Více než měsíc po tragédii u španělského Santiaga de Compostela jsme pro vás připravili ohlédnutí za velkými vlakovými neštěstími.

Hikkaduwa/Srí Lanka - Místní tomu vlaku, který polykal kilometry klikatícího se pobřeží mezi srílanskou metropolí Colombo a zalidněným Galle na jihu, říkali Samudradevi. Královna moří.

Je mrazivou ironií, že v tomto vlaku nemilosrdně zabíjela slaná mořská voda. V jeho útrobách a pod jeho osmi terakotově zbarvenými vagóny svou smrt našlo více než 1700 lidí.

Bylo dvacet minut před desátou hodinou dopoledne 26. prosince 2004 a historie nejhorší železniční katastrofy v dějinách byla právě dopsána.

Příliš plné vagóny

Vraťme se ale na začátek. Křesťanský svět slaví Vánoce a na Srí Lance vycházejí na stejné dny i buddhistické oslavy úplňku. Ranní vlak na jih, obvykle zaplněný do posledního místa, je tentokrát napěchován "až po střechu". Rodiny s dětmi, skupiny přátel, všichni se přesouvají k příbuzným a známým na oslavy. Nálada je slavnostní, všichni jsou vyšňoření, kdo by v tom mumraji hledal černé pasažéry.

Vlak vyjíždí z hlavního nádraží s drobným zpožděním pár minut před sedmou. Později úřady oznámí, že převážel "1000 až 1500 platících cestujících a neznámý počet neplatících".

Banální situace, která ale za necelé tři hodiny spolurozhodne o bytí a nebytí.

První vlna

O půl desáté už se vlak pomalu sune k cíli. Zbývá posledních 40 kilometrů. Z okýnek jsou vidět zlaté pláže, které obklopují město Hikkaduwa a na něj nalepené okolní vesnice Peraliya a Telwatta. Kousek za zastávkou čeká strojvedoucí na signál, že může pokračovat v cestě.

A právě tam spoj zasáhne tsunami.

Ničivé zemětřesení u indonéské Sumatry vytvořilo obří vlny a první z nich právě udeřila o pobřeží Srí Lanky.

Vlak stojí a kabiny se rychle plní vodou. Propuká panika. Lidé chtějí ven, ale tlak vody znemožňuje otevřít dveře, za chvíli blokuje už i většinu oken. Z těch, která otevřít jdou, se zoufale snaží vyškrábat ven cestující. Je tu ale tak přeplněno, že vlastně není kudy a kam utéct.

Mezitím se k vlaku sbíhají místní. Úder moře je vyděsil. Šplhají na střechy souprav, schovávají se za nimi, bytelné stěny přece vodu zastaví.

Nezastaví.

Druhá vlna

Po zhruba deseti minutách se moře znovu zvedne. Na pobřeží se obrovskou rychlostí řítí další tsunami.

Tento úder je smrtící.

Pacifické centrum pro včasné varování později zveřejní, že v této konkrétní části ostrova byla vlna vysoká od 7,5 do 9 metrů. V místě, kde vedou koleje, převýšila úroveň střechy vlaku o dva až tři metry.

Vlna celý vlak popadne a mrští s ním o okolní stromy a domy.

"Vlak se asi čtyřikrát přetočil a pak dopadl na zem. Byl jsem přesvědčen, že jsem mrtvý," popsal jeden z přeživších Daya Wijaya Gunawardana pro BBC. Dvaašedesátiletý muž cestoval se synem a dcerou (32 a 31 let) na návštěvu přátel. Děti se mu ztratily z dohledu. "Modlil jsem se k bohu a on mi ukázal cestu. Celá ta věc byla zaplavená, ale já našel okno a podařilo se mi utéct."

Venku našel Duminda i Kishani. Oba utrpěli zranění, ale přežili. "Bylo to o vlásek. Ale naše rodina tomu utekla."

Měli štěstí. Hrůzu u Hikkaduwy přežilo jen pár desítek cestujících.

"Snažili jsme se s přítelem protlačit do přední části vagónu, okno tam bylo dosud nad vodou. On vylézt stihl, já ne. Vlak s sebou znovu hodil, já upadla a okno zaklaplo," svěřila se později stanici BBC Danny Shahafová z Londýna, která byla na Srí Lance na dovolené. "Viděla jsem ženu s děckem na ruce, jak se marně snaží to okno udržet otevřené... Otočila jsem se a v zadní části vlaku už byla tma. Nemohla jsem dýchat. Říkala jsem si: Tak, teď zemřu."

Většinu únikových cest zahradila těla těch, kteří nepřežili překotný let vlaku. O soupravy naráží další, už menší vlny. Přinášejí další vodu. Ale smýkly také vagonem, v němž Shahafová uvízla. Kabina se převrátila na bok a jí se podařilo dostat se ven. "Utíkala jsem tak daleko, jak jen to šlo."

Vlak, který nikdo nehledal

Jinak ale Královna moří utopí téměř všechny, kteří jsou uvnitř. A rozdrtí ty, kteří za soupravou hledali útočiště.

Stejná vlna ovšem v tu chvíli decimuje pobřeží celého ostrova. Místní záchranné síly smetlo moře a policie či zdravotníci dál ve vnitrozemí nevědí, co dělat dřív.

The Colombo Times o několik týdnů později napíše, že se o ztrátě vlaku hodiny nevědělo. Jeho zprolámané torzo se našlo až odpoledne při leteckém průzkumu oblasti.

To je také jeden z důvodů, proč se nikdy nedozvíme přesný počet obětí. Podle očitých svědků mnohé z místních obětí odnesli jejich příbuzní ještě před tím, než začalo vyprošťování mrtvých. 200 osob se nepodařilo identifikovat.

"Bylo horko a rozklad postupoval rychle," zavzpomínal pro USA Today policejní komisař BPB Ayupala. "Brali jsme otisky prstů, všechny doklady, které jsme tam našli. Lidem, kteří pak přišli hledat své blízké, jsme dokumenty ukazovali, zda někoho identifikují."

Těla, která si příbuzní neodvezli, byla pohřbena společně u Peraliye o tři dny později.

Dnes nad nimi bdí obří socha Buddhy. (Mimochodem, jde o repliku jednoho ze dvou obřích Buddhů z afghánského Bamjánu, které v roce 2001 zničil Talibán.)

U železniční zastávky Hikkaduwa pak jako připomínka tragédie zůstávají stát tři pokroucené vagóny.

Na památku těch, kteří už nikdy nedojedou do cíle.