V zemi, která hrdě hlásá své ideály rovnoprávnosti, ale umísťuje své nejchudší do slumů mimo zraky francouzských obyvatel, to jsou opakující se obrazy.

Podpálená auta každý večer osvěcují ghetta ležící méně než hodinu cesty autem od Paříže. Mnozí obyvatelé vnitřních bohatých částí města ale vědí o těchto místech pouze na základě značení dálničních sjezdů, která vysokou rychlostí míjejí směrem dovnitř i ven z města.

Mladiství ze sídlišť, většinou francouzští občané, čelí přímé diskriminaci hned jak ukážou cize vypadající obličej či jména perspektivnímu zaměstnavateli nebo majiteli nájemního bytu. Francie slibovala volnost, rovnost a bratrství, avšak selhala při vytváření pracovních míst, které by pomohly integrovat dřívější emigranty. Ve svých pokusech vyřešit výslednou frustraci již Paříž vyzkoušela vše možné od sociálních programů až po policejní razie.

"Kořeny tohoto problému sahají zpět tři nebo čtyři desetiletí, kdy se arabští a černí emigranti začali stěhovat z Afriky do ošklivých nových městských čtvrtí, které vznikaly na krajích velkoměst jako hromadné ubytovací kapacity.

Tato ponurá sídliště jsou nyní etnickými ghetty, o nichž se média zmiňují jen ve spojitosti s drogovými kruhy, hromadnými znásilněními a podezřelými arabskými militanty, kteří se zde nacházejí. Národní diskuse na téma integrace emigrantů či oddělení církve a státu většinou končí v Paříži potvrzující striktně francouzské postupy, jako je zákaz náboženských symbolů na státních školách.