Praha - Jako noc, kdy fotbal málem zemřel, či nejtemnější hodinu nejpopulárnějšího sportu světa označovali komentátoři a reportéři události v Bruselu, od kterých zítra uplyne přesně čtvrtstoletí.
29. května 1985 zemřelo při finále fotbalového Poháru mistrů (předchůdce dnešní Ligy mistrů) mezi FC Liverpool a Juventusem Turín devětatřicet lidí. Mezi nimi dvě ženy a jedenáctiletý chlapec.
Tragédie změnila v mnoha ohledech Evropu. Dala podnět k tvrdšímu boji s násilníky na stadionech, ke zlepšení bezpečnosti v hledišti včetně zrušení míst k stání a varovala, k jakým koncům může vést "fandění," které se změní ve fanatismus a nacionalismus.
Řetěz chyb a omylů
I po pětadvaceti letech se jeví jako nepochopitelné, jak mohli pořadatelé i Evropský fotbalová federace (UEFA) tolik věcí podcenit a nepřímo umožnit, aby se taková katastrofa stala.
Heyselův stadión v Bruselu pro 60 tisíc diváků byl velmi starý a zchátralý. V závěrech vyšetřování zaznívala kritika, jak se tam vůbec finále nejprestižnější klubové soutěže mohlo hrát.
Problémy začaly zhruba hodinu před zápasem, když vyšlo najevo, že radikální příznivce obou klubů dělí jen jednoduchý plot.
Původně sice měly být tábory obou fandů v opačných sektorech, ale prodej lístků nebyl dostatečně kontrolován, takže se mnozí z nich sešli těsně vedle sebe.
Britští hooligans pak zaútočili přes plot na Italy kameny, tyčemi a vším, co se jim dostalo do ruky. Lidé začali prchat směrem ke zdi, která oddělovala další sektor. Mezi prchajícími přitom nebyli žádní členové tvrdého jádra fanoušků, ale spíše rodiny a lidé ve středním věku.
Stará a neudržovaná stavba nevydržela nápor masy a sesunula se k zemi. V troskách pod ní zahynulo oněch devětatřicet lidí.
Policie situaci vůbec nezvládla a dopředu podcenila, protože na stadionu bylo velmi málo mužů v uniformách.
Což bylo udivující vzhledem k tomu, že rok předtím došlo k tvrdým s střetům mezi italskými a britskými fanoušky po finále v Římě, někteří Italové tam dokonce Brity pobodali nožem. Britští "ultras" proto slibovali pomstu a do Bruselu údajně přijeli i chuligáni z jiných měst než jen z Liverpoolu.
"Nevěděli jsme, že zemřeli lidé"
Dnes šedesátiletému Kenu O´Neillovi bylo tehdy pětatřicet. Na stadión dorazil tři hodiny před výkopem a dobře viděl na tribunu, kde se tragédie odehrála.
"Když jsem přišel, šokovalo mě, v jak příšerném stavu je stadion. Později jsem si všiml skupiny fandů Juventusu, jak běží po atletické dráze. Nahoře na tribuně už lidi po sobě házeli kameny nebo kusy betonu, asi to byly úlomky z tribuny. Příznivci Liverpoolu vtrhli do zóny, která měla být neutrální, ale přitom tam stáli samí Italové. Pak bylo slyšet hlasitou dutou ránu, jako výbuch bomby. Viděl jsem, že zeď spadla, ale po celý zápas jsem netušil, že tam zemřeli lidé. Dozvěděli jsme se to až druhý den," vzpomíná O´Neill na lokálním serveru Ormskirk News.
O smrti devětatřiceti lidí údajně nevěděli ani hráči obou klubů. Zápas se dohrál, což je dodnes předmětem sporů. Pořadatelé se obávali, že zrušení zápasu by vedlo k dalším násilnostem.
Juventus vyhrál 1:0 gólem z penalty a hráči italského mistra se po zápase upřímně radovali. Později se hájili tím, že o rozsahu tragédie v tu chvíli prostě nevěděli.
Nic nevěděli ani diváci po celé Evropě u televizních obrazovek. Známo bylo pouze to, že začátek zápasu má zpoždění kvůli výtržnostem fanoušků. Kamery zabíraly zdivočelé lidi v hledišti a kapitána Liverpoolu, jak se snaží příznivce z atletické dráhy uklidnit.
Československá média bruselský masakr využila propagandisticky a například v mimořádné televizní debatě se zúčastnění shodovali v názoru, že jde o důkaz špatných životních podmínek a nedostatečné perspektivy mladých lidí v kapitalistické Velké Británii.
Problém pro Thatcherovou
Události v Bruselu přešly i v tehdejším Československu natolik do povědomí, že dospívající mládež se občas bavila skandováním "Brusel!, Brusel!" za doprovodu mávání rukou, zatnutou v pěst. Tuto dobovou "recesi" zachycuje i film Karla Smyczka Proč?.
UEFA potrestala za tragédii celou Británii a vyloučila všechny anglické kluby (nikoliv však skotské) z evropských fotbalových pohárů. Tehdejší premiérka Margaret Thatcherová zákaz podpořila a slíbila nulovou toleranci proti násilí na fotbale. Zákaz anglických klubů v evropských soutěžích platil až do roku 1990.
Bruselský stadión ještě několik let dosluhoval, až v roce 1994 byl konečně stržen. Na jeho místě pak Belgičané postavili nový, čtvrt století starou tragédii připomíná pamětní deska.
