reklama
 
 

"Cítím odpovědnost i vinu," říká uprchlík po roce v Německu. Vystačí s 10 eury na den státní podpory

30. 11. 2016
"Když jsme poprvé přijeli do Německa, bylo to těžké, protože mnoho věcí bylo jiných," říká Adel. Pochází ze syrského Kobani, teď žije ve Würzburgu. | Video: Michal Pavlásek |  05:27
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. S běženci absolvoval část jejich cesty Řeckem, Makedonií, Srbskem až do Maďarska. Po roce se s nimi setkává znovu. Přijíždí za nimi do míst, kde žijí teď. Do Nizozemska, Belgie, Švédska, Rakouska – a hlavně do Německa. Splnilo se Syřanům a Iráčanům to, co si od Evropy slibovali? Našli v ní to, co hledali? Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.

Adel je Kurd. Do Evropy ho vyhnaly boje o Kobani. Ke svému rodnému městu má velmi silný vztah. Navzdory tomu, co prožil, z něj vyzařuje jen těžko popsatelný klid. Klid a úleva, které chápe jen ten, kdo byl dny, týdny a měsíce vystaven neustále přítomnému nebezpečí: ohrožení života ze strany Islámského státu. "Má země je zcela zničena, můj dům je zničen, má rodina žije v Turecku a teď jsem na cestě do Německa," vyprávěl před rokem na makedonsko-řeckých hranicích.

Würzburg (Německo) – "Zničená Sýrie, odchody lidí... nikdy bych nevěřil, že touhle dobou budu v Evropě a budeme si tu spolu povídat v parku," přemítá Adel. Sedí v klidné části univerzitního města Würzburg v Bavorsku, tolik odlišného od toho, co viděl v Kobani na severu Sýrie. 

Azyl v Německu dostal počátkem letošního roku.

Ještě loni bydlel v bývalé škole a pak v někdejších vojenských kasárnách, které Němci k ubytování uprchlíků používají nejčastěji. Na stěnách visely pastelkami nakreslené vlajky zemí, z nichž pocházeli jeho spolunocležníci.

"Je to úleva," tvrdil, když ukazoval fotografie z Kobani a pak ty, na nichž se v rámci jedné z nabízených volnočasových aktivit místních dobrovolníků učí hrát na kytaru.

Deset eur na den

Dnes už na kytaru moc nehraje, opustil také uprchlickou ubytovnu. Po měsících strávených ve sdíleném pokoji společně s dalšími žadateli o azyl se mu ve Würzburgu povedlo nalézt bydlení. Díky nově nabytým kontaktům ve městě získal přátele, kteří mu s hledáním skromného bytu pomohli.

"Svou zemi jsme opustili ne proto, že bychom ji nemilovali. Neměli jsme jinou volbu," říká Kurd Adel. Utíká z Kobani. "Nejsme nebezpeční," tvrdí. | Video: Michal Pavlásek |  05:50

Adelův příběh dokazuje, jak důležité je vytváření sociálních vazeb mezi běženci a místními obyvateli. Nejenže umožňuje daleko rychlejší socializaci nově příchozích, formování pevných přátelských vazeb v konkrétním místě ovlivňuje i náladu vůči cizincům, ať už pocházejí odkudkoliv.

Sehnat byt bylo pro Adela o to těžší, že Würzburg je univerzitní město plné studentů, kteří hledají přesně takové ubytování, jaké si může dovolit on.

"Cítím odpovědnost i vinu (za útoky spáchané běženci). Ale tam, odkud jsme utekli, je to na denním pořádku."

Díky tomu, že byt našel přes známou, není výše nájmu nijak horentní. Dvě stě eur za pokoj platí z peněz, které dostává od státu. Na Německo a klidnou lokalitu, v níž se jeho nový domov nachází, je cena velmi nízká.

Ze systému státní sociální podpory Adelovi na účet měsíčně chodí ještě něco přes 300 eur. "S deseti eury na den si vystačím. Nakoupím základní potraviny, uvařím, co je pro mě potřeba, a stačí mi to i na místní hromadnou dopravu," vysvětluje v tramvaji, když křižujeme městským centrem.

Jazyk je klíč

Na lavičce v parku u nádraží, po společné prohlídce města, si Adel balí cigaretu a hodnotí svůj první rok v Německu. Ze všeho nejdůležitější bylo podle něj zvládnout němčinu. Ovládá ji už do té míry, že pomalu vytlačila jeho druhý komunikační jazyk – angličtinu. "A to jsem byl u nás původně učitelem angličtiny na základní škole," směje se. 

Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz

Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz

Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.

Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.

Výuce němčiny teď věnuje skoro veškerý svůj čas. Ač má za sebou teprve čtyři měsíce studia, už se plynule domluví (což demonstruje "přepnutím" diskuse do němčiny). "Němčina mi nedělá problémy," tvrdí. "Zvlášť když vím, že je to předpoklad k tomu, abych tady ve společnosti uspěl a mohl dál studovat. Musíte mít vůli něco dokázat."

Adel zároveň moc dobře ví, že to nemusí platit pro každého. "Pro mě to možná není tak obtížné, protože jsem cizí jazyk učil už v mé zemi na univerzitě. Ale pro jiné, hlavně pro starší lidi, je to mnohem těžší. A to pro ně představuje velmi zásadní problém."

Rodina v Řecku

Před rokem v Makedonii Adel vyprávěl o tátovi, nemocné mámě a dvou bratrech, z nichž jeden trpí fyzickým handicapem. Protože na cestu do Evropy neměli dost peněz, byli nuceni zůstat v Turecku.

Teď má Syřan z Kobani "horkou novinku": jeho rodina už je v Řecku. V táborech, vybudovaných hlavně na jaře roku 2016.

Rodiče i sourozenci měli štěstí: z tureckého Izmiru se dostali dřív, než EU uzavřela dohodu s Tureckem. Turci se v ní zavázali, že vezmou zpátky běžence, co se přes Egejské moře dostanou až k břehům Řecka.

Že se Adel s rodinou skutečně shledá, přesto není jisté. Nemusí to být Německo, kam bude nakonec přidělena.

On sám teď hodlá začít studovat na podnikatelské vysoké škole. Překážkou prý pro něj není ani školné 10 000 eur. Plánuje, že si vezme studijní půjčku, kterou bude po dostudování splácet ze svého platu.

V oboru, který vystuduje. Vzdělání je ta nejlepší investice do budoucna, tvrdí.

Nejdůležitější lekce

Ve svých úvahách se pak vrací k událostem, které v létě plnily stránky novin po celém světě. Čtyři útoky záhy po sobě, směřované proti obyvatelům několika bavorských měst, vyvolaly zřetelnou změnu nálad v německé společnosti.

"Nic není nemožné. To je ta nejdůležitější lekce, kterou jsem se tu naučil."

"Lidé tady jsou velmi milí a laskaví, pomohli nám v řadě případů. Dokonce, i když jsou konfrontováni s takovou situací, k jaké došlo nedávno v Mnichově. Nebo jako byl útok ve Würzburgu, městě, ve kterém žiji," líčí uprchlík z Kobani. A záhy nato dodává: "Cítím odpovědnost i vinu. Ale tam, odkud jsme utekli, je to na denním pořádku."

Většina lidí, které v Německu potkal, podle něj uvažuje stejně jako on: vlastní sebedůvěrou, namířenou proti strachu, je třeba tyhle problémy překonat. To, že se od útoků a jejich strůjců distancuje, proto neustále opakuje v diskusích s místními nebo na sociálních sítích.

"Nic není nemožné. To je ta nejdůležitější lekce, kterou jsem se tu naučil," říká na rozloučenou. Ve světle jeho roční přítomnosti v Německu mu dávám za pravdu.

Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.

autor: Michal Pavlásek | 30. 11. 2016

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama