Když bylo čínskému hlavnímu městu Peking v roce 2001 přiděleno pořádání letních olympijských her, jednalo se o velkou věc. Bylo to poprvé, co mělo k takto velké události v zemi dojít. Také se měla olympiáda teprve potřetí konat v jedné ze zemí východní Asie (japonské Tokio hostilo hry v roce 1968 a jihokorejský Soul v roce 1988).
Peking proto musel v následujících sedmi letech projít proměnou, která by z něj udělala moderní město. Vzniklo dvanáct nových sportovišť a hojně se investovalo do dopravy - vznikly nové linky metra, přibyl letištní terminál a rychlovlaky.
S utracenými 43 miliardami dolarů, což je v přepočtu téměř 932 miliard korun, šlo tehdy o nejdražší olympijské hry. V době, kdy se Západ potýkal s finanční krizí, která Čínu příliš nezasáhla. Dodnes zůstávají druhými nejdražšími hrami v historii.
Zahajovací ceremoniál se konal 8. 8. 2008 ve 20:08, aby se zdůraznilo číslo, které Číňané považují za šťastné. Jeho režie se ujal čínský režisér Čang I-mou, držitel řady mezinárodních filmových cen, který o pár let později natočil například Velkou čínskou zeď s americkým hercem Mattem Damonem a ve svých snímcích se zaměřuje na významné okamžiky z historie země.
Čína mohla slavit, zahraniční média informovala o ceremoniálu jako o dosud nejlepším. Například britský deník The Guardian napsal, že "předčil všechny své předchůdce v počtu (účinkujících), barvě, hlasitosti i nákladech a ukázal světu, že nová Čína chce, aby byla cítit její přítomnost".
Podobně mluvil i známý novinář Andrew Gilligan, současný poradce britského premiéra. "Před čtyřmi miliardami televizních diváků to byl pro Čínu nejšťastnější moment za tisíc let. Je to také začátek něčeho většího než jen olympijských her. Je to, nebo to přinejmenším má být, začátek nové éry čínské velikosti, která je sledována a nepřímo schválena velkým množstvím lídrů planety," řekl tehdy agentuře Reuters.
Demokratizace Číny před hrami
Olympiádu ale provázely i protesty. Po bojkotu her v Číně volali kvůli dlouhodobému porušování lidských práv různé mezinárodní organizace a jednotlivci.
Apel ještě zesílil, když na mnichy v Tibetu, kteří si v březnu 2008 připomínali 49. výročí obsazení území a útěk jejich duchovního vůdce dalajlamy do Indie, zaútočila čínská armáda. Spustila tím několikadenní nepokoje v oblasti, které si vyžádaly oběti na životech. Přesné číslo není známé, protože na místo nesměli zahraniční novináři. Oficiální data mluví o dvaadvaceti obětech, lidskoprávní organizace o více než 140, píše americká stanice CNN.
Zároveň se už tehdy mluvilo o potlačování náboženských svobod etnické menšiny Ujgurů v provincii Sin-ťiang nebo o smogu zahalujícím hlavní čínské město, který by mohl poškodit zdraví nejlepších sportovců planety. Cestu s olympijskou pochodní proto provázely protesty a snahy ji uhasit.
Mezinárodní olympijský výbor, stejně jako někteří politici, ale čínské pořadatelství schvaloval, protože se domníval, že dojde k demokratizaci a liberalizaci země, uvádí německá stanice Deutsche Welle. Podobné dopady her vedly k politickým a sociálním změnám v Japonsku a Jižní Koreji.
Napovídalo tomu i chování čínské komunistické strany před olympijskými hrami. Partaj v čele s Chu Ťin-tchaoem slíbila, že po skončení sportovního svátku představí politické a ekonomické změny. Došlo k uvolnění přístupu na internet a na zahraniční webové stránky, vznikla také místa, kde mohli lidé demonstrovat. Ale jen dočasně.
"Mysleli jsme, že je to začátek nové cesty. Měli jsme spoustu očekávání," popsal pak zahraniční korespondent z Číny Johnny Erling. "Očekával jsem, že budu mít více svobody v mých novinářských aktivitách, které byly jinak přísně kontrolované a regulované vládou. Během olympiády nám úřady dovolily volně informovat. Všichni jsme byli nadšení," cituje ho německá stanice.
Seriál Aktuálně.cz Bouřlivé olympiády
Olympiády mají být z podstaty nepolitické. Přesto se ve 20. století staly dějištěm protestů, ukázkou moci totalitních režimů nebo místem, kde docházelo k teroristickým útokům. Zřetelně se tu projevovala nejen síla sportovců, ale také nejmocnějších vůdců planety. Deník Aktuálně.cz přinesl sérii textů věnovaných pohnuté historii klání pod pěti kruhy.
Již jsme publikovali:
- Berlín 1936: Když se olympiáda stane zvrácenou reklamou na nacismus
- Melbourne 1956: Rána pěstí spustila bitku, jakou olympiáda nepamatuje
- Mexiko 1968: Nechceme olympiádu, ale revoluci, volali demonstranti
- Mnichov 1972: Sportovci umírali, zatímco se bojovalo o medaile
- Moskva 1980: Bojkotovaná komunistická olympiáda, kvůli hrám vznikl největší hotel světa
- Los Angeles 1984: Město andělů dokázalo vydělat a ukázalo cestu dalším
- Barcelona 1992: Bosenská atletka trénovala ve strachu z ostřelovačů
- Peking 2008: Olympiáda měla otevřít Čínu světu. Stal se opak
Nejlepší politický systém na světě
Po skončení olympiády, na které svět obdivoval vítěznou řadu plavce Michaela Phelpse a z níž si čeští sportovci odvezli šest medailí, včetně tří zlatých, se však vyhlídky svobodnější Číny zhroutily. Vláda se vrátila k blokování zahraničních webů a zpravodajských serverů a znemožnila přístup na větší množství z nich, zhoršila se i svoboda novinářů. Zároveň se změnil postoj Číny ke zbytku světa.
"Před rokem 2008 na sebe Čína na mezinárodním poli nepřitahovala příliš pozornosti. Také slíbila Číňanům, že budou mít víc práv a demokracie. Po olympiádě ale úřady úplně změnily tón. Řekly, že se od Západu už nemají co učit a že čínský politický systém je lepší než jakýkoliv jiný na světě," uvádí čínský politický komentátor Čchang Pching. "Před rokem 2008 byla v Číně oblíbená fráze 'spojování se světem'. Po roce 2008 z čínských státních médií zmizela. Nové sdělení bylo: Teď by měl svět následovat nás," vysvětluje.
"Před olympiádou v Pekingu trpěla Čína komplexem méněcennosti. Ale po hrách získala sebevědomí, které se vyvinulo až v přehnané," souhlasí i sinolog Bernhard Bartsch.
