Jeden z bývalých vězňů Aleksandr řekl, že na frontě viděl, jak psi ohlodávají těla jeho mrtvých kamarádů. "Těla byla všude, ale nikdo se o ně nezajímal," uvedl pro americký deník New York Times. Podle něj to bylo proto, že za padlého vojáka by rodina dostala peníze, ale když se tělo nenajde, je dotyčný pouze považován za pohřešovaného.
Ze 120 mužů v jeho jednotce jich zůstává naživu 40, tvrdí. Sám se k armádě přidal letos v březnu, krátce poté, co byl odsouzen k několika letům vězení za vraždu. Doma nechal svou ženu, dceru a novorozeného syna. Prý se bál, že by ve vězení nevydržel mučení.
Podobné příběhy získala i americká stanice CNN. "Nejjasněji si vzpomínám na poslední z devíti otřesů mozku," řekl jí Sergej, který byl v nemocnici kvůli zraněním už několikrát, ale vždy skončil zpátky na frontě. "Útočili jsme. Protitankové granátomety a několik dronů (směřovalo) na nás. Náš velitel křičel do vysílačky: 'Je mi to jedno, jděte do toho! Nevracejte se, dokud nezaberete tuhle pozici!' "
Ukrajinský granát explodoval necelých 30 centimetrů od něj a jeho kamaráda na místě zabil. Jemu se jako zázrakem nic vážného nestalo, jen na pět hodin přišel o zrak.
I jinak jsou podmínky na frontě podle něj náročné. Pro vodu museli chodit čtyři kilometry daleko, v zimě pili roztátý sníh. "Někdy jsme několik dní nejedli, několik dní nepili."
Od wagnerovců k armádě
Kázeň se podle Sergeje udržovala pomocí poprav. "Někdy velitel lidi 'resetoval'. Vymazal je, zabil je. Viděl jsem to jen jednou. Zápasili s člověkem, který kradl a zabíjel vlastní lidi v zákopech. Neviděl jsem, kdo ze čtyř lidí kolem něj vystřelil. Ale když se snažil utéct, střela ho zasáhla zezadu do hlavy. Viděl jsem pak ránu. Odnesli ho pryč."
Ruské ministerstvo obrany začalo v únoru nabírat vězně do speciálních jednotek nazývaných Bouře Z. Tuto strategii dříve používal Jevgenij Prigožin pro svou žoldnéřskou Wagnerovu skupinu. V únoru s tím ale přestal a úlohu převzalo samo ministerstvo.
Prigožin tvrdí, že z jeho 49 tisíc naverbovaných vězňů jich v boji padlo asi 20 procent. Ti, kteří přežili, se po šesti měsících vrátili domů jako svobodní muži, a ačkoliv na frontě popisovali brutální podmínky, většina z nich dostávala slíbený honorář. To u vojáků ruské armády podle zaznamenaných svědectví často neplatí.
Na podmínky v ruské armádě si vojáci stěžovali už loni. Vyplývá to mimo jiné z odposlechů telefonních hovorů, které zveřejnila ukrajinská tajná služba SBU. Rusové v nich říkají, že Ukrajinci mají lepší zbraně a vybavení nebo že ruské dělostřelectvo selhává.
Vězni, kteří jsou teď místo u wagnerovců v řadách armády, jsou na tom ještě hůř. Často nedostávají zaplaceno a jejich velitelé je ani po šesti měsících nechtějí pustit z fronty. Ruská armáda nezveřejňuje ztráty na bojištích, a není proto možné odhadnout, kolik trestanců nyní padlo. Podle dat nasbíraných britskou stanicí BBC a nezávislým serverem Mediazona ale od letošního jara vězni patří k nejčastějším padlým.
Pouhá návnada
"Jako bychom každý den seděli na sudu se střelným prachem," uvedl Aleksandr. "Říkají nám: 'Jste nuly a vaše jméno nic neznamená.' "
Na východním břehu řeky Dněpr loni v listopadu se jeho jednotka tři týdny postupně ztenčovala kvůli ukrajinskému ostřelování. Nevěděli, co přesně mají dělat, a bylo jim jen řečeno, ať zůstanou na pozicích. Neměli však těžké zbraně ani nic, čím by se mohli bránit.
"Běhám tu s automatickou pistolí jako idiot. Nevystřelil jsem ani jednou, neviděl jsem jediného nepřítele," stěžoval si tehdy v hlasové zprávě bývalý vězeň z Aleksandrovy jednotky Dmitrij, který je teď už po smrti. "Jsme jen návnada, která má odhalit jejich dělostřelecké pozice." O vzkaz se s deníkem New York Times podělila Dmitrijova manželka.
Aleksandr v květnu také málem přišel o život. Jeho jednotka rozmisťovala miny podél říčního břehu, když byla zasažena ukrajinskou houfnicí, která tím odpálila i několik okolních min. Všichni ostatní muži okamžitě zemřeli, jen Aleksandr byl podle svého tvrzení zraněný.
"Plazil jsem se kousek po kousku pryč a pak jsem se přikryl nějakou sutí, protože jsem věděl, že by mě jinak dorazili." Řekl, že než ztratil vědomí, stihl poslat textové zprávy své jednotce. Ta ho druhý den ze suti vytáhla a poslala do nemocnice na Krymu. Než se ale jeho zranění zahojila a on začal znovu pořádně chodit, byl znovu poslán na frontu.
Syna vraha bych nesnesla
Andrej toho na frontě moc nezažil. V hlasových zprávách, které posílal své matce domů, si dělal legraci z počasí. Ve dvaceti letech ho odsoudili za držení drog na devět a půl roku. Odseděl si tři a pak narukoval, aby si vybojoval svobodu. "Ještě ani nebyl dospělý," řekla CNN jeho matka Julija.
Na začátku května jí poslal vzkaz, že jeho jednotku posílají na frontu, a o den později zemřel. Pravděpodobně během rozsáhlého útoku, při kterém zemřelo okolo 60 ruských vojáků. Julija jeho tělo neviděla a ani jí nepřišly žádné jeho věci. Jen dopis od ministerstva obrany, ve kterém nepravdivě stálo, že Andrej zemřel ve stejný den, kdy byl propuštěn z vězení.
"Nejtěžší bylo, že jsem se bála, že někoho zabije," uvedla Julija, která syna od války odrazovala. "I když to zní směšně, bála jsem se, že to všechno přežije a vrátí se ke mně jako vrah. Se synem narkomanem se dá žít, ale se synem vrahem - to by pro mě bylo těžké přijmout."
