Ten ve vesnici Navalady ponese jména 1232 místních, které před rokem zabilo moře. Stačí letmý pohled na mapu, aby člověk pochopil, že obyvatelé vesnice Navalady neměli při příchodu vln šanci. Obec položenou na výběžku pevniny svírá z jedné strany moře, z druhé jezero.
"Nebylo kam utéci. Kdo byl doma, nemohl přežít," říká v poledním žáru třicetiletý tesař Wijesurive.
Spolu s hrstkou místních mužů pracuje na mohutném pietním sloupu: "Bude vysoký devět metrů. A všude budou vytesána jména obětí," říká.
Yoganathan má strach z moře
Vesnice nese na Srí Lance smutné prvenství. S výjimkou sedmnácti set cestujících vlakem 59, kteří zahynuli na jihozápadním pobřeží ostrova, nezemřelo nikde tolik lidí na jediném místě, jako právě v Navalady.
Obří vlny zabily téměř polovinu populace. Zejména děti a ženy. Přežilo necelých čtrnáct set obyvatel; jen hrstka má však dnes odvahu žít dál v Navalady. Drtivá většina vyměnila bílé pláže a stín pod kokosovými palmami za plechové budky v provizorním táboře Thiraimadu, vzdáleném zhruba deset kilometrů.
Reportáž z tábora Thiraimadu si přečtěte ZDE.
"Život v Navalady byl krásný. Nikdy jsem se odtamtud nedostal dál než na pár kilometrů," říká někdejší předák obce Yoganathan. "Byl jsem rybářem, žena se starala o zeleninovou zahradu. Dnes nechce zpátky. Není to bezpečné místo. Kdyby přišlo další tsunami, pomřeli bychom do jednoho."
Yoganathan přišel o svou loď i o malý krámek s tabákem, limonádou a sušenkami. Také o šestadvacet členů širší rodiny. "Muži touží po návratu do Navalady. Ale máme strach o děti a ženy. Ti raději volí bezpečí tábora."
Gridjat už ztratil vše
Z Navalady se tak stalo místo duchů. V korunách stromů zpívají ptáci, písek zasypává obrysy základů - tady stával dům, tady byl chrám, tamhle škola a dětské hřiště.
PŘEČTĚTE SI: Rok po tsunami: V bídě žijí miliony lidí
Mezi pozůstatky minulého života jen tu a tam vyrostla nová chýš postavená z propleteného palmového listí. V jedné takové dnes žijí manželé Gridjat a Thifyiya.
Jemu je sedmatřicet, jí třiatřicet. Usmívají se na návštěvníky, ale ani úsměv nepřekryje zjevnou apatii v jejich pohledech.
Skromný domek s pískem místo podlahy ukrývá jen dvě rohože sloužící za lůžko, stolek s pet-lahvemi, v nichž se skrývá pitná voda, pár kusů omláceného nádobí. A kufr, v němž jsou uloženy cennosti: Fotografie zesnulých dětí.
"Měli jsme pět dětí: čtyři holčičky a syna," ukazuje Gridjat na fotografii. "Všichni zemřeli. Jsou pryč. Pryč. Proč bychom odcházeli do tábora? Nebojíme se. Už nemáme co ztratit," říká rezignovaně.
Raja už zase rybaří
O kus dál žije v podobné chýši rybář Navareichumy. V náprsní kapse své košile dodnes nosí průkaz manželky. Nepřežila. Ale fotka na dokladu je tou jedinou vzpomínkou, již mu voda nevzala.
Nepřežila ani žena rybáře Raji. Stejně jako jejich čtyři děti.
Raja však v Navalady zůstal. "Narodil jsem se tady. Moje rodina tu žila déle než pětapadesát let. Nevěděl jsem, kam jít jinam. Vždyť jsem tu chodil do školky, do školy, trávil tu celé dětství," říká, zatímco si připravuje člun k vyplutí na jezero.
Raja se rozhodl, že se nesmí začít vody bát - tak, jako většina jeho sousedů. Jak nejrychleji mohl, začal znovu lovit ryby. "Pak se vrátilo pár dalších rodin. Našel jsem si mezi nimi novou manželku. Teď jen čekám, až i ostatní pochopí, že tady je nejlepší život. Že Navalady je místo, kam patří."#reklama
