"Můj syn viděl kruté boje. Trpí traumaty. A to natolik, že se někdy nemůže donutit vstát z postele a jít do práce," řekla sarajevskému deníku Oslobodenje paní Simuničová. "Je zničený, zničený navždy," obává se.
Sama se mnohdy budí zbrocena potem. Vrací se jí sen, že syn ve válce zahynul.
Daytonská mírová dohoda, podepsaná právě před deseti lety 21. listopadu 1995, zajistila Srbům, Muslimům a Chorvatům konec krvavé občanské války. Téměř na každém kroku se však v Bosně či Chorvatsku lze přesvědčit, že ani uplynulých deset let nedokázalo zaplašit stín traumat prožitých na začátku 90. let. Více o smlouvě z Daytonu ČTĚTE ZDE.
Všudypřítomný strach
Podobné příběhy jako ten Simuničův nejsou výjimkou. Studie balkánských psychologů, zveřejněná v Journal of the American Medical Association, hovoří o hluboce zakořeněných traumatech napříč celou společností.
"Většinu lidí trápí i deset let po válce obavy o vlastní bezpečnost, strach ze ztráty kontroly nad svým životem," píše se ve zprávě, podle níž byli zkoumaní lidé v průměru svědky dvanácti hrůzných válečných jevů. Více o studii ZDE.
Česká krajanka Lenka Laličová, pracující jako novinářka v chorvatském Daruvaru, příběhy lidí nemocných válkou dobře zná.
"Poměrně často se stává, že nahromaděné úzkosti přetečou. Před časem chtěl například jeden muž řešit hospodskou hádku pistolí. Minulý týden zas policisté kontrolovali muže. Začal křičet a ohrožovat je granátem," popisuje Laličová. "Pár dní před tím řešil jiný člověk své deprese sebevraždou. Odpálil se v autě."
O hraní s granáty
Deprese, úzkosti a k tomu velké množství zbraní načerno držených doma vytváří na Balkáně smrtící koktejl. "Zbraní zůstalo po domech opravdu hodně. Po válce se měly odevzdat, nehrozil za ně žádný postih. Ale možná ze strachu, že by se válka mohla vrátit, si je doma lidé nechali. Bohužel, často je najdou děti," dodává Laličová.
Agentura AFP jen od začátku listopadu informovala o dvou smrtelných nehodách. Na jihu Bosny si s granáty hráli dva bratři, kterým bylo deset a osm let. Výbuch oba zabil. Týden poté přišli o život dva muži a jedna žena ve věku 20 až 25 let. Házeli si s granátem, jakoby to byl míč. Dokud nespadl a nevybuchl.
Policejní statistiky ze zemí bývalé Jugoslávie evidují od konce války na 1500 náhodných explozí min a výbušnin. Vyžádaly si nejméně 500 mrtvých a stovky zraněných.
A účet není rozhodně konečný; už proto, že odstraňování za války uložených min jde velmi pomalu. Odhaduje se, že jen v Bosně mohlo být zhruba milion min na 30 tisících minových polí.
"Řekl bych, že miny zůstanou problémem pro další dvě generace," citovala BBC Roberta Diethelma, technického poradce v Akčním centru pro odklízení min.
Prodáme ruinu. Zn: ihned
Stejně tak zůstanou problémem prázdné, vyhořelé domy, do kterých se ani po deseti letech nevrátili jejich obyvatelé. Člověk jedoucí od Slovinska na jih je přestane za chvíli počítat. Opuštěné ruiny jsou všudypřítomné.
"Z osmdesáti domů, které tu byly před válkou, se jich podařilo obnovit šedesát. A to je oproti sousedním obcím hodně," soudí Mirko Rejlič, starosta čistě srbské vesnice Martyn Brod nedaleko Bihače.
Kousek leží například Orašac, kde před válkou žila početná muslimská enkláva. Před lety se na mnohých troskách objevily cedulky s nápisem "Prodám pozemek" s číslem mobilního telefonu. Visí tam dodnes. "Nedá se to prodat, ale lidé už prostě zpátky nechtějí. Vědí, že tu není normální život, slušná existence. Není tu práce," říká válečný veterán muslimské armády a také bývalý vezeň srbského lágru Adam Vojnykovič. Ve válce přišel o tři bratry, zemřel mu i otec a matka. "Teď tu žiju s rodinou ze dne na den. Zůstal jsem skoro bez příjmů, živořím."
Právě vysoká nezaměstnanost je dalším důvodem, proč se nedaří redukovat válečná traumata na pouhé stíny. A veteráni ani práci nehledají - stát jim přiznává četné výhody a důchody. Jen v Chorvatsku tak jsou papírově desítky tisíc válečných veteránů, kteří o změně svého statusu odmítají byť jen žertovat. Více ČTĚTE ZDE.
Kde jsou vtipy, je i naděje
Vtipy o válce či z války jsou přesto na celém Balkáně kupodivu oblíbené. Stačí strávit ve společnosti rodilého Sarajevana odpoledne a znáte jich přehršel. .
Dvaadvacetiletý student ekonomie Sanim má rád třeba tenhle: "Víte, že Alej ostřelovačů je největší tančírna ve městě?" ptá se v narážce na širokou třídu v centru města, která své jméno dostala kvůli tomu, že na ni měli Srbové v palebných pozicích ve svazích města nejlepší výhled. "Protože když sebou člověk na ulici dost škubal, tak jim to míření pořádně ztížil," směje se.
Morbidní? "Lepší než to v sobě dusit. Když jsou lidé schopni žertovat, jsou schopni i zapomenout," soudí sarajevská psycholožka Branka Alajbegovičová, která pro deník Oslobodenje komentovala renesanci válečných vtipů.
