V době, kdy uplynulo sto let od narození jednoho z otců Izraele Šimona Perese, je zřejmé, že jeho snahy o mír s Palestinou, za které v roce 1994 získal Nobelovu cenu, se nenaplnily. V loňských volbách po několika letech nestability zvítězila koalice vedená veteránem izraelské politiky, nejdéle sloužícím premiérem v historii země Benjaminem Netanjahuem.
Jakub Záhora, výzkumný pracovník Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v rozhovoru pro Aktuálně.cz upozorňuje, že konzervativní a náboženské strany začaly uvnitř Izraele útočit na práva sexuálních a etnických menšin, omezovat práva žen a podporovat nelegální židovské osady uvnitř palestinského Západního břehu Jordánu.
Izraelce ale nejvíc pobouřila snaha omezit pravomoci Nejvyššího soudu, který v zemi slouží jako pojistka demokracie a jako jediná instituce má dostatečnou moc kontrolovat vládu.
Záhora ale míní, že je otázkou, zda doteď židovský stát demokracií vůbec byl. "Palestinci v Palestině i ti, kteří jsou občané Izraele, dlouhodobě upozorňují, že to nebyla demokracie pro všechny. Izrael byl demokracií pro občany židovského původu, ale lidé arabského původu byli občany druhé kategorie," tvrdí.
Další vyostření
Izraelci proti Netanjahuově vládě víc než půl roku soustavně protestují. Během demonstrací došlo například k blokádě letiště, stávku vyhlásili lékaři nebo technologické firmy. V den, kdy vláda schválila první část reformy, vyšla velká část izraelských novin s černou titulní stranou.
Tento krok vlády kritizuje i řada mezinárodních spojenců Izraele včetně Spojených států. Prezident Joe Biden premiéra Netanjahua vyzval, aby nezasahoval do nezávislých soudů. Soudní reforma je navíc přímo svázaná i s dalšími změnami. Nejvyšší soud byl až dosud poslední instancí, na kterou se menšiny mohly obracet a kde našly největší zastání.
"Celoživotní agenda některých členů současné vlády je anexe Západního břehu a jakékoliv ústupky vůči Palestincům jsou nemyslitelné. Jsme svědky toho, že na Západním břehu je situace nejnásilnější za posledních dvacet let. Počty zabitých Palestinců a Izraelců jsou nejvyšší od konce druhé intifády v polovině nultých let," vysvětluje Záhora.
Mír na Blízkém východě
Před téměř třiceti lety se přitom mezinárodní společenství domnívalo, že vyřešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinou je na světě. Šimon Peres, který by se ve středu dožil sta let, tehdy jako ministr zahraničí získal společně s premiérem Jicchakem Rabinem a palestinským prezidentem Jásirem Arafatem Nobelovu cenu míru za dojednání dohod z Osla.
V nich Palestina vůbec poprvé uznala existenci židovského státu a obě strany se zavázaly ke snaze dojít k mírovému řešení a vytvoření dvou zemí. Zároveň díky nim vznikla palestinská samospráva, jejíž možnosti jsou silně omezeny, a došlo k rozdělení palestinských území na zóny, přičemž některé od té doby spadají pod izraelskou správu.
"Proces z Osla nejenže nevedl k míru mezi Izraelem a Palestinou, ale dohoda byla od začátku vymyšlená tak, že ani nemohla vést," upozorňuje výzkumník Jakub Záhora. "Dohoda naopak upevnila izraelskou okupaci palestinských území a podle některých historiků a historiček přesně s tím Peres také počítal," dodává.
Šimon Peres obsadil první vládní funkci už ve svých 29 letech. Největší oblíbenosti se v Izraeli dočkal až na konci své kariéry, kdy mezi lety 2007 a 2014 působil jako prezident a stal se vůbec nejstarší hlavou státu na světě. Znovu už ale do funkce nekandidoval a v roce 2016 zemřel ve věku 93 let.
Premiéra Benjamina Netanjahua a jeho minulé vlády opakovaně kritizoval. "Izrael by měl ve vlastním zájmu dosáhnout dvoustátního řešení, protože pokud ztratíme většinu, a dnes jsme si téměř rovni, nemůžeme zůstat židovským ani demokratickým státem. To je hlavní problém a k mé lítosti dělají (vláda) pravý opak," prohlásil například rok před svou smrtí.
