "Najednou jsou namačkáni na jednom místě, zcela odkázáni na cizí pomoc. Pro lidi, zvyklé sklidit ze zahrady mango, kokosy, zeleninu a ulovit rybu, je to naprosto hrůzný způsob života."
Zpátky do svých vesnic se však vrátit nechtějí. Mnozí nemají ani chuť, ani sílu opravovat své domovy. Ztratili téměř všechno, včetně motivace.
Navalady - v zajetí vody
Důvodem, proč zůstávat v přelidněných kempech, je i vládní podpora. A mnohdy také přetrvávající strach z moře.
To je případ většiny přeživších obyvatel vesnice Navalady, kteří dnes žijí v severní části kempu Thiraimadu.
Ves ležela na úzkém výběžku, z jedné strany omývaná mořem, z druhé strany jezerem. "Má žena a mé děti si myslí, že nemůžeme jít zpátky. Kdyby moře znovu zaútočilo, nemáme kam utéci, kde se schovat. Je to jen rovina mezi vodou. Proto zůstáváme v táboře," říká někdejší předák obce P. Yoganathan.
Tsunami mu vzalo 26 členů širší rodiny. Také loď a další rybářské potřeby. "Měl jsem tam i malý krámek. S cigaretami, sušenkami, limonádou. Nezbylo nic, nic," máchá rukama.
Prohlédněte si v grafice cestu našich reportrérů po Srí Lance
Povím ti, o koho jsem přišel
Na tváři má široký úsměv, když nechává své sousedy donést album. Bez jediné známky smutku ukazuje fotografie, jak vypadalo místo jeho života, které starý muž až do tsunami nikdy neopustil, dva dny po katastrofě.
"Ono je to tak, že čas to nejhorší už zhojil. Ale přesto si v sobě lidé nesou hluboké trauma. Zavírají ho v sobě," říká místní psycholog Nadarajah Devakumar. "Proto je dobré, že tu někdo je, kdo jim naslouchá."
ZDE si můžete přečíst novou reportáž o strachu obyvatel Srí Lanky z války.
A když není, najdou si jej sami. Nemusíte klást otázky, a rovnou za vámi místní chodí a ve třech větách shrnují, co vše jim moře vzalo. Šest dětí. Tři děti. Manželku a syna. Novorozeně. Jeden příběh drsnější než druhý, až člověk přestává vnímat, že to je realita.
Realita to přitom je pro stovky tisíc lidí ze zasažených oblastí. V dočasných kempech jich dnes na Srí Lance žije ještě přes 835 tisíc, přičemž tento v Thirajmadu patří k největším z nich pokud není vůbec největší.
Výheň pod vlnitým plechem
Procházíme jednotlivé bloky tábora. Domky jsou víceméně stejné, stojí od sebe ve zhruba třímetrovém odstupu, jen tu a tam jsou olepené názvem jiné neziskové společnosti, která za jejich stavbu zaplatila.
"Vidíte, je to plech. I když si to třeba omotali palmovými rohožemi, je v tom neuvěřitelné horko a dusno," upozorňuje Michael Arulananathan. "Je to problém hlavně pro malé děti. Pod tím vlnitým plechem se jim dělají potničky, vyrážka. S tím jsme se tu dříve nesetkávali."
I když pršelo naposledy předchozí den večer, tu a tam ještě v písku zůstaly hluboké kaluže, v nichž se množí moskyti. Právě proto, že se půda snadno podmáčí, byla oblast Thiraimadu před tsunami neosídlená.
"Není to dobré místo pro život. Doufám, že budu moci brzy odejít. Ale na nový dům nemám a vláda staví hlavně na západním pobřeží," rozčiluje se S. Vitendruns, pětadvacetiletý muž, který se během pár minut stal otcem pro své čtyři mladší sourozence. "Snad neziskovky pomohou," doufá.
Podobné naděje s ním sdílí všichni obyvatelé kempu, s nimiž jsme mluvili: I když mají k zahraniční pomoci plno výhrad, do jednoho doufají, že pro ostatní svět nepřestanou po roce od neštěstí být důležití.
