Od naší zvláštní zpravodajky - "Neděláme žádné rozdíly. Snažíme se hrát pro děti a dveře otevíráme všem," popisuje Edin Kmetaš, ředitel místního loutkového divadla. Jako důkaz poukazuje na to, že oceňované divadlo, které letos otevřelo i vlastní muzeum, sídlí v budově bývalé synagogy v někdejší židovské čtvrti Brankovac. Početná židovská komunita ve městě žila do druhé světové války.
Kmetaš už ale nezmíní, že vede jedno ze dvou loutkových divadel v Mostaru. Není to proto, že by město s 65 tisíci obyvateli milovalo loutky nade vše, ale z důvodu, že stejně jako u každé jiné instituce tu má každá komunita své vlastní. Jedno divadlo je pro bosenské muslimy, druhé pro chorvatské katolíky.
Divadla tu vznikla navzdory tomu, že kultura v Mostaru po válce strádala. Právě kvůli složité administrativě nemělo město ležící na jihu jako jediné v zemi své volené zástupce, a to až do roku 2020. Nikdo ho tak de facto neřídil, vláda do vedení pouze někoho dosadila. "Nebyla tu žádná stabilita, nikdo tady nechtěl nic investovat. Lidé už všechno vzdali," dodává Kmetaš.
Zatímco většina měst v Bosně a Hercegovině po více než tříletém konfliktu v 90. letech, který si vyžádal na 100 tisíc mrtvých, zůstala s jasnou etnickou a náboženskou většinou, Mostar je stále rozdělený. Místní se shodují, že i když už tu nejsou zdi, dál žijí v nesjednoceném městě. Středem historického města protéká v hlubokém údolí řeka Neretva, kterou protínají na slunci bíle zářící mosty.
Dvanáct let bez voleb
Zbourání Starého mostu, který se po ostřelování Chorvaty v roce 1993 zřítil a následně byl před 19 lety znovu otevřen, se stalo symbolem války. Stejně jako kříž ve skalách, které město obklopují a odkud mířili na obyvatele snajpři. "Tohle byla banka. Otevřela krátce před válkou," ukazuje místní obyvatelka Veronika Vlašicová na betonovou stavbu v centru města, z níž zůstala jen její kostra. I odtud se střílelo, bojová linie procházela středem Mostaru.
Dvanáct let bez volených zástupců město nechaly ve velmi špatném stavu. Kromě chybějících investic tu nebyla ani vůle a snaha cokoliv změnit. Právě to byl měl změnit nový program financovaný britskou vládou, který vede Člověk v tísni spolu s dalšími neziskovými organizacemi.
Projekt Mostar funguje od loňského roku a zaměřuje se na úpravu veřejného prostoru, aby lidé mohli znovu chodit na místa, která znají, ale jež po občanské válce zůstala opuštěná. O tom, kam peníze poputují navíc, spolurozhodovali sami obyvatelé, popisuje manažer celého projektu Vladimir Coric.
"Chtěli jsme městu vrátit jeho identitu a změnit pohled na Mostar. Dřív se o něm mluvilo jako o ztraceném případu, ale dnes tu lidé vidí skutečnou změnu a začínají si zase věřit," vysvětluje nad šálkem čaje Coric.
Smíšené rodiny
"Je to hrozně smutné, protože před válkou tu lidé žili společně," vzpomíná mladá dívka Vlašicová, které se narodila ve Spojeném království, kam její rodiče z Mostaru utekli. Její matka je pravoslavná Srbka, otec byl křesťanský Chorvat. Když jí byly čtyři roky, rodina se vrátila do Bosny.
"Mostar byl znám svou pestrostí. Je to město s osmanskou, habsburskou i socialistickou historií," vypráví hrdě. Mix kultur je ve městě na nezničených budovách stále patrný. Zatímco v některých čtvrtích lemují vysoké platany velké honosné domy, jinde se úzké uličky proplétají mezi nízkými domky, nad kterými ční jen občasné minarety.
O válce se tu ale nemluví, i když jsou její dopady znatelné všude kolem. Děti chodí do oddělených škol, fandí jiným fotbalovým mužstvům a navštěvují i jiné nemocnice nebo poštu. Mnoho z nich nikdy nepřekročí řeku, aby zjistili, jak se žije na druhém břehu.
Vlašicová tvrdí, že zrovna ona ale žije ve společenské bublině, která je velmi otevřená. Její přítel je bosenský muslim a i mezi svými kamarády má několik dalších takzvaných smíšených párů. Pracuje v místní pobočce Člověka v tísni a podílí se i na projektu Mostar. V neziskovém sektoru pracovala i její matka. Říká, že má tudíž k otevřenosti a snaze pomáhat si odmala blízko.
Jiná kultura
Pro mladou generaci, kam spadá i Vlašicová a která už nechce žít v rozděleném městě, se stalo domovem místo zvané OKC Abraševic. Jde o klub, bar, galerii a zkušebnu v jednom stojící přímo na dělicí linii města. "Začal jsem sem chodit už jako teenager a od té doby jsem tu do organizace zapojený pořád," vzpomíná Nikola Roncevic, který nyní pomáhá s pořádáním akcí i workshopů. Místo funguje za podpory zmiňovaného projektu Mostar.
"Je to útočiště pro ty, kteří se tu nehlásí ani k jedné oficiální kultuře, nepatří do mainstreamu," říká Roncevic. Kdekoliv jinde by to byl prostě jen undergroundový klub, ale v Mostaru jde o místo pro ty, kteří odmítají jednoduché dělení na dvě komunity.
"Projektem Mostar léčíme 'rakovinu'," dodává Vladimir Coric. Podle něho je nutné měnit v bosensko-hercegovském městě veřejný prostor, protože lidé už nechtějí myslet na válku, ale řeší každodenní problémy.
