Kuito, Angola (od našeho zpravodaje) - Vysoký šlachovitý muž v ošoupané uniformě postává u pěšiny, která se obtáčí kolem kukuřičných políček a hliněných domů se střechami ze slámy. U malých obydlí schne v dopoledním žáru prádlo pověšené na dřevěných kůlech. Už v deset hodin je tady minimálně 25 stupňů Celsia.
"Jmenuji se Alberto Engundi," představuje se portugalsky a po chvíli přechází do kmenového nářečí. Je náčelníkem vesnice Jundo v centrální části Angoly, rozlehlé země na jihozápadě Afriky. Není tu elektřina ani vodovod. Místní žijí tradičním způsobem života, odkázáni na zemědělství.
Asi šedesátiletý Engundi následně jde vratkým krokem k budce sousedící s jedním z domů. Nízký vchod je zakrytý jen pytlem od brambor. Jednoduchá dřevěná konstrukce pokrytá slámou obklopuje asi tři metry hlubokou díru do země. Takových latrín je ve vesnici, kde žije okolo 550 lidí, více než stovka. S jejich výstavbou pomáhá Člověk v tísni.
Česká nevládní organizace v angolské provincii Bié, jejíž součástí je i vesnice Jundo, spolupracuje se státními úředníky. S nimi šíří osvětu o hygieně a nabádá, aby si každá rodina postavila vlastní toaletu. Pokud se to podaří, vesnice jako celek obdrží osvědčení. Lidé z Junda certifikát dostanou zhruba za půl hodiny.
Zpěv při ceremoniálu
Na plácku u skromně vybavené školy se scházejí nejprve děti a po chvíli přicházejí i dospělí, někteří přímo z pole. Když dorazí úředníci z vedlejšího města, celá skupina už zpívá a tleská.
"Když vykonáváte potřebu venku ve volné přírodě, je to velmi nebezpečné. Přiláká to hmyz, který potom přenáší nemoci," zahajuje improvizovaný ceremoniál udílení certifikátu Člověka v tísni představitel místní vlády Mateus Forma Jamba. Dav vesničanů přihlíží, někteří mu přikyvují.
Chybějící latríny jsou podle Jamby jednou z hlavních příčin vážných nemocí. Exkrementy se při deštích dostávají do řek, ve kterých se pak místní umývají nebo z nich pijí. Chudí Angolané tu trpí hlavně na průjmová onemocnění, vážně je ohrožuje i malárie.
Země se stále vzpamatovává z následků občanské války. Krvavý konflikt, který za sebou nechal více než půl milionu mrtvých civilistů, trval téměř 27 let a skončil teprve v roce 2002. Znepřátelené strany, vládní partaj MPLA a rebelové z UNITA, vedly nejtěžší boje nedaleko vesnice Jundo, v asi 50 kilometrů vzdáleném provinčním hlavním městě Kuito.
"Snažíme se setkávat se s co nejvíce zástupci vesnic, ale bohužel nejsme schopni docílit toho, aby k latrínám měli přístup všichni lidé," připouští Mateus Forma Jamba. O to víc ale zdůrazňuje, že si vesničané cení rad, jak záchody postavit.
Klára Jelínková, šéfka mise Člověka v tísni v Angole, k tomu dodává, že místní jsou v rámci projektu vedení ke zlepšení hygienických návyků. Lidé z neziskové organizace jim například ukazují, jak vykonávání potřeby mimo latríny může kontaminovat vodu a potraviny. "My toalety nestavíme, ale když si obyvatelé uvědomí problémy, které vznikají, když latríny nemají, začnou sami kopat otvory pro toalety a využívat dostupné materiály," popisuje Jelínková.
"Neměnil bych"
Po skončení ceremoniálu náčelník Alberto Engundi odnáší osvědčení o výstavbě latrín. Úředníci z auta vytahují krabici a tři pytle - do vesnice přivezli jako dar sůl a mýdla. Engundi odchází dohlížet na jejich rozdělování.
"Jednoduché latríny jsme stavěli asi tři dny. Máme tu ale i ty z cihel," pochvaluje si lídr vesnice a ukazuje za horizont, kde se stavení svažují z mírného kopce. "Ty cihly samozřejmě musíte vyrobit, což zabere mnohem víc času."
Při pohledu na obdělaná políčka Engundi stáčí řeč k pěstování zdejších plodin. Místní jedí převážně jídlo připravené z kukuřice, kterou si vypěstují. Na zemědělství jsou závislí. Půda ale v posledních měsících není příliš úrodná, a tak je sklizeň menší. "Čas od času potřebujeme pomoc - převážně starší lidé, kteří jsou nemocní," vysvětluje.
Dostat se do zdravotnického zařízení je odtud velmi obtížné. V Angole je kvůli chudobě a někdejší válce zničená infrastruktura. Do vesnice Jundo vede z hlavní silnice jen několikakilometrová cesta plná děr připomínající tankodrom. Peněz na už tak nedostupné léky je málo. Při otázce, jestli je Engundi i navzdory problémům ve vesnici šťastný, odpovídá ale skoro okamžitě. "Ano, neměnil bych," přikyvuje.
Jak Člověk v tísni pomáhá v Angole
Česká nezisková organizace Člověk v tísni v Angole působí od roku 2006, za tu dobu zde pomohla více než 875 tisícům lidí. Působí především v provinciích Bié, Huambo a Huíla v centrálních částech země. Věnuje se hlavně rozvoji občanské společnosti a posilování práv zranitelných skupin obyvatelstva (především pak žen a chudých obyvatel), zdravotnictví a zemědělství. Kromě toho také pomáhá s hygienickými programy, stavbou toalet nebo studní.
Cesta byla podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
