Subotica (od našeho spolupracovníka) - Blízké okolí srbské Subotice vypadá trochu jako jiný svět. Město nedaleko hranice s Maďarskem je už několik let poslední zastávkou pro uprchlíky směřující do Evropy.
Takový příliv lidí jako v posledních šesti měsících však místní obyvatelé nepamatují. Uprchlickým táborem ve vesnici Kanjiža, zhruba třicet kilometrů od Subotice, projde denně okolo tisícovky lidí. Tábor finančně podporuje srbská vláda, v okolí jsou ovšem i další neoficiální shromaždiště.
"Tady je každý den zhruba sto nových uprchlíků," říká Ria, postarší holandská dobrovolnice, která jezdí pomáhat lidem na útěku do komplexu bývalé subotické cihelny "stara ciglana". Spolu s maďarským knězem Tiborem tu každý den rozdávají nejen jídlo a hygienické potřeby, ale také knihy.
"Poslední dva měsíce sem jezdíme každý den," doplňuje Tibor a u jeho stolku se zatím utvořila dlouhá fronta. Všechno probíhá ve zvláštním klidu, nikdo se nikam netlačí. "Ne, děkuji, opravdu jenom vodu," plaše se usměje drobná Afghánka a mizí kdesi za rozpadlou budovou.
Proč do Německa? Rozhodl to za mě převaděč
"Haló, vy jste ten repotér?“ volá na mě slušnou angličtinou hlas z druhé strany prostranství za hlavní budovou cihelny. "Nechal jste si tu stativ," upozorňuje statný mladík, když přijde blíž.
"Díky, ale ten není můj. Můžeme jít spolu hledat majitele," navrhuji. Nečekaný doprovod se jmenuje Hammad. V Íránu, odkud pochází, se oženil a několik let pracoval jako firemní řidič.
Ve svých třiceti letech se ovšem rozhodl konvertovat ke křesťanství – a to není v tomto teokratickém státě legální. Na útěku je tři měsíce, ve staré cihelně třetí den. "Tuhle noc snad konečně překročím hranici do Maďarska. Všechno záleží na našem převaděči," vysvětluje.
Za cestu z Teheránu až k schengenským hranicím dosud zaplatil gangům šest tisíc dolarů. Je ale přesvědčený, že už brzy bude v Německu, zdaleka nejoblíbenější cílové zemi všech uprchlíků. "Nevím, proč zrovna tam. Rozhodl to za mě převaděč, kterému jsem zaplatil," krčí rameny Hammad.
Stativ po neúspěšném hledání televizního štábu nechal stát u dodávky s humanitární pomocí. "Chtěli ho dát nad oheň a opékat na něm maso. V džungli musíš použít všechno, co najdeš," usměje se. Pak pokyne hlavou, abych se sám přesvědčil.
Kousek od staré cihelny se mezi větvemi ukrývají napnuté bílé plachty, ve kterých pobíhá několik dětí. Před improvizovaným stanem sedí kolem ohně asi deset mužů a v hliníkovém kotli připravují polévku.
Většina z nich je z Afghánistánu. Znovu mluvím s Hammadem. Jeho hlas zní ale úplně jinak než předtím. "Byl tu teď náš převaděč a řekl nám, že nemáme s nikým mluvit. Promiň, už ti nemůžu nic říct."
Člověk na prvním místě
Na straně areálu blíže k hlavní silnici je několik dlouhých řad stříšek na skladování cihel. Jedna z nich ukrývá na svém konci zelený stan a rodinu Azizullrahmana, která utekla z afghánského Heratu.
Kolem zeleného stanu pobíhají dva malí kluci. Jejich matka sedí i se svojí devítiletou dcerou na koberci a jí fíky, které si rodina koupila, když na staré bárce doplula k břehům Řecka.
Po chvíli přichází jejich strýc Toryalai, který vypadá, jako by sem vůbec nepatřil. V elegantní růžové košili se posadí ke svým příbuzným a dokonalou angličtinou začne vysvětlovat, jak se dostali z podhůří Hindúkuše až k podunajským rovinám.
"Přednášel jsem na univerzitě v Heratu informační technologie. Ale bezpečnostní situace se zhoršila, proto jsme s celou rodinou raději odešli do bezpečí," říká klidným hlasem a v ruce drží zelenou knihu psanou ve farsí. "To není korán, to je vaše svatá kniha. Jste přeci křesťané, ne? Já jsem muslim, ale chci poznat, co je svaté pro vás."
Po ujištění, že zrovna Česko je zemí spíše zemí ateistickou, neopouští Toryalaie pochopení. "Bůh je důležitý. Ale pro mě je vždycky na prvním místě člověk." Dnes v noci se všech šest - stejně jako stovky dalších - pokusí dostat přes hranice. Bez převaděčů, cestu prý znají.
Poslední stanice
Červenobílé závory se tyčí jako dva vykřičníky nad železniční tratí, která po dvou kilometrech kříží plot z žiletkového drátu. Přestože vlaky tudy už dávno nejezdí, je místo nedaleko vesnice Horgoš plné lidí.
Každých pět minut přijíždí další taxík, několikrát za hodinu dorazí plný autobus. V tu chvíli propuká chaos – dobrovolníci rozdávají vodu a jídlo, Lékaři bez hranic ošetřují nemocné a skupinky uprchlíků posedávají na zemi a odpočívají před pokusem o překonání hranice.
"Pojďte, prosím, s námi, když budeme s novináři, policie si nic nedovolí," žádá Ahmed ze Sýrie plynulou ruštinou. Jeho kamarádi vypínají rádio hrající arabské písně, berou na záda batohy se vším, co mají s sebou, a vydávají se po kolejích ke stmívajícímu se horizontu.
"Tahle sušenka stojí euro!" okřikne malou holčičku žena z manželského páru stojícího u trati, který se snaží na uprchlících vydělat prodejem sladkostí a vody. Skupina jde dál bez zastávek a občas míjí ty, kteří rychlému tempu nestačí – rodiny s dětmi v kočárku, paní na vozíku, staré muže o berlích.
Téměř všichni vyrazili bez převaděčů a často nevědí, kudy dál. Brzy se navíc stmívá a není vidět na krok. Nalevo se zničehonic objevuje pohraniční strážní věž. "To už je Maďarsko?" ozývá se znovu.
Nemůže být. Ještě jsme neviděli bezpečnostní zeď, která odděluje oba státy v reakci na narůstající počet uprchlíků. Někteří chtějí počkat na lepší informace, proto rozkládají stany u kukuřičného pole a rozdělávají oheň. Ostatní se rozhodnou pokračovat.
"Támhle je hranice"
"Už jste tady. Podívejte, támhle je hranice," ukazuje fotoreportér z Londýna, který se vynořil ze tmy. Skutečně, na místě kolejí je v plotu zhruba třicetimetrová díra. Po chvíli přijíždí auto, ze kterého vystupuje policista a svítí na znejistěné uprchlíky baterkou. Několik lidí pokračuje dál, ale mnozí spatřují v nastalé situaci past. Přece to nebude tak jednoduché...
"Policie to tu obklíčila, všechny zatkne a odveze do táborů k identifikaci," přesvědčuje mě londýnský novinář. Obklíčení však není dokonalé a mnozí se mu dokážou vyhnout.
"Řekněte mi, prosím, kudy se dostaneme k benzinové stanici? Do tábora nechceme," ptá se starší Syřan z Damašku. Na jeho mapě v mobilním telefonu není pumpa označená. Chvíli se rozhlíží a pak se ztrácí s ostatními ve vysokém porostu obklopujícím žiletkový plot.
Benzinová pumpa není vzdušnou čarou dál než kilometr. Taxikáři se tu perou o příchozí uprchlíky, kteří se chtějí dostat do Budapešti.
Za sto šedesát kilometrů se platí dvě stě eur na osobu. "Jenže musíš platit polovinu předem a polovinu na konci. Jinak se může stát, že tě řidič vysadí po několika kilometrech a peníze si nechá," upozorňuje jeden z informovanějších uprchlíků.
S přibývajícím časem se stupňuje nervozita i agresivita místních mafií. V davu koluje zpráva, že brzy přijede policie, a přeplněná auta kvapně odjíždějí směrem k hlavnímu městu. Proud uprchlíků, který se vynořuje z kukuřičného pole, však neustává.
Jen několik kilometrů odsud zastavují u červenobílých závor dva autobusy. "Inšaláh," ozve se tlumeně. Dá-li Bůh. Desítky siluet vplouvají do tmy a víří prach nad opuštěnou železniční tratí.
