Chování českých politiků je nebezpečné. Je štěstí, že náš hlas v Evropě není moc silný

Jan Gazdík Jan Gazdík
22. 2. 2016 16:00
Čím více lidí v Evropě propadne touze "čistit prostor" a mluvit proti uprchlíkům, a priori proti muslimům, tím lépe se bude islamistům pracovat s fanatiky, kteří nás vnímají jako nepřátele, upozorňuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz profesor Martin Kovář z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Foto: Ludvík Hradilek

Roste politický extremismus, napadáni jsou lidé s jinými názory či odlišnou vírou, prezident republiky si na tribuně klidně stoupne vedle Martina Konvičky, jenž by nejraději mlel muslimy do masokostní moučky a stavěl pro ně koncentrační tábory... Jde snad o příznaky krize či kolapsu státu, jehož zkoumáním se zabýváte?

Nejsme svědky kolapsu státu, ale žijeme v mimořádně vyhrocené době. Máme za sebou dlouholetou hospodářskou krizi, nalézáme se někde uprostřed takzvané uprchlické krize, lidé jsou permanentně konfrontováni se z toho plynoucími hrozbami, mluví se o velké krizi eura, o možném konci Schengenu, o odchodu Velké Británie z Evropské unie, nedaleko našich hranic se na Ukrajině válčí...

Když si tyhle zprávy lidé čtou, musí mít zákonitě pocit, že se s Evropou - kontinentem, kde žijí, který stále slušně funguje a který znají - něco neblahého děje. A přidáme-li k tomu fakt, že tyto krize či události se někteří politici snaží využít ke svým cílům, ke svému zviditelnění či k návratu do politiky, přičemž sází na rétoriku, která počítá se strachem lidí a těmi nejtemnějšími pudy, tak jsme si tu vykreslili vcelku výstižně poměry, v nichž se Česko (a nejenom ono) momentálně nachází.

Může být třeba extrémní chování politika – byť jen v podobě slovní přestřelky – pro společnost nebezpečné?

Když jakýkoliv politik, třebaže jen v nadsázce (a je jedno, jak on osobně to myslí), mluví v souvislosti s jiným politikem a jeho odstavením z funkce pomocí zbraně, tak to nepochybně přispívá k polarizaci, projevům nesnášenlivosti a militarizaci společnosti. Argumentem lidí se sklony k extremismu pak zákonitě je: Vždyť to přece říká i tenhle politik!

Proto přibývá lidí, kteří sázejí na extrémní výrazy?

Ano. Média to reflektují, takže to pak i ve společnosti mívá silnou odezvu.

Chování některých politiků je více než v klidnějších časech nebezpečné, protože destabilizuje společnost, která byla ještě před pár lety o dost jiná než dnes. Ten tam je tudíž i "samet" sametové revoluce z roku 1989.

Víte, pokud je cílem některých lidí destabilizovat Evropskou unii a evropský prostor, jestli je cílem radikálů Islámského státu či Al-Káidy vyvolání atmosféry strachu a nedůvěry ve stát i Unii, tak se jim to u části české společnosti nepochybně daří. Čím více lidí pak propadne touze "čistit prostor" a mluvit proti uprchlíkům, a priori proti muslimům, tím lépe se bude islamistům pracovat s fanatiky, kteří nás vnímají jako nepřátele, takže na nás budou útočit i za cenu sebevražedného obětování se. To je bez debaty.

Poučme se od Britů

V jedné ze svých prací říkáte, že účinným a možná jediným "lékem", jak předejít kolapsu státu, je, cituji, "racionální a odpovědné chování politiků beroucí v potaz výhradně zájmy země, a nikoliv vlastní či stranický prospěch". Určitě tu takoví v minulosti i byli. Jsou i dnes?

Díky takovým politikům předešla například Velká Británie v minulém století minimálně třem vážným kolapsům: při britsko-búrské válce na přelomu 19. a 20 století, irské krizi z přelomu dvacátých let či generální stávce v roce 1926. Moudrost a rozvážnost politiků, kteří měli na paměti především zájmy státu, stála za tím, že se Británie i z velmi vážných krizí - nehledě na obrovské vnitřní problémy – vždy dostala.

Většina britských politických elit se tudíž v době hrozících kolapsů chovala nakonec racionálně a odpovědně. Proto ty krize, které by jinak přešly nejspíše v kolaps, Britové zvládli.

A vidíte zmíněnou racionalitu a odpovědnost na české politické scéně?

Jistě tu nějaká je. Zároveň ovšem s iracionálností a nezodpovědností. Naštěstí není náš hlas v Evropě příliš silný. Jsme malá až středně velká země a tomu odpovídá i náš vliv v Evropě. A když vidím některé české politiky, tak si skoro myslím, že je jen dobře, že naše možnost spolurozhodovat o evropském prostoru není příliš velká.

Nemohu se nezeptat na kabinet Bohuslava Sobotky. Jak si premiér v době uprchlické krize a dalších hrozeb vede?

Chování i výroky českého ministerského předsedy vedou spíše ke zklidnění společnosti a k hledání přijatelných řešení – ať v regionálních seskupeních, anebo těch celoevropských. Je pravým opakem prezidenta republiky.

A prezident?

Pokud jde o Miloše Zemana, rád bych věřil, že jde jen o jeho neuvážené bonmoty, a ne o promyšlené destruktivní výroky. Českým politikům by určitě prospělo více sebereflexe a odpovědnosti při volbě slov, jimiž popisují současnou krizi, dnešní svět.

Nehledě na citelný úpadek respektu k politickým autoritám lidé na jejich slova stále slyší. No a když poslouchají některé české politiky, tak se jejich zmatek a obavy přirozeně zvyšují. Odtud jejich větší ochota naslouchat apelům populistů či extremistů, že dají vše a rychle do pořádku. A tohle už nebezpečné je.

Žijeme v konfliktu, jen se při něm (zatím) nestřílí

Asi nejenom mě udivila reakce policie, kterou redaktoři Českého rozhlasu žádali o pomoc při útoku rozvášněného davu. Jenomže policisté je měli odbýt s tím, že si za to mohou sami, protože prý lžou. Není i tohle důsledek polarizace společnosti, na níž se politici provokováním či negací všeho, co podnikne oponent, podílejí?

Jestli se to opravdu stalo, tak je to malér. Mohl by to opravdu být jeden z možných důsledků vystupování některých politiků a vysokých ústavních činitelů. A byl by to malér tím spíše, pokud by při šetření vyšlo najevo, že nejde o ojedinělý případ v chování policie.

Počkejme si na výsledky. Jestli se ale stížnost redaktorů rozhlasu potvrdí, pak bych se přimlouval za rázné řešení celé záležitosti. Takhle se policie demokratického státu nemůže chovat.

Jedná se o symptomy jakési nevyhlášené války? Války, při které se zatím nestřílí?

Ale my už tu přece informační válku máme: Česká republika (stejně jako mnohé další evropské státy) je místem, kde se odehrává velmi nekompromisní propagandistická válka o další směřování českého státu, české společnosti. A třebaže se při této válce nestřílí, tak to pro stát, který tomuto propagandistickému ataku čelí, znamená významné ohrožení.

Průzkumy veřejného mínění nepřeceňuji. Zajímavý je nicméně jeden z posledních, podle něhož ruskému prezidentu Putinovi důvěřuje více Čechů než německé kancléřce Merkelové. Je to alarmující! I tohle je jeden z důsledků propagandistické války, která v Česku probíhá.

Evropa je bez Ameriky jako bezbranné dítě

Bavíme se vlastně o překvapivých civilizačních změnách či zvratech. Jsme na ně ale připraveni? Ať už jde o uprchlickou krizi, vznik Islámského státu a teror s ním spojený, válku na Ukrajině a dost možná i odcizování se Velké Británie Evropské unii. Neplatí náhodou, že Unie je výtečné seskupení států, ale jen pro doby míru, a ne už pro časy krizí, neřkuli válek?

Evropská unie se musí reformovat. O tom není žádných pochyb. Vždyť stačilo tak málo, jakou byla řecká finanční krize, a nejednou se mluvilo o konci eura či eurozóny. Teď se naopak kvůli uprchlické krizi hovoří o konci Schengenu. Přitom jde o základní stavební kameny Unie.

Často se mě na to ptají mí studenti. A já jim odpovídám: ano, mám stejný pocit jako vy. Struktura stavby Unie vypadala ještě nedávno velmi stabilně. Je ale mnohem křehčí, než se zdálo. A události v Řecku, na Ukrajině, uprchlická krize, možné vyvázání se Británie z Unie či poslední konfrontační vyjádření francouzského premiéra vůči německé politice to jen potvrzují.

Nezapomínejme ani na blížící se prezidentské volby v USA, které se Evropy jen zdánlivě netýkají.

Jak tedy s Evropou souvisí?

Evropa je bez Spojených států bezbranná jako dítě – o tom si nedělejme falešné iluze. Připomínám to zejména proto, že izolacionismus není jako politický proud v Americe ani zdaleka mrtvý. Takže to, jak dopadnou v USA prezidentské volby, je pro budoucnost Evropy, pro euroatlantické spojenectví, pro euroatlantickou civilizaci a chcete-li pro Západ nesmírně, a možná i životně důležité.

Není určitě náhoda, že Donalda Trumpa podporuje tolik voličů Republikánské strany. Stejně tak není náhoda, že zatím má velkou podporu demokrat Bernie Sanders. Znechucení establishmentem je totiž na obou stranách velmi silné. Voliči mají už podle všeho plné zuby dynastií a další už nechtějí.

Vidíte – i náš nejbližší spojenec a světová supervelmoc prochází nečekanými změnami a těžkostmi. A jsou v lecčems dost podobné těm našim, evropským.

Jistota míru? Zničující pro Evropu

Ještě k Velké Británii: Mám to chápat tak, že bychom její vymezování se vůči Unii či její kritiku EU neměli soudit, nýbrž se ji snažit pochopit? Pochopit, proč to dělá a co jí na Unii vadí?

Přesně tak. Britský postoj či výhrady jsou zcela legitimní. Británie si ostatně držela od Evropy vždy distanc. I kanál La Manche, který ji dělí od kontinentu, byl - obrazně řečeno - v různých dobách různě široký. Když se třeba v roce 1957 podepisovaly Římské smlouvy (smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii – pozn. red.), tak u toho Britové nebyli. Do evropských společenství vstoupili až v lednu 1973.

Británie měla vždy jinou představu o všech těch mechanismech, které řídí Brusel. Dnes mají Britové navíc pocit, že Unie není spolkem, v němž se cítí komfortně. Měli bychom se tedy snažit pochopit, proč vlastně a zda nemají v něčem pravdu. Zmíněné zkušenosti Britů z odvrácení kolapsu či rozvalu jejich státu jsou pro nás i dnes stále velmi cenné.

Je hrozba kolapsu či válek v historii lidstva něco normálního, s čím se lidé vždy museli naučit žít?

Neustále se objevují historické paralely. Dnes se například mluví o "výmarském syndromu". Jenomže Adolfa Hitlera nevyneslo v Německu na vrchol moci nic jiného než do té doby bezprecedentní hospodářská krize. Nebýt této krize a jejích devastujících sociálních důsledků, tak by se Hitler kancléřem nikdy nestal.

Jenomže nám se přece nikdy v historii nedařilo tak skvěle jako nyní. Nehledě na všechny výhrady, které můžeme k dnešní době mít. Nehledě na ekonomické "katastrofy", jimiž jsme v posledních letech prošli. Evropa je dnes stále ještě prosperující, bezpečná a klidná část světa, jakkoliv v této chvíli zasažená silným migračním exodem a s tím souvisejícími problémy.

Co je podle vás největší hrozbou pro Evropu?

Hluboce zakořeněné představy mnoha lidí, že střední či západní Evropa je jednou pro vždy nevyhnutelně bezpečným místem. Právě tuto jistotu, tuto iluzi považuji za opravdovou hrozbu pro Evropu.

 

Právě se děje

Další zprávy