Ciudad de México - Třetí největší kráter na Zemi byl lidským očím po dlouhou dobu skryt. Ovál na Yucatanském poloostrově v Mexiku o průměru 180 kilometrů, v němž se nachází pětitisícové město Chicxulub, je totiž jen z jedné třetiny na pevnině a zbytek se nachází v moři. Překrývá jej také kilometrová vrstva mladších hornin a sedimentů.
Bylo to ale právě zde, kde se podle týmu vědců z několika univerzit odehrála událost, která způsobila vymření dinosaurů, pterosaurů a mořských ještěrů a umožnila pozdější nadvládu savců a člověka.
Chicxulubský kráter vznikl před 65 miliony let po dopadu tělesa velkého okolo deseti kilometrů a způsobil ekologickou katastrofu, která zřejmě nemá v dějinách obdoby. Krátce nato vymřelo více než 70 procent živočišných a rostlinných druhů a druhohory vystřídaly třetihory.
Meteorit. Definitivně
O tom, zda způsobil zkázu druhohorních plazů skutečně meteorit, se vedly spory. Podle panelu 41 vědců, který zkoumal práce paleontologů, sedimentologů, geofyziků, geochemiků a klimatologů, však nyní už nemůže být pochyb.
"Přezkoumání všech dat poskytnutých různými vědeckými disciplínami nás vede k závěru, že příčinou masivního vymírání byl dopad velkého asteroidu před 65 miliony let v dnešním Mexiku," prohlásil vedoucí týmů vědců Peter Schulte z Erlangenské univerzity v Bavorsku.
Konkurenční teorii, která jako příčinu uvádí mohutnou vulkanickou aktivitu na Dekánské plošině v dnešní Indii, tým výzkumníků, jenž své výsledky publikoval v časopise Science, vyloučil.
Sopky v Indii ne
Dekánská sopečná aktivita probíhala po 1,5 milionu let a do ovzduší vypustila okolo milionu krychlových metrů čedičové lávy, což je podle BBC přibližně dvakrát tolik, kolik by stačilo k vyplnění Černého moře.
Tato teorie počítala s tím, že by velké množství popílku a aerosolů síry vyvržené zdejšími sopkami do vzduchu na dlouhou dobu zastínilo sluneční paprsky, ochladilo zemskou atmosféru a způsobilo tak vymření teplomilných druhů.
Nynější analýza však ukázala, že dekánská sopečná aktivita probíhala už 500 tisíc let předtím, než začali druhohorní ještěři hromadně hynout. Sesbíraná data také ukazují, že vulkanická aktivita probíhala pomalu a měla na život na planetě jen omezený vliv.
Tým vědců se také zabýval námitkou, že Chicxulubský meteorit dopadl na Zemi 300 tisíc let před vymřením plazů, čemuž napovídal starší výzkum dopadového skla a šokových křemenů vytvořených srážkou s asteroidem a nalezených v Mexickém zálivu.
Toto starší měření však údajně není správné, protože se zakládalo na nálezech deformovaných přílišnou blízkostí k místu dopadu, naopak nálezy ze vzdálenějších míst tuto anomálii nenaznačují.
"Když se snažíme o analýzu běhu událostí... tak je okolí Chicxulubského kráteru zřejmě posledním místem, na které bychom se měli dívat, protože sedimentární usazeniny tam budou nejvíce rozrušené," tvrdí Schulte.
Síla miliardy atomových bomb
Naopak jako důkazy teorie o ekologické katastrofě způsobené dopadem asteroidu vědci uvádějí velké množství šokových křemenů nalezených ve vrstvách na předělu druhohor a třetihor na celém světě.
Šokové křemeny s odlišnou krystalickou strukturou než běžné křemeny vznikají v místech obrovského tlaku, jako například v epicentrech výbuchu atomových bomb či při dopadu meteoritů. Tlak v průběhu běžné sopečné aktivity na jejich vznik nestačí.
Podle vědců dopadl meteorit na Zem rychlostí přes 70 tisíc kilometrů za hodinu a uvolnil energii rovnající se sto milionu megatun TNT. To je více než miliardkrát silnější exploze než v případě atomové bomby vybuchlé v Hirošimě a 400krát více než největší sopečná erupce v historii Země (La Garita v Coloradu v třetihorách).
Globální zatmění
Po dopadu meteoritu následovala zemětřesení přesahující intenzitu 10 stupňů Richterovy škály (nejsilnější lidmi naměřené bylo 9,5 stupně roku 1960 v Chile), tsunami, sesuvy půdy a požáry. Podobně jako v případě teorie dekánské sopečné aktivity se však nejzhoubnějším pro dinosaury ukázalo vržení velkého množství drobných prachových částic do ovzduší.
"Posledním hřebíkem do dinosauří rakve bylo, když se tento materiál dostal do atmosféry. To ponořilo planetu do temnoty a způsobilo globální zimu a zabilo mnoho druhů, které nebyly schopny se adaptovat na toto pekelné prostředí," říká spoluautorka studie Joanna Morganová z Imperial College v Londýně.
