- Měsíc po tragédii u španělského Santiaga de Compostela jsme pro vás připravili ohlédnutí za velkými vlakovými neštěstími.
- Po nehodě v Záhřebu, jejíž 39. výročí připadne na 30. srpen, se vracíme k záhadné explozi na severokorejské železnici v roce 2004. V dalších dílech připomeneme nehodu v německém Eschede (1998) a tragédii srílanského vlaku během úderu tsunami před devíti lety.
Praha - Jako všechno v Severní Koreji, i tamní železnice je trochu záhadou. S výjimkou části, která vede přes čínskou hranici do Pekingu, ji nemá žádný zahraniční návštěvník šanci vidět a málo se ví o tom, v jakém je stavu.
Podle některých místních svědectví se do tratí neinvestuje a vagony většinou pocházejí z padesátých let. Kvůli problémům s palivem a dodávkami elektřiny je provoz nepravidelný a nákladní doprava má přednost před osobní.
KLDR je momentálně nejizolovanější zemí světa s nejpřísněji hlídaným pohybem cizinců, takže nepřekvapí, že i tragická nehoda, která se na kolejích odehrála v dubnu 2004, zůstává nejzáhadnější, nejméně vysvětlenou a ověřenou vlakovou katastrofou.
22. dubna 2004 se v jednu hodinu odpoledne ozval z nádraží ve městě Jončchon masivní výbuch, nebo spíše série výbuchů. Byl slyšet daleko za čínskou hranicí, která se nachází zhruba dvacet kilometrů od města.
Nádraží a okolí pohltil oheň a tlaková vlna. Severokorejská média samozřejmě o ničem neinformovala, takže první zprávu přinesla jihokorejská agentura Jonhap.
Satelitní snímky krátce po výbuchu ukazovaly, že jde o zcela mimořádnou katastrofu. Velká část stotřicetitisícového Jončchonu ležela v troskách, což potvrdila později i jihokorejská rozvědka s odvoláním na své zdroje na severu.
1850 domů se zřítilo, přes šest tisíc bylo vážně poškozeno. Jako kdyby někdo na město shodil ničivé bomby s cílem ho srovnat se zemí.
Světem se šířily nejrůznější zvěsti. Devět hodin před explozí projel nádražím speciální obrněný vlak s tehdejším vůdcem Korejské lidově demokratické republiky Kim Čong-ilem. Ten se vracel z Pekingu.
Trpěl fobií z létání a na návštěvy Ruska a Číny (jinam necestoval) jezdil vždy vlakem. Objevila se tedy teorie, že šlo o atentát na vůdce a že se v zemi rozhořel boj několika frakcí o uchvácení moci.
Další teorie byla založena na tom, že explodoval armádní vlak naložený zbraněmi. Že se vzňal náklad umělých hnojiv, se kterým někdo neopatrně manipuloval, nebo že se srazily dva vlaky, z nichž jeden převážel z Číny palivo.
Experti, kteří se z toho mála, co je známé, snažili určit příčinu, měli těžký úkol. Podle svědectví z místa je nejpravděpodobnější verzí ta, že se vlak vezoucí hnojivo dostal do kontaktu s elektrickým vedením.
Ale jak už to v Severní Koreji bývá: nikdo neví nic jistě.
Některým diplomatům vláda umožnila místo tragédie později navštívit. "I budovy na náměstí, vzdálené kilometry od nádraží, měly díry ve střechách. Lidé, se kterými jsme hovořili, zjevně prožili šok. Mluvili o obrovské ráně, velkých ohnivých koulích a věcech létajících ještě dlouhou dobu vzduchem," citoval tehdy list Daily Telegraph britského velvyslance v KLDR Davida Slinna.
Co zůstává záhadou, je počet obětí. KLDR oficiálně přiznala 120 osob, ale podle rozsahu zničení města diplomaté tehdy působící v Pchjongjangu odhadovali mrtvé spíše v tisícovkách.
