Praha - Severokorejský režim ve středu odsoudil k patnácti letům nucených prací Američana korejského původu za "spiknutí s cílem svrhnout vládu". V KLDR byl jako turista.
Konflikt se Spojenými státy, který gradoval během dubna hrozbami použití jaderných zbraní ze strany KLDR, se tak zřejmě ještě víc vyhrotí. Podle Soulu nyní KLDR chystá masivní vojenské cvičení jako ukázku síly a dokončuje nový lehkovodní reaktor.
V zemi vládne od konce loňského roku Kim Čong-un. V pořadí třetí představitel "rudé dynastie" Kimů po Kim Ir-Senovi (1948 až 1994) a Kim Čong-ilovi (1994 až 2011).
Málokomu se podaří do Severní Koreje dostat, aniž by měl vedle sebe všudypřítomného průvodce a byl neustále pod dohledem.
Jedním z českých studentů koreanistiky, který měl možnost strávit v Pchjongjangu půl roku na stipendiu, byl v roce 2003 Jaromír Chlada. S Aktuálně.cz hovořil o svých zážitcích.
A.cz: Žil jste v Severní Koreji půl roku. Byl jste nějak izolován od normálních severokorejských obyvatel? Bylo možné s nimi normálně komunikovat?
S kolegou, se kterým jsem tam byl, jsme mohli normálně hovořit s lidmi. Tedy aspoň nám to nikdo výslovně nezakázal. Problém je ale v tom, že vás vlastně skoro všichni hlídají. A také je třeba říci, že Severokorejci nejsou nebo nemohou být moc přátelští.
Nemohou se s vámi dát do hovoru, protože ten má z jejich strany svá daná pravidla. Každý se má snažit od cizince vyzvědět co nejvíce informací a pak je někde hlásit. Takže nás nikdo nějak trvale nekontroloval v tom smyslu, že by za námi slídil, ale vlastně vás tam kontrolují všichni.
A.cz: A návštěva u někoho doma je vyloučená?
Ano. To je tabu, které se tam do dneška nedá překročit. Bylo to pro nás velké lákadlo dostat se k někomu domů, ale nepodařilo se to. Jediné, co jsme mohli vidět, byly domácnosti z ulice. Hlavně večer, když se rozsvítilo, což nebylo vždy, protože elektřina často nefungovala. Viděl jsem třeba, jak v celé budově visí na zdi v každém bytě na úplně stejném místě fotografie vůdců Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila.
A.cz: Elektřina tam nejde často?
Problém je ten, že síť je nekvalitní a velmi stará. Většinou pochází z padesátých let. Od té doby tam neproběhla nějaká zásadní modernizace. Napětí velmi kolísá a dodávky proudu jsou nepravidelné. A počet spotřebičů, které je možné zapojit, je také dost omezený.
A.cz: Jak je to se zásobováním obchodů? Dá se třeba více potravin koupit na tržištích?
Existuje tam hlavně státní distribuční systém, nebo respektive fungoval do konce devadesátých let. Režim vybavuje lidi vším, co potřebují. Od potravin přes oblečení až po školní sešity. Během krize a hladomoru na konci devadesátých let ale tento systém v mnoha částech země zkolaboval, přetrval částečně vlastně jen v Pchjongjangu.
Momentálně je to zásobování takové nárazové. Když něco je, tak se to dostane do obchodů. Ty jsou dvojího druhu. Jedny jsou státní, kde se nakupuje za korejské wony. Tam je vyskládán většinou jeden nebo dva druhy zboží, které se zrovna dostane do distribuce. Třeba když je sezóna nějakého ovoce nebo zeleniny, tak se tam objeví ten produkt a lidé ho skoupí.
Pak jsou obchody, kde se nakupuje za cizí měnu. Za eura, dolary nebo japonské jeny. To jsou takové typické koloniály. Tam je všechno od žvýkaček přes různé potraviny, trička, brýle, prostě všechno možné. Toto zboží je buď z Číny - dovezené nebo pašované -, ale i z Japonska. Tam mohou nakupovat ti, kteří mají valuty.
A.cz: Mohl jste bez povolení opustit Pchjongjang?
My jsme měli oficiálně povolený volný pohyb po Pchjongjangu s tím, že jsme nesměli vstupovat do veřejných budov bez předchozí žádosti.
A.cz: A na hranicích Pchjongjangu jsou kontroly, které by vás dál nepustily?
Přesně tak. Opustit město, to je pro cizince v podstatě nemožné, pokud nemá průvodce. My jsme si zkoušeli koupit na nádraží lístek na vlak. V pokladně nám přímo neřekli, že to nejde, ale vymýšleli si různé důvody, proč nám jízdenku nemohou prodat. Například, že to je drahé, nebo daleko.
A.cz: Vraťme se k tomu hladomoru v devadesátých letech, o kterém jste hovořil. Je ověřené, že tam skutečně něco takového propuklo?
Samozřejmě ověřitelných informací je málo. Počet obětí se jen odhaduje a ty rozdíly v odhadech jsou poměrně velké. Ale je jisté, že šlo o období, kdy nedostatek jídla v některých částech země byl katastrofální. Lidé umírali v době, kdy si Kim Čong-il budoval mauzoleum svého otce Kim Ir-sena, což byla budova plná mramoru a dalších drahých věcí.
Počet obětí se odhaduje těžko. Za prvé - severokorejští lékaři měli zakázáno uvádět jako příčinu smrti hlad. A za druhé, oni vlastně neumírají přímo hlady, ale na následky dlouhodobé podvýživy. Takže mohou v takovém stavu zemřít na běžnou chorobu.
A.cz: Jak je to v Pchjongjangu s dopravou? Je pravda, že tam skoro neexistují soukromá auta?
Většinu vozidel vlastní nějaké instituce. Armáda, statní firmy. Podle zákona je zakázáno vlastnit auto, ale někdo ho může dostat do užívání za odměnu. Členové strany od určitého postavení také mají k dispozici automobily, většinou mercedesy vínové barvy. Nejvyšší příslušníci elity samozřejmě soukromá auta mají.
A.cz: A jak je to vlastně s metrem? Občas se objeví zprávy, že fungují jen části tras a že některé stanice jsou spíš pro turisty na ukázku…
Metro je v provozu, lidé ho používají. Pro turisty jsou tam, myslím, dvě nebo tři stanice. Mezi nimi vozí turisty. My jsme bez průvodce mohli jezdit linky celé. Ty další stanice už nejsou tak výstavní a zdobené. Ve stanici, která je pod mauzoleem Kim Ir-sena, se nesmí vystupovat. Co mě zaujalo, je hloubka metra. Schody vedou strašně hluboko, jedete z povrchu do stanice neskutečně dlouho.
Když jsme vlezli do metra na nějaké stanici, kde nemají cizinci co dělat, tak jsme se okamžitě stali středem pozornosti. Například stráž dole pod eskalátory měla v budce telefon a volala nahoru, kde už na nás tamní stráž vyhlížela, až vyjedeme.
A.cz: Byli jste někdy kontrolovaní jako podezřelí, nebo vás zatkli?
Zatčen jsem nebyl. Můj kolega jednou měl konflikt s policií a vím, že pak i dvě české studentky, které přijely po nás. Souviselo to s fotografováním. Když fotíte něco, co nemáte, nebo něco, co není takzvaně reprezentativní, tak máte problém. Na to jsou citliví. Kdykoliv kdekoliv něco fotíte, tak se objeví někdo, kdo se začne vyptávat. Kdo jste, proč to fotíte a tak. Vím, že se některým lidem stalo i to, že na letišti při odjezdu museli některé fotografie vymazat nebo jim je někdo v noci či v době jejich nepřítomnosti na pokoji vymazal.
A.cz: Měl jste na pokojích odposlech?
Nic jsme nenašli. Byla to kolej pro cizince, takže je samozřejmě možné, že tam něco namontované bylo. V hotelích ale určitě odposlechy jsou.
A.cz: Mají podle vás vůbec Severokorejci nějaké povědomí o světě, který je za hranicemi jejich země? Jak rozšířený je například poslech jihokorejského rozhlasu?
Určitě v těch příhraničních oblastech to je možné. Dnes už není problém koupit si japonský nebo čínský radiopřijímač, který není přednastavený, aby mohl zprostředkovávat jen severokorejské vysílání.
Ale otázka je, jak ty informace vnímají. Pro část z nich je to určitě propaganda z jihu, protože vědí, jak funguje propaganda u nich. Znají také Jižní Koreu z filmů a seriálů, které se do KLDR pašují přes Čínu. Ale pořád jsou za poslech jihokorejského rozhlasu tresty, je to nebezpečné. Pro režim to zůstává nepřijatelné.
A.cz: A v severokorejské televizi lze vidět i zahraniční filmy, nebo je všechno jen propaganda?
Běží tam většinou starší sovětské či ruské filmy nebo filmy z jiných zemí východní Evropy. Také čínské, ale jihokorejské samozřejmě ne. Slyšel jsem ale, že nedávno promítali v kině nějaký americký film, ale v sestříhané podobě.
Mají svojí filmovou produkci, kde točí i velkofilmy. Navštívil jsem filmová studia, která nechal vybudovat Kim Čong-il. Tam jsou obrovské exteriéry. Mají tam třeba evropskou čtvrť nebo japonskou čtvrť, čínskou ulici a další věci. Film je důležitou součástí jejich propagandy a způsobu, jak působit na lidi.
