Praha - Pokud skutečně žijeme ve věku mediakracie, jak se někdy tvrdí, pak není na světě o mnoho vlivnějších lidí, než je slavná americká novinářka Christiane Amanpourová, hlavní reportérské eso americké televize CNN, jejíž globální dopad lze jen těžko přecenit.
Dnes si Christiane Amanpourová v Praze vyzkoušela, jaké to je stát na druhé straně barikády - před houfem novinářů. Nechyběly ani kritické otázky na způsob práce CNN po 11.září 2001.
ČTĚTE VÍCE: Falešná objektivita může často krýt zlo (o vystoupení Christiane Amanpourové na konferenci Forum 2000)
Přepis improvizované tiskové konference, která dnes proběhla v pražském paláci Žofín, hlavním dějišti konference Forum 2000, na niž slavná reportérka přijela, naleznete níže:
Otázka: Jak se Vám v Praze líbí?
Christiane Amanpourová: Je to tu krásné, líbí se mi tu, ještě nikdy jsem tu nebyla. Je to fantastické, jsem opravdu ráda, že jsem tady.
O: Jaké to je vrátit se sem pro Vás, která jste dělala reportáže o pádu komunismu?
A: Víte, když došlo k Sametové revoluci, ještě jsem nebyla zahraniční korespondentkou. Byla jsem stále v mém ústředí v New Yorku. Starala jsem se o pokrytí zpráv ze Spojených Států. Takže když došlo k pádu Berlínské zdi, byla jsem uvězněna v kanceláři v New Yorku, aniž bych byla schopna sem přijet a být uprostřed toho všeho. Až mě z toho bolelo u srdce, že nemůžu být součástí tohoto historického momentu. A moje přetrvávající momentka z pádu komunismu jsou kladiva, která rozbila Berlínskou zeď. Ale scéna tady na Václavském náměstí, když Alexander Dubček vystoupil na balkón a jakoby objal lidi... Pamatujete na to? Je to pro mě to nejneuvěřitelnější politické gesto, které jsem kdy viděla, protože je to vůdcovské gesto. A my zapomínáme, že vůdcovství je o lidech, a tomu on v tom okamžiku porozuměl.
O: Tato konference je o svobodě a zodpovědnosti, a teď jsme zrovna začali mluvit o Sametové revoluci. Jak se způsob podávání zpráv o Evropě od té doby změnil? Před jedenáctým zářím byl o Evropu velký zájem a pak většina zahraničních korespondentů odjela. Do jaké míry se změnila strategie CNN?
A: Vaše země je na tom díky bohu velmi dobře. Jak víte, většina zpravodajství má tendenci pokrývat neštěstí a podobné věci. V určitém smyslu je to pozitivní, že tady nejsme, protože to znamená, že si vedete dobře. Vedete si dobře ekonomicky, politicky, sociálně. Samozřejmě nikdy není nic dokonalé. Evropa ale kvete a východoevropské země si vedou lépe, než jste si vůbec možná byli schopni kdy představit.
Infobox
- Christiane Amanpourová je hlavní zahraniční zpravodajkou stanice CNN a držitelkou mnoha novinářských cen.
- Narodila se roku 1958 v Londýně do rodiny Angličanky a Íránce. Ranné dětství strávila v Teheránu, v jedenácti s přestěhovala do Londýna.
- Roku 1983 ukončila studium žurnalistiky na americké Univerzitě v Rhode Island a hned poté zamířila do CNN.
- Zpočátku informovala o dění ve východní Evropě, ale jméno si udělala zejména svými reportážemi z Války v Perském zálivu. Informovala i o konfliktech v Afghánistánu, Iráku, Izraeli, bývalé Jugoslávii, Pákistánu, Rwandě nebo Somálsku.
- Bývalý americký prezident Bill Clinton ji nazval "hlasem lidství". Hovoří se o ní jako o nejlépe placeném reportérovi na světě.
- Christiane Amanpourová je vdaná, má sedmiletého syna.
Ohledně CNN stále máme v Evropě korespondenty, stále přinášíme zprávy, máme dost zpravodajů, kteří pokrývají obchodní zprávy, máme komentátory. Takže stále přinášíme dost informací. Ve světě, kde se nyní ty velké věci dějí na Blízkém východě, je vše samozřejmě otázkou rozpočtů a po 11. září je mnoho našich prostředků určeno na tato témata. Většina našeho evropského zpravodajství pochází z naší londýnské kanceláře, kde je naše ústředí. A také máme pařížskou kancelář.
O: Většinu Evropy tedy nepokrýváte systematicky, ale pouze když zde k něčemu dojde...
A: Máme ještě lidi v Německu, máme tam i kancelář. Ale jinak ano, taková je realita.
O: Jak se CNN proměňuje nyní? Vypadá to, že posíláte celebrity jako Andersona Coopera, také jiné stanice posílají celebrity. Přijedou do země a upoutají na sebe více pozornosti než samotná událost. Co si myslíte o tomhle?
A: Víte, možná to je dobře, možná právě tohle přitáhne pozornost k té konkrétní zemi. Jistě, k tomu, abyste se dozvěděli celou pravdu, k důkladnému pohledu na událost, potřebujete vidět víc než reportéra. Musíte jít do hloubky, více pátrat a udělat opravdu hodně práce. To se ale mnoho našich programů snaží dělat.
O: Podle slavného britského reportéra Roberta Fiska během druhé intifády rozeslalo CNN svému personálu na Blízkém východě zprávu, kde se mluví o tom, že CNN už nebude pro židovské město Gilo, které stojí na okupovaných palestinských územích u Jeruzaléma, nadále používat výraz "osada" (angl. settlement asociuje kolonizaci pozn. redakce), ale bude o něm mluvit jako o "předměstí" ("neighborhood")...
A: ...na to se nepamatuji, nebyla jsem toho součástí...
O: ...chci se zeptat na to...
A: ...nebyla jsem u toho...
O: ...jakým způsobem obchodní impéria, která vlastní velká americká média ovlivňují jejich obsah. Cítíte nějaký tlak Vy sama?
A: Ne, vůbec ne.
O: Z filmového portrétu fotografa Jamese Nachtweye Válečný fotograf, kde také vystupujete, vycházíte jako dvě zcela rozdílné osobnosti...
A: V jakém smyslu?
O: Oba jste byli svědky podobně hrozných událostí, ale on je v tom filmu portrétován jako člověk, který má tak trochu problém po tom, co zažil, komunikovat s lidmi. Vy se naopak zdáte jako normální osoba...
A: To jsem ráda (smích). Možná je to jedna z těch důležitých věcí, kterých jsem dosáhla. A dělám to tak, že se lidem nesnažím vzdálit, protože to bych prostě nebyla já. Je to velmi těžká práce a je to také často velmi děsivá práce. A buď se od toho můžete snažit izolovat, což někteří lidé dělají a stále konají skvělou práci, nebo se snažíte dát do toho příběhu něco ze svého lidství a ukázat, co se děje. To dělám já. Nejsem přehnaně zainteresovaná, ale zase se od toho nemohu zcela odpoutat. Jsem přece lidská bytost! A oni jsou lidské bytosti. A když jsem konfrontována s nevinnými muži, ženami a dětmi, kterým někdo ubližuje, zabíjí, ubližuje, upírá jim jejich práva, cítím to. A myslím, že dokud se z to nezhroutím a nepřestanu být schopna tyto příběhy vyprávět, je to v pořádku. Kdybych si neponechávala část svého lidství, nemohla bych dělat tuto práci.
O: A necítíte se být odtržená od svého okolí - známých a přátel?
A: Je velmi těžké popsat to nějak lidem, kteří u toho nebyli. Je to opravdu těžké. Takže když přijdu domů, neříkám všechny věci o tom, kde jsem byla a co jsem dělala. Kdo by tomu mohl rozumět? Pokud jste tam nebyl, tak tomu prostě neporozumíte a zní to jako obyčejné válečné příběhy. Myslím, že to lidé ani nechtějí slyšet. Vím, že se lidé dívají na mé reportáže a vím, že to, co dám do televize, má nějaký dopad. Mám hodně přátel, mám velmi vřelou a šťastnou rodinu, mám svého syna a manžela, a tak se udržuju na nohou.
O: Jak důležitá je pro fungování médií silná ekonomika?
A: Myslíte v zemi jako je Vaše? Nejsem ekonomický ani hospodářský zpravodaj. Ale určitě je silná ekonomika dobrá pro každého, pokud se peníze dostanou až dolů k lidem, kteří je potřebují. Pokud nejsou v rukou pouze několika málo jedinců a většina z toho nemá nic. A domnívám se, že je úkolem vlády, aby se postarala o to, aby každý mohl důstojně a klidně žít.
Vidím to na stále více místech, o kterých dělám reportáže. Pozoruji stále více lidí ať už to jsou individuální filantropové nebo různé vlády snažící se najít nějaký způsob, jak překlenout tuto širokou propast. Není to ani tak propast mezi bohatými a chudými, je to propast mezi těmi, co mohou přežít a těmi, kteří zemřou. A o tom je právě zodpovědnost vlády. Víte, já jsem někdy šokovaná, když vidím to obrovské bohatství, které je v různých zemích světa soustředěno v rukou dvou lidí. Není to specialita jedné části světa. Je to všude. A myslím, že přišel čas, abychom zdroje mnohem více sdíleli, než tomu bylo dosud.
O: Byla jste mnohokrát v Íránu. Jak se podle Vás změnila situace žurnalistů v Íránu nyní oproti reformní době prezidenta Chátamího před několika lety?
A: Za Chátamího začalo být vydáváno mnoho novin a žurnalisté byli do jisté míry na samé špici reformního hnutí. Pro svobodu slova v Íránu to bylo neuvěřitelně zajímavé a pestré období. V průběhu několika posledních let došlo k jistému ústupu od této míry svobody slova. Mnoho novinových titulů bylo zrušeno, mnoho novinářů uvězněno. Jsem členka předsednictva Výboru na ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists, CPJ), amerického výboru, který se snaží chránit zájmy novinářů na celém světě. Jako novinář a jako člen představenstva CPJ věřím, že vedle ekonomiky a řádně zvolené vlády svobodný, silný a nezávislý žurnalismus tvoří základ jakékoli pluralitní společnosti. V dnešním Íránu vidíme vznikající periodika i zavíraná periodika, došlo ale k omezení té živé veřejné debaty, ke které docházelo před rokem 2000.
O: Co si myslíte o americkém zpravodajství, které se týká Íránu?
A: Od roku 1991, kdy jsem poprvé jako žurnalistka jela do Íránu, se snažím jít proti stereotypům. Vidím velkou propast neporozumění mezi Íránem a Západem. Zvláště mezi Íránem a Spojenými státy to je způsobeno tím, co se stalo na začátku (islámské) revoluce. Viděno z Íránu se zdálo, že USA jsou proti revoluci. A z pohledu Spojených států se zdálo, že Íránci jsou proti USA nazývali je Velkým Satanem, obsadili americkou ambasádu. Tahle propast neporozumění tu je už téměř 28 let. Takže se domnívám, že Amerika opravdu nemá kompletní obraz toho, co se v Íránu děje. A já se už léta co nejvíce snažím vyprávět příběhy běžných Íránců. Ne stereotypním způsobem, ale tak, abych poskytla lidem komplexnější pohled, než by možná viděli jinde.
O: Z médií dnes znovu a znovu slyšíme o možné válce mezi Spojenými státy a Íránem. Co si o tom myslíte?
A: Nemám o tom žádné specifické informace. Jediné, co vím, je, že Spojené státy prohlašují, že chtějí tuto záležitost vyřešit diplomatickou cestou. A íránský prezident byl ve Spojených národech před několika týdny a ptal se: "Proč válku? My také nechceme válku".
O: Nezdá se Vám, že v této době je žurnalistika místo zpráv příliš zaměřena na zkoumání názorů různých lidí a diváci postrádají základní informace?
A: Ano. To je můj velký problém se současným žurnalismem - je příliš zaměřen na zkoumání názorů lidí a je tu příliš mnoho komentářů. Vždy existoval prostor pro názory a komentáře, ale bylo to od zpráv jasně odděleno. Například v novinách existuje redakční komentář (editorial) a vedle toho rubrika zpráv. A tyto části jsou oddělené, dokonce mají oddělené editory. Bohužel v několika posledních letech se objevil trend, především v USA, ale už se to plíží i směrem na východ, kdy se názory a komentáře tváří jako fakt a reportáž. Jsem proti tomu, protože to míchá jablka s hruškami a vytváří falešný dojem o tom, co se děje ve světě. Dávat prostor politickým názorům nějaké osoby není tou správnou službou veřejnosti, protože naším základním posláním je přinášet fakta.
