První část rozhovoru s generálem Petrem Pavlem najdete ZDE.
Aktuálně.cz: Vraťme se ještě k transatlantickým vztahům. Předpokládejme, že většina zemí Aliance si začne konečně plnit finanční závazky vůči NATO. USA ale i tak zůstanou největším přispěvatelem do rozpočtu Aliance a můžou tak upřednostňovat vlastní bezpečnost...
Petr Pavel: Spojené státy v historii už mnohokrát kolísaly mezi globálním přístupem k bezpečnosti a izolacionismem.
I přesto si ale nemyslím, že nástup prezidenta Trumpa a jeho administrativy je návratem USA do izolace. Jeho tým si podle mě plně uvědomuje důležitost transatlantických vazeb, a tedy i NATO pro Spojené státy.
Téměř všechna rizika a hrozby už mají dnes globální charakter. Žádný stát – tedy ani USA – jim nemůže čelit sám. Washington si proto význam NATO uvědomuje.
A s rostoucími výdaji na obranu (pokud to tempo bude dodrženo) by se měly i ostatní členské země postupně přiblížit k finančním závazkům z waleského summitu. Pak se i schopnosti Aliance a její důležitost pro Spojené státy výrazně zvýší.
Nehřešily doposud evropské alianční země na to, že USA je v případě konfliktu vždy ochrání? Jeden z českých generálů si dokonce před časem postěžoval, že armáda doplácí na členství v NATO, protože politici mají dojem, že Alianci se nikdo neodváží napadnout, takže není nutné dávat na obranu slíbená dvě procenta HDP.
Vlastně se ani nedivím, že tento názor vznikl v České republice.
Jako země obklopená aliančními partnery si můžeme lehce myslet, že se nás jakýkoli konvenční konflikt na hranicích NATO hned bezprostředně nedotkne. I když takový konflikt vyvolá patřičnou reakci NATO a my budeme součástí této odpovědi mimo naše hranice.
Jenomže tu máme článek 3 Severoatlantické smlouvy, podle něhož musí každý členský stát "udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku". Jinými slovy: učiň nejdříve pro svou obranu vše, co je v tvých silách, a teprve potom můžeš počítat s pomocí Aliance.
Žádný stát určitě nepředpokládá, že nebude dělat pro svou obranu nic a všichni mu přesto ochotně přispěchají na pomoc. Tohle všechny alianční země vnímají – i když možná s rozdílnou mírou urgence.
Kdo je v Alianci černým pasažérem?
Nízké výdaje na obranu ze strany některých aliančních zemí nebyly a nejsou tedy vůči USA fér...
Pokud se nezaujatý pozorovatel podívá na sdílení aliančních nákladů na obranu, lehce zjistí, že je z pětasedmdesáti procent hradí USA.
Do zbývající čtvrtiny se pak vejde zbylá sedmadvacítka členských zemí. Taková dělba musí našemu pozorovateli nutně připadat hodně nefér.
Po skončení studené války byly Spojené státy dál supervelmocí s globálními strategickými zájmy.
Vývoj v Evropě ale směřoval výrazným uvolněním napětí, rozvojem partnerství – a to včetně Ruska.
Vlády evropských zemí pak logicky přesměrovávaly výdaje na obranu do jiných prioritních oblastí. Pokud se teď evropské země NATO snaží tento nepoměr zvrátit, odpovědně reagují na zhoršené bezpečnostní poměry.
Nebral bych to tedy jako neférové jednání Evropy vůči Alianci, respektive vůči USA, ale jako důsledek přirozeného vývoje. Otázkou zůstává, jak rychle se podaří dosáhnout rovného sdílení nákladů. To je ale parketa pro vlády a politiky, ne pro mě.
Pokud ale mluví Donald Trump o černých pasažérech v NATO, není úplně mimo...
Neposuzujme to jen z pohledu čísel, ale i podle praktického přínosu jednotlivých zemí ke kolektivní obraně, krizovému managementu a společné bezpečnosti. Tedy i podle toho, jak kdo přispívá do aliančních operací nebo jak naplňuje závazky při posilování společných obranných kapacit Aliance.
Pokud tato kritéria vztáhneme například na Českou republiku, pak s podílem výdajů na obranu ve vztahu k HDP ve výši přibližně 1,1 procenta bude její místo v poslední čtvrtině osmadvacítky zemí Aliance. To samé platí i pro požadovaných dvacet procent na modernizaci armády.
O něco líp si Česko vede v posilování schopností armády, ke kterému se v čtyřletém cyklu obranného plánování zavazuje. I když i tady má nesplněné závazky.
Výrazně lépe je na tom Česko v podílu na aliančních operacích, misích a jiných aktivitách, stejně jako v naplňování kvót ve struktuře hotovostních sil a aliančních velitelství.
Když tedy shrneme všechna zmíněná kritéria, jak na tom Česko je?
Vykročilo správným směrem, který Aliance od zodpovědných členů čeká.
Přesun jednotek NATO do Polska a Pobaltí? Vše podle plánu
To jste řekl diplomaticky, ale pojďme dál. Američané i další členské země NATO přesunuly začátkem tohoto roku do Polska a Pobaltí část svých mezinárodních jednotek. Jde o dohodu z loňského summitu NATO ve Varšavě a garanci bezpečnosti pro tyto státy. V Polsku i Pobaltí se teď ale vlády hodně bojí, že peníze vydělené prezidentem Obamou na rotační pobyt amerických vojáků v regionu dojdou v řádu měsíců a nový prezident Donald Trump další nepřidá. Má jiné priority a nebude chtít dráždit Rusko. Celý klíčový obranný projekt tak může tiše usnout na nedostatku financí. Bojíte se toho taky? A můžete vyloučit, že se to nestane?
Netroufám si ani náhodou předvídat kroky americké administrativy.
Zkusme se na to ale znovu podívat jinak. Vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě je americký generál Curtis Scaparrotti. Právě v jeho kompetenci jsou výstavba a uvedení do pohotovosti všech čtyř bojových uskupení v Pobaltí i Polsku.
Pokud by měl Scaparrotti signály, že alianční závazek nemusí být splněn, určitě by nešel na trh s vlastní kůží a nepřednášel by Severoatlantické radě i ministrům obrany, jak plní harmonogram a dokdy budou bojová uskupení v pohotovosti. Velmi by se tím blamoval.
Plán rozmísťování čtyř spojeneckých uskupení je naplňován podle závěrů z Varšavy a nemá žádné zdržení. Všechny jednotky – vedené Američany, Brity, Němci a Kanaďany – budou do konce června v plných počtech tam, kde mají být. Zapojí se do výcviku s hostitelskými zeměmi, ale i do větších cvičení pod hlavičkou Aliance.
Můžou se s příchodem Donalda Trumpa vrátit do hry plány na protiraketový deštník ve střední Evropě, anebo jde o definitivně mrtvý projekt v plánech NATO? Máme tím na mysli například kdysi připravovanou a pak prezidentem Obamou zrušenou výstavbu amerického radaru v Brdech...
Jen pro upřesnění: jeden z pozemních protiraketových prvků je už plně funkční v Rumunsku. Základní kámen k druhému byl položen v Polsku, kde jeho výstavba pokračuje. S žádným dalším pozemním stanovištěm protiraketové obrany v Evropě dosavadní plány nepočítají.
Ukrajinu ani Turecko jsme nehodili přes palubu
Ukrajina vede na svém území regulérní válku s Ruskem a konflikt znovu nabírá na síle. Kyjev neustále volá po větší podpoře NATO. Co na to Aliance? Dokáže Kyjevu poskytnout účinnou podporu, anebo jen slibuje? A nemyslíme tím jen symbolická cvičení nebo pár vojenských vozidel, ale něco zásadnějšího. Je to v dohledné době vůbec reálné?
Tak především: pomoc, kterou Ukrajina od Aliance dostává, nejde označit za symbolickou a není jen verbální.
Alianční země financují několik svěřeneckých fondů, které pomáhají modernizovat a cvičit ukrajinské ozbrojené síly. Specialisté ze zemí NATO taky souběžně poskytují pomoc na úrovni ministerstev, generálního štábu, ale i ve výcviku ukrajinské armády.
Aliance taky poskytuje Ukrajině nebojovou výbavu a materiál (tzv. non-lethal assistance).
Ukrajina není členem NATO, takže Aliance nemůže reagovat tak, jak by reagovala, kdyby byla napadena její členská země. Nebylo by ostatně ani v zájmu Ukrajiny, pokud by NATO otevřeně vojenskou silou v její prospěch intervenovalo.
Nemůžu taky opomenout politický tlak aliančních zemí na Rusko i Ukrajinu, aby oba tyto státy dodržovaly úmluvy z Minsku.
Jak byste nyní popsal vztahy Aliance s jednou z jejích nejsilnějších armád – tedy Tureckem. To na jedné straně zůstává hlavní oporou jižního křídla NATO, jeho armáda ale loni prošla obrovskými čistkami...
Pokus o vojenský puč v Turecku a následující události vyvolávají ve světě i v Alianci logicky spoustu otázek.
Turecká armáda je ale tam, kde by měla být: pevnou součástí Aliance. Turečtí důstojníci fungují na aliančních velitelstvích, i když ve snížených počtech. Fungují ale stejně jako před pokusem o puč. Vnitropolitický vývoj v Turecku nemá na fungování tureckých vojáků v NATO negativní dopad.
Na tureckém územní je mimochodem umístěna řada aliančních zařízení, třeba společná velitelství a základny. Bojujeme společně i s terorismem.
Českým prezidentem? Mám jiné cíle
Jako předseda Vojenského výboru NATO jste nyní zhruba v polovině tříletého mandátu. Co plánujete potom?
Jsem už za polovinou funkčního období. Končím v létě příštího roku.
Může vám být mandát prodloužen?
Teoreticky ano.
Letos v květnu, v souladu se standardní procedurou, budou členské státy Aliance vyzvány k předložení nominací na nového předsedu Vojenského výboru.
V září, na konferenci náčelníků generálních štábů armád NATO v albánské Tiraně, pak zvolí nového předsedu.
Neodpověděl jste na otázku, co budete dělat potom? Svého času se spekulovalo o vaší kandidatuře na českého prezidenta a teď se podobné úvahy objevují znovu.
Prezidentskou volbu na začátku roku 2018 budu sledovat jako každý jiný český občan s velkým zájmem, ale zpovzdálí.
A co dál? Upřímně, zatím jsem o tom nepřemýšlel. Moje současná práce se nedá dělat napůl ani na osmdesát procent. Chci ji dotáhnout do konce se ctí a pak se uvidí.
Víte, v posledních šesti letech jsem byl v dost úzkém kontaktu s politikou a tato zkušenost mě směruje jiným směrem. Politika to zkrátka nebude.
