Praha/Washington - Frieda Eisenová se zdála být trochu zklamaná. Na přímé lince z letounu Air Force Once, který v květnu 2010 právě mířil do Prahy, se jí neozval americký prezident Barack Obama. Byl to "jen" její syn Norman.
"Ale to je také dobré," zasmála se do telefonu. Samozřejmě že zklamání jen hrála. Ona sama opustila Československo v nacistickém dobytčáku. V roce 1944 putovala jako devatenáctiletá dívka ze Sobranců na Slovensku společně s celou rodinou do Osvětimi.
Její syn Nachman, jak mu v jidiš stále říkala, se o pětašedesát let později do Prahy vracel jako budoucí americký velvyslanec. A Norman Eisen bude bydlet v rezidenci, kterou ve 20. letech minulého století vystavěl uhlobaron, průmyslník a bankéř, nejbohatší a nejvlivnější představitel tehdejší pražské židovské komunity Otto Petschek.
Na otázku svého syna, zda ho z Los Angeles, kde žila, přijede do Prahy navštívit, Frieda chvíli mlčela. Vzpomínky na nacisty a odchod před komunisty na podzim 1948 nešlo jen tak bezstarostně vymazat.
"Budu o tom přemýšlet," řekla nakonec. "A řekni mi, jaké je v Air Force One jídlo."
Za synem se paní Frieda do Prahy nikdy nepodívala, zemřela v Los Angeles v roce 2012. Její osobní životní příběh se teď ovšem stal pevnou, spojovací linkou, svého druhu tichým průvodcem v pozadí mnohem širšího vyprávění.
Kdo je Norman Eisen
Sedmapadesátiletý Norman Eisen, právník a absolvent Harvard Law School, byl od ledna 2011 do konce roku 2014 americkým velvyslancem v Česku. Předtím působil jako poradce prezidenta Baracka Obamy pro etické otázky. Vypracoval sadu pravidel, která měla zajistit větší transparentnost Obamovy administrativy.
Před příchodem do Bílého domu Eisen spoluzaložil a vedl neziskovou organizaci CREW, která sleduje toky peněz v americké politice. V současnosti Eisen působí v prestižním washingtonském think-tanku Brookings Institution. Je vyhledávaným komentátorem možných právních problémů a konfliktu zájmů v administrativě prezidenta Donalda Trumpa.
Historie v mnoha obrazech
Pod názvem Poslední palác vydal Norman Eisen před několika dny v USA v nakladatelství Random House knihu, která zdaleka není jen o Petschkově vile v pražském Bubenči, kde žil jako ambasador USA od ledna 2011 do srpna 2014. Ale je to příběh Československa 20. století.
Ze široce rozprostřeného plátna vystupují zásadní události, které známe z dějepisu. Rozpad Rakouska-Uherska, první republika, nástup nacismu, Mnichov, Lidice, holocaust, demarkační čára, od která Československo sklouzlo ke komunismu, liché sny osmašedesátníků o "socialismu s lidskou tváří", Národní třída v listopadu 1989…
Ačkoliv zachycuje "velkou historii", největší devízou Eisenovy knihy je, že nepůsobí školometsky ani přísně akademicky. Bývalý velvyslanec do knihy shromáždil stovky konkrétních živých detailů a historek. Jeho práce je výsledkem trpělivého pátraní a rešerší v mnoha archívech - od Spojených států přes Německu a Prahu až k památníku Jad vašem v Izraeli.
A zároveň se Eisen či jeho spolupracovníci osobně vypravili za pamětníky. Za přímými účastníky dění, kteří Petschkovou vilou a událostmi s ní spojenými osobně prošli. Případně za těmi, kdo tato vyprávění z první ruky zaznamenali.
Výpravy za pamětníky
Norman Eisen mluvil s dcerou Evou a vnuky Otty Petschka, měl k dispozici jejich rodinný archiv. V Německu vyhledal Alexandra Toussainta, vnuka Rudolfa Toussainta, který v Petschkově vile za druhé světové války jako velitel pražské posádky Wehrmachtu bydlel.
Nedaleko hlavního města USA, několik mil od Washingtonu, se Eisen vypravil za potomky prvního poválečného amerického velvyslance v Praze Laurence Steinhardta. A v Kalifornii navštívil rodinu Shirley Temple Blackové, která do Prahy přišla jako velvyslankyně USA v srpnu 1989.
Výsledkem je oživlá historie. Nesmírně čtivá, mimořádně zručně napsaná kniha. Snad jen tu a tam se Eisen až příliš nechá unést, když si například představuje, jak Otto Petschek seděl na jaře 1924 na dosud prázdné zahradě v Bubenči a právě v tu chvíli si za ranního slunce vysnil budoucího vilu, velikosti a opulentnosti skutečného paláce.
Ve své většině je ovšem Eisenova práce tou nejlepší ukázkou americké "literatury faktu" - nesmí nudit, ale nesmí ani lhát. Nechce prvoplánově poučovat, ale o to více se z ní skrze umně, živě popsané události dozvíte.
Deset dní ve Vídni, a žádný Wagner!
Otto Petschek, majitel vily a vystudovaný právník i bankéř na konci první světové války skupoval hnědouhelné doly a po rozpadu Rakouska-Uherska se stal skutečným "králem uhlí". S jeho ženou Marthou je ovšem zároveň pojila společná láska k umění.
"Deset dní ve Vídni a žádný Wagner, jen smetí. To mi snad Mahler dělá naschvál," psal Otto, který neustále obchodně cestoval, v jednom dopisu Martě. A když chtěli probrat něco osobního, aby jim zbytek mluvili nerozuměl, mluvili spolu italsky.
Náklady na velkorysou vilu častými zásadními změnami do už rozestavěné budovy nakonec vysály i zdánlivě neomezené prostředky. Ottu museli vykoupit bratři a on sám si už dostavěného paláce dlouho neužil. Rodina se do vily nastěhovala na začátku 1931, Otto Petschek o tři roky později ve věku jednapadesáti let umírá. O čtyři roky později, v roce 1938, odchází z Prahy před nacisty celá Petschkova rodina.
Do Ameriky
"Neměli bychom také odejít?" přemýšlel ve slovenských Sobrancích tamní rabín Zalman Leib, když se tuhle zprávu dozvěděl. A během večeře, u stolu, kde mezi jeho dětmi sedí i dcera Frieda, tohle téma přednese rodině. Ale kam by měli jít? Podobně jako mnozí před tím - do Ameriky.
Malá Frieda neví, ona sama si vysnila, že na Slovensku půjde na gymnázium. "Ne, my nepojedeme do Ameriky," řekla rabínova žena Chaya. Děti ustrnou, je to tak neobvyklé, aby jejich matka šla proti otci.
Pro Chayu je ovšem Ameriku zemí, kde by se z jejich dětí staly "gójové" (hanlivé označení, kterým ortodoxní Židé označují Židy slabší víry, pozn. red.), což nehodlá dopustit. "V žádném případě, ne," opakuje Chaya. Rodina zůstane v Sobrancích. O necelých pět později nacisté tamní Židy odvlečou do koncentračních táborů.
A ve stejné době, kdy se v Sobrancích na podzim 1938 rozhodne i o malé Friedě, pálí tehdejší německý vojenský přidělenec v Praze Rudolf Toussaint na zahradě německé ambasády veškeré dokumenty. Podle zpráv z Berlína je Adolf Hitler rozhodnut zaútočit na Československo a už jen hledá výchozí záminku.
Místo války tehdy přišel Mnichov a protektorát, kam se Toussaint, čerstvě povýšený na generála, vrátil v říjnu 1941 už jako velitel Wehrmachtu. O několik měsíců později, v červnu 1942, ze svého sídla v Petschkově vile horečně telefonuje do Berlína, aby zvrátil rozkaz nejvyššího německého velení, že Wehrmacht má pomáhat jednotkám SS v odvetných akcích po atentátu na Reynharda Heydricha.
Oficiálnímu rozkazu sice Toussaint zamezí. Je voják, ale nikdy nebyl nacista. Svému synovi Rolfovi zakázal vstup do strany i do SS. Jenže jsou to nakonec i rezervisté Wehrmachu, kdo hlídá okolí Lidic během masakru a z Německa si SS přivezla vojenské pyrotechniky, aby vyhlazenou vesnici vyhodili do povětří. Nikdo z nich sice nespadl pod jeho velení, ale Toussaint věděl, že prohrál. Mezi "Wehrmachtem a SS už nebyla žádná morální hranice".
Komunismus je jak oheň. Čeho se dotkne, to pohltí
Jeden za druhým zapracovává Eisen do tapiserie Petschkovy vily příběh po příběhu. Americkému velvyslanci Laurenci Steinhardtovi se zručnou diplomacií podařilo zařídit, že společně s Američany odešli na konci roku 1945 z Československa i sovětská vojska. A v jednáních s komunisty se mu nakonec v roce 1948 podařilo převést Petschkovu vilu do vlastnictví Spojených států.
Jenže právě komunisty a celkovou situaci v poválečném Československu Steinhardt nejdříve naprosto podcenil, když před volbami v roce 1946 z Prahy do Washingtonu psal, že komunisté volby prohrají a "do podzimu tohoto roku v Československu nebezpečí komunismu pomine".
"Vliv západní civilizace a kultury je zde podle mě příliš silný, než aby to komunismus překonal," psal Steinhardt. O dva roky později po Vítězném únoru a smrti Jana Masaryka pochopil, jak se mýlil.
"To, co se stalo v Československu, je důkazem, že komunismu nelze ustupovat, nelze s tím žít v jednom domě. Podobě jako oheň, nakonec pohltí vše, čeho se dotkne," reportoval Steinhardt před svým odjezdem z Prahy v létě 1948.
Bezmoc na okraji dějin
Frieda Eisenová a pár příbuzných, kteří přežili holocaust, se v té době v Sobrancích konečně dočkali výjezdních povolení do Izraele. Před tím však museli sestavit pečlivý soupis majetku - od "nábytku až po poslední pár ponožek". A cokoliv ještě mělo nějakou hodnotu, museli nechat státu. S sebou směli vzít jen použité, v podstatně bezcenné věci.
"Říkali jsme, že snad i na toaletní papír bychom měli napsat, že je použitý," vzpomíná Frieda v knize na hořký bezmocný humor těch chvil. V Izraeli se vdala a s manželem odešli do USA, kde našli nový domov v Los Angeles. Ale i tam se cítila naprosto bezmocně, když v srpnu 1968 v televizi sledovala sovětskou invazi do Československa.
Tu přímo v Praze prožila někdejší dětská superstar Hollywoodu Shirley Temple Blacková. Byla zda jako zástupkyně jednoho amerického zdravotnického sdružení. Ráno 21. srpna se probudila v hotelu Jalta a kniha kromě jiného zachycuje až absurdní scénu, kdy si lidé z hotelu i ulic uprostřed vypjatých chvil chodili pro její autogram.
Šťastný tanec vítězství Shirley Temple Blackové
Právě pražský zážitek roku 1968 ji pak přivedl k aktivnímu zájmu o diplomacii. V únoru 1989 jí zavolal tehdejší prezident George Bush, zda by měla zájem o místo velvyslankyně v Praze. Vykřikla "ano" tak hlasitě a tak nadšeně, že manžel Charlie se jí překvapeně zeptal, s čím tak skvělým právě souhlasila.
V Praze pak byla nejen svědkem, ale tak trochu i hybatelem listopadové revoluce. Okamžitě po svém příjezdu otevřeně podpořila disidenty. A když bylo dobojováno? "Udělám to jednou, ale právě jen jednou," řekla svým kolegům z ambasády, které si pozvala do pracovny.
A pak se postavila, usmála, založila ruce před sebe a vystřihla svůj největší hit z dětských hollywoodských let - píseň On the Good Ship Lollipop. Z čisté radosti americká velvyslankyně v Praze tančila a zpívala kolem svého pracovního stolu.
Tak vyberme datum…
"Kdy přijedeš," zeptal se Norman Eisen po telefonu ke konci roku 2011 paní Friedy Eisenové v telefonickém rozhovoru do Los Angeles. Místo vyhýbavé odpovědi, kterou slyšel mockrát předtím, jeho maminka odpověděla: "Tak vyberme datum."
Už to nestihli. Ale kniha Poslední palác je tou nejlepší poctou, které Norman Eisen mohl své matce věnovat. A nejen její vlastní příběh, ale i historie Petschkovy rodiny, vily i Československa na stránkách knihy nově ožily
Letos v říjnu, v rámci konference Forum 2000, Norman Eisen knihu představí v Praze. Její český překlad pak na příští rok chystá nakladatelství Argo.
