Paříž - Když začal psycholog Stanley Milgram v červenci 1961 se sérií experimentů na Yaleově univerzitě, pokoušel se zjistit, zda jsou lidé ochotni plnit rozkazy, i když to odporuje jejich morálnímu přesvědčení.
Tři měsíce předtím odstartoval v Izraeli proces s technickým organizátorem holocaustu Adolfem Eichmannem a Milgram chtěl pochopit, zda museli nacisté Židy doopravdy nenávidět, nebo "jen" stačilo, že byli dostatečně poslušní.
Milgram vymyslel pokus, při kterém se v jednom pokoji nachází „žák", který dostává elektrické šoky. Ve vedlejším pak vlastní účastník pokusu zvaný „učitel", který elektrický proud zapíná. Na vše dohlíží vedoucí experimentu: ten učitele ve chvílích, kdy váhá, pobízí k dalšímu navyšování intenzity elektrického proudu.
Až ke křížkům
Od určité intenzity proudu totiž začali žáci křičet, později se naopak přestali ozývat úplně. Učitelé sice proti "mučení" protestovali, většinou se však nechali přesvědčit, aby pokračovali.
Netušili ale, že výkřiky přicházely z magnetofonového pásku. Domnívali se, že jsou skutečně příčinou utrpení jiného člověka.
Milgram provedl mezi 14 studenty Yale před pokusem průzkum, ve kterém respondenti odhadovali, že pouze nepatrné množství (nula až tři procenta) učitelů bude ochotno dát žákovi maximální dávku 450 voltů označenou křížkem.
Skutečnost však byla jiná: 26 ze 40 účastníků (65 procent) přes odmlouvání a protesty nakonec pokračovalo až do maximální dávky. Žádný ze 40 učitelů neskončil dříve než u 300 voltů, kdy žák začal bouchat na stěnu a křičel, že už nebude odpovídat.
Jestli se může toto procento zdát znepokojivé, nynější francouzský pokus ukázal, že lidé jsou ochotni zajít ještě dál v případě, že na ně hledí kamery v televizní reality show.
Milgram v televizi
Francouzský dokumentarista Christophe Nick se ve své filmu "Jak daleko je televize schopna zajít?" rozhodl Milgramův experiment zopakovat v prostředí fiktivního pořadu.
Ve snímku, který ve středu vysílala státní France 2, byli oněmi učiteli obyčejní lidé, kteří měli za to, že se účastní natáčení pilotního dílu nové televizní show, za což dostali 40 euro. Žáky pak ztvárnili herci, kteří křičeli a předstírali bolest.
Stejně jako u Milgrama se pracovalo na bázi otázek a odpovědí. Pokud žák odpověděl špatně, následoval trest v podobě elektrického šoku. Při každé další špatné odpovědi intenzita proudu vzrostla.
Fiktivní soutěže se zúčastnilo 69 „učitelů" a celých 81 procent s „žáky" postupně prošlo až k maximální hodnotě napětí 420 voltů. Podle autorů dokumentu to dosvědčuje nejen to, že lidé podléhají autoritám a jsou schopni se stát mučiteli, ale naznačuje, že se televize může stát "globální totalitou".
Hra a globální totalita
„V Milgramově případě poslechlo tyto nepříjemné rozkazy 62 procent (ve skutečnosti 65 - pozn. red.) účastníků, v televizi to bylo 81 procent," řekl agentuře Reuters Christophe Nick. „Musíte si tedy položit otázku, zda to spíše než o podvolení se autoritě není o moci globálního systému, kterým je televize."
Kromě toho toho je zde podle něj přítomen ještě jeden aspekt, kterým je hra. „V ní jsou hranice mezi realitou a fikcí rozostřené - takže i když váš partner křičí a prosí vás, ať toho necháte, stále se domníváte, že hrajete hru," myslí si.
Tak by se dalo zřejmě vysvětlit i to, že 70 procent učitelů se přinejmenším jednou během utrpení žáka zasmálo. Vysvětlením ovšem může být i snaha zbavit se nervozity; i v průběhu Milgramova původního experimentu se učitelé pravidelně smáli.
Obvinění z manipulace se ovšem dočkali i sami autoři dokumentu. Podle psychologů, kteří po odvysílání o dokumentu debatovali ve studiu, chtěli filmaři ukázat manipulativní praktiky televize, ale sami vlastně udělali totéž.
Dokumetaristé se podle nich de facto zachovali stejně jako producenti reality show, kteří se chvovávají za fráze o tom, že jejich pořady mají výchovný účinek a přispívají k poznávání lidského chování.
Ale možná, že každý, kdo dnes chce upozornit na vliv televize, musí být trochu senzacechtivý a používat obdobné metody, připustili nakonec diskutující na France 2 paradox televizní reality.
