- Portrét Tarchana Batirašviliho byl napsán pro deník Insider, kde byl také v předchozích dnech publikován.
- Insider, který je sesterskou redakcí Aktuálně.cz, článek poskytl v plném rozsahu.
Damašek/Moskva - Válka uvnitř války, říká se konfliktu na severu Sýrie, kde mezi sebou bojují různé skupiny rebelů. Spojuje je nenávist vůči režimu Bašára Asada, ale touha ovládat co nejvíce území a prosadit svoji vůli je staví proti sobě.
Nejbrutálnější a nejfanatičtější organizací je pravděpodobně ta, která se nazývá Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS). Hlásí se k Al-Káidě a podle toho postupuje. Tam, kde vládne, zavádí tvrdé islámské právo šaríja. Ženy se musí zahalit od hlavy až k patě, není povolena hudba nebo kouření cigaret, zajatcům podezřelým ze sympatií k Asadovi se stínají hlavy.
ISIS má několik tisíc bojovníků, možná až deset tisíc. Postupně vychází najevo, kdo tuto obávanou gerilu, které je lepší se nestavět do cesty, vede. Z videozáznamů zveřejněných na džihádistických webových stránkách a na serveru YouTube vyplynulo, že šéfem těchto ultratvrdých islamistů je Gruzínec.
Syn křesťanského otce a muslimské matky, bývalý důstojník gruzínské armády Tarchan Batirašvili. Jeho bývalí kolegové z armády ho i přes plnovous, který dříve neměl, poznali a po jeho stopách se v Gruzii vydal zpravodaj deníku Wall Street Journal.
Informace o poněkud nečekaném vůdci se objevily také na serveru FiSyria, který provozují ruští muslimové sympatizující s povstáním v Sýrii.
Batirašviliho cesta k džihádu vedla podle výpovědí těch, kteří ho znají, spíš přes nenávist k Rusku než přes náboženskou horlivost.
Bývalý velitel gruzínské armády Malchaz Topuria byl nadřízeným Batirašviliho a v rozhovoru pro Wall Street Journal k tomu řekl: "Nemyslím, že by byl nějak přehnaně nábožensky založený. Ale jako mnoho Čečenců chtěl bojovat proti Kremlu, kdekoliv to bude možné. Rusy urputně nenáviděl."
A jelikož Rusko je spolu s Íránem hlavním spojencem Asadova režimu, nepřímo je tak válka proti Damašku válkou proti Moskvě.
Batirašvili pochází z údolí Pankisi, což je tak trochu Alláhem zapomenutá oblast na severovýchodě Gruzie. Při hranicích s Ruskem, respektive Čečenskem.
Z ostatních částí Gruzie tam vede málo cest a silnic, některé vesnice jsou dodnes bez elektřiny a je tam omezený nebo místy vůbec žádný signál pro mobilní telefony.
V Pankisi žijí etničtí Čečenci, mezi které se řadí i Batirašvili, ačkoliv jeho otec zřejmě Čečencem není. Do války čečenských separatistů proti Moskvě v devadesátých letech Batirašvili moc nezasáhl, zřejmě jen pomáhal v překračování gruzínsko-ruské hranice.
Více se zapsal do historie takzvané pětidenní války mezi Gruzií a Ruskem v srpnu 2008. Když sovětské jednotky vjely do Jižní Osetie, aby odrazily gruzínskou ofenzivu, Batirašvili údajně získával zpravodajské informace o pohybu ruských tanků a zapojil se také do bojů přímo v Osetii.
Gruzínci válku prohráli a Batirašviliho čekaly později další problémy. Onemocněl tuberkulózou, což vedlo k jeho propuštění z armády. Vrátil se domů, a když u něj policie po čase našla zbraně a výbušniny, byl odsouzen na tři roky do vězení.
Po propuštění odjel do Istanbulu, kde žije početná čečenská komunita. Největší turecké město je pro čečenské bojovníky mířící do Sýrie jakýmsi tranzitním, sběrným místem. Míří tam Čečenci z Ruska, Gruzie i z exilu v evropských státech. Odtud už vede cesta rovnou na syrské bojiště.
V Sýrii si získal Batirašvili pověst velitele, jehož muži bojují nekompromisně a účelně. Čečenci mají válečné zkušenosti, velmi dobrý výcvik, a dosahují tak ve střetech s Asadovou armádou úspěchů na rozdíl od stoupenců džihádu z jiných zemí, kterým sice nechybí zápal a víra, ale se zbraněmi nebo výbušninami jim to moc nejde.
Právě jednotka podléhající Batirašvilimu dobyla letos u Aleppa vojenskou základnu Minnigh, což je od počátku války jeden z největších úspěchů povstalců.
Rusko od počátku konfliktu podporuje všemi dostupnými prostředky Asada. Jedním z motivů je i strach, že Čečenci se vrátí domů a budou chtít v boji proti nepřátelům pokračovat. A tím nepřítelem bude Rusko. V případě Tarchana Batirašviliho určitě.
