Československo | |
---|---|
3.–5. ledna
Takzvané lednové plénum (zasedání ústředního výboru KSČ) odvolalo prvního tajemníka Antonína Novotného a zvolilo Alexandra Dubčeka. |
|
22. února
![]() Na slavnostním shromáždění ke 20. výročí Vítězného února na Pražském hradě promluvili Alexander Dubček a Leonid Iljič Brežněv. Dubček v dlouhém projevu chválil i kritizoval výsledky uplynulých let a vyzval (i prostřednictvím citátů z Gottwalda) k prevenci či nápravě chyb. Brežněv zdůrazňoval nutnost spolupráce socialistických zemí (proletářský internacionalismus) a věrnost marxisticko-leninskému učení. |
|
22. března
Pod velkým tlakem ze strany okresních konferencí KSČ i dalších skupin občanů odstoupil Antonín Novotný z funkce prezidenta republiky. „Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu“ doporučilo předsednictvo ÚV KSČ jeho odchod na odpočinek. |
|
29. března
Došlo k obnovení české skautské organizace Junák, zakázané komunisty po roce 1948. |
|
30. března
![]() Prezidentem ČSSR byl zvolen Ludvík Svoboda. |
|
4.–5. dubna
Plénum ÚV KSČ se vyslovilo pro prohlubování reforem a přijalo reformní Akční program. |
|
6. dubna
Vláda Jozefa Lenárta podala demisi, sestavením nové pověřen Oldřich Černík (jeho vláda byla jmenována 8. dubna). |
|
18. dubna
![]() Předsedou Národního shromáždění zvolen Josef Smrkovský. |
|
23.–24. března
V Drážďanech v NDR se konalo setkání vedoucích představitelů Československa, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Na setkání zazněla kritika obrodného procesu v ČSSR, který byl označen jako „plíživá kontrarevoluce“. |
|
16. května
![]() V uvolněné atmosféře za mimořádného zájmu veřejnosti se odehrál pražský vysokoškolský majáles. |
|
20. června
Začalo velitelsko-štábní cvičení Šumava států Varšavské smlouvy na území ČSSR, s účastí sovětských jednotek, které svůj odjezd z Československa opakovaně prodlužovaly. Až téměř do okupace 21. srpna. |
|
26. června
Národní shromáždění legislativně zrušilo cenzuru v Československu. |
|
27. června
V časopise Literární listy a třech denících vyšel manifest "Dva tisíce slov" od spisovatele Ludvíka Vaculíka. Podepsaly ho stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Manifest byl vedle Akčního programu jeden z nejvýznamnějších dokumentů pražského jara. Vedení KSČ jej ovšem odmítlo a později, v době takzvané politické normalizace, označilo dokument Dva tisíce slov za kontrarevoluční. |
|
16. července
ÚV KSČ obdržel dopis ze schůzky pěti států Varšavské smlouvy, která proběhla ve Varšavě. Účastníci vyjádřili obavy z odtržení ČSSR od socialistického společenství, což by ohrožovalo i zájmy ostatních zemí. ÚV KSČ v odpovědi obhajoval nastoupenou cestu a potvrdil platnost všech spojeneckých smluv. Vývoj v ČSSR podpořili představitelé několika komunistických stran v západních zemích. |
|
21. srpna
![]() Armády pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR a Polska) vojensky zasáhly v Československu v noci z 20. na 21. 8. 1968. Tento akt zastavil reformní proces pražského jara (viz Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968). Ministr obrany, armádní generál Martin Dzúr, vydal rozkaz, aby armáda ani bezpečnostní složky nekladly okupačním silám odpor. Intervenční jednotky zahrnovaly 750 tisíc vojáků, 800 letadel a 6300 tanků. Do počátku září si invaze vojsk vyžádala 72 obětí na životech československých občanů. |
|
22. srpna
Konal se XIV. (mimořádný) sjezd KSČ, tzv. vysočanský, který odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy. V únoru 1969 byl prohlášen za neplatný. |
|
26. srpna
Zemřel Martin Mac Frič, filmový režisér, scenárista, herec (* 29. března 1902). Podle některých svědectví měl na protest proti okupaci vypít (nehledě na přísný zákaz lékařů) sklenku whisky. Následně zemřel na selhání srdce. |
|
18. října
![]() V Národním shromáždění byla přijata Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, která vyčleňovala prostory a zázemí, které bylo třeba uvolnit 75 000 sovětským vojákům. Vojska ostatních států měla být odsunuta, délka pobytu sovětských vojsk nebyla ovšem specifikována. |
|
6.–7. listopadu
Při příležitosti výročí VŘSR se v Praze, Brně a Českých Budějovicích konaly velké demonstrace proti sovětské okupaci, do nichž se zapojili zejména studenti. Demonstrace byly nekompromisně potlačeny bezpečnostními jednotkami a Lidovými milicemi. |
|
Evropa | |
---|---|
11. února
![]() Skokan na lyžích Jiří Raška získal první zlatou medaili pro Československo na zimních olympijských hrách ve francouzském Grenoblu. |
|
23.–24. března
V Drážďanech v NDR se konalo setkání vedoucích představitelů Československa, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Na setkání zazněla kritika obrodného procesu v ČSSR, který byl označen jako „plíživá kontrarevoluce“. |
|
27. března
![]() Při cvičném letu stíhačky MiG-15 zahynul první sovětský koÿ onሴ×t Jurij Gagarin. |
|
2. dubna
Andreas Baader a Gudrun Ensslinová z Frakce Rudé armády odpálili bomby ve dvou obchodních domech ve Frankfurtu nad Mohanem. |
|
4. května
V Moskvě proběhlo jednání mezi nejvyššími stranickými představiteli KSČ a KSSS. Českoslovenští představitelé byli ostře kritizováni za prováděná demokratizační opatření. Ze strany sovětských komunistů byl vysloven požadavek na rázná opatření proti antisocialistickým a pravicovým silám. |
|
30. července
Moskevská Pravda zveřejnila dopis skupiny pracovníků závodu Praga (tzv. Dopis 99 pragováků), v němž autoři kritizovali výpady proti spojeneckým zemím a protestovali proti snahám o urychlení odchodu sovětských vojsk po skončeném červnovém cvičení. Vyslovili názor, že „každému poctivému, čestnému občanu naší vlasti, ... nemůže být na překážku ... přítomnost vašich vojsk a vojsk Varšavské smlouvy. Ba naopak, musí se cítit bezpečněji.“ Stalo se tak v době závodní dovolené, kdy pracovalo jen asi 700 ze 4500 zaměstnanců. Představitelé závodních výborů ROH a KSČ se od dopisu distancovali. |
|
25. srpna
Sovětští disidenti Konstantin Babickij, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Viktor Fajnberg, Natalja Gorbaněvská, Pavel Litvinov, Larisa Bogorazová a Taťjana Bajevová protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Sovětský režim je za to tvrdě perzekvoval. |
|
8. září
![]() V Polsku se upálil Ryszard Siwiec na protest proti okupaci Československa. |
|
13. září
Albánie vypověděla Varšavskou smlouvu. |
|
22. listopadu
Britská kapela Beatles vydala Bílé album. |
|
Svět | |
---|---|
21. ledna
Nedaleko americké vojenské základny v Thule (Grónsko) se zřítil americký bombardér B-52 se čtyřmi vodíkovými bombami. Termonukleární pumy byly zajištěny až v září. |
|
16. března
![]() Při masakru vietnamské vesnice My Lai bylo americkými vojáky povražděno několik set civilistů. |
|
4. dubna
![]() V Memphisu byl Jamesem Earlem Rayem zavražděn vůdce afroamerického hnutí za lidská práva Martin Luther King. |
|
22. května
Při havárii americké jaderné ponorky USS Scorpion v Atlantském oceánu u Azor zahynulo všech 99 členů posádky. |
|
5. června
![]() V Los Angeles byl palestinským imigrantem Sirhanem Sirhanem zavražděn kandidát na úřad prezidenta USA Robert Francis Kennedy. |
|
20. června
Americký atlet Jim Hines jako první člověk běžel stometrový sprint pod 10,00 sekundy (9,95 s). |
|
21. září
Sovětská bezpilotní kosmická loď Zond 5 se po obletu Měsíce vrátila na Zemi. |
|
12.–27. října
![]() Konaly se letní olympijské hry v Mexiku. Jejich neoficiální královnou se stala československá gymnastka Věra Čáslavská se čtyřmi zlatými a dvěma stříbrnými medailemi. V témže roce byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa. |
|
11.–22. října
Apollo 7 – první americký let do vesmíru v rámci programu Apollo s tříčlennou posádkou, první pilotovaný let s použitím rakety Saturn IB. |
|
21.–27. prosince
![]() Apollo 8 – druhý pilotovaný let programu Apollo, 24. prosince poprvé uskutečnila lidská posádka oblet Měsíce. |
|
5. listopadu
![]() V amerických prezidentských volbách zvítězil republikánský kandidát Richard Nixon. |
|
Devatenáctiletý americký student Paul Goldsmith dorazil do Československa 20. srpna 1968. Druhý den se on a jeho Nikon F ocitli uprostřed dějin. Na 50. výročí okupace Československa se do Prahy vrací, aby zde osobně zahájil dvě výstavy svých fotografií z tehdejších historických dnů.
Celý článek zde
U muzea se jim do lidí střílet nechtělo, u rozhlasu už ano, vzpomíná Angel Nikolov, tehdy bulharský student, kterého okupace zastihla v Praze. „Byla to pro mě obrovská deziluze, nejtěžší chvíle mého života. A trauma je to pro mě dodnes,“ vzpomíná dnes pětasedmdesátiletý historik a spisovatel Angel Nikolov, jemuž o srpnové agresi vyšla v Bulharsku ceněná kniha Horké léto 1968.
Celý článek zde
Opilý polský voják Stefan Dorna tehdy v Jičíně brutálně a zblízka zastřelil dva nevinné civilisty. Odseděl si poté patnáct let a o tehdejších událostech už nechce s novináři otevřeně hovořit. „Nevím, nepamatuji se,“ tvrdí v současnosti.
Celý článek zde
Maďarská armáda okupovala Československo (respektive Slovensko) 21. srpna 1968 „pouze“ 8. motostřeleckou divizí. Letecky ji podporovalo 104 maďarských bojových letounů, 10 vrtulníků a jedno dopravní letadlo. Jak maďarští vojáci dnes vzpomínají na invazi do Československa? Podívejte se na ukázku z filmu Petera Kerekeše Okupace 1968.
Celý článek zde
Pavel Litvinov byl jedním z osmi sovětských disidentů, kteří 25. srpna protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa. „Znali jsme cenu našeho protestu, čím za něj zaplatíme: vyhnanstvím, pracovními tábory, vězněním v blázinci… Ale stálo nám to za to,“ říká Litvinov dnes.
Celý článek zde
Padesát let starý manifest Dva tisíce slov spisovatele Ludvíka Vaculíka vyšel v hlavních československých denících 27. června 1968 (tedy den poté, kdy byla zrušena cenzura). A vyvolal doslova poprask. Pobouřil stranické funkcionáře včetně těch nejprogresivnějších. Dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd – Otty Wichterleho, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba....
Podle historika Pavla Kosatíka šlo o jeden „z nejvýznamnějších textů českých politických dějin 20. století, zcela ve znamení občanského principu a namířený k demontáži KSČ jako vládnoucí síly.“ Převratný byl podle něj i v „demokratizovaných“ poměrech roku 1968: občané už se vládnoucí moci nebudou klanět, ale budou ji nutit, aby jim sloužila, protože k čemu jinému ta moc nakonec je? Vaculík v textu zrušil vedoucí úlohu KSČ a vyzval k bojkotu neschopných politiků. „Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace… bojkot jejich dveří,“ apeloval spisovatel. Reagoval tak i na stále zjevnější tlak Kremlu proti reformním změnám v Československu.
Dva tisíce slov podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vaculíkův apel z něj v roce 1968 udělal národního hrdinu a pozoruhodné podle Kosatíka bylo, že této pozice dosáhl jen silou myšlenek, bez opory v jakémkoliv aparátu. Ničí texty se tehdy nečetly s větším zájmem nežli Vaculíkovy. Již krátce po zveřejnění manifestu jej v parlamentní interpelaci označil poslanec a důstojník Československé lidové armády Samuel Kodaj za kontrarevoluční akci. Na tajné schůzi komunistických poslanců měl pak Kodaj ještě před srpnem 1968 prosazovat vyhlášení stanného práva a represe proti nejradikálnějším reformistům. Tedy i proti Vaculíkovi.
Největší chybu svého života udělal Ludvík Vaculík hned na začátku: v poválečném roce 1946 vstoupil do komunistické strany a pak si dalších dvacet let lámal podle jeho životopisců hlavu, jak s tím naložit. Z komunistické strany byl za své postoje vyloučen ještě před okupací vojsk států Varšavské smlouvy. Ludvík Vaculík zemřel 6. června 2015 a i po své smrti zůstává uznávaným spisovatelem či autorem břitkých fejetonů. zobrazit celý textminimalizovat text
Zdroj: Pavel Kosatík: Čeští demokraté, Česká inteligence, Wikipedie
Jako první tajemník ÚV KSČ se stal se symbolem pražského jara, ačkoliv nebyl jeho iniciátorem ani motorem. A jak říká historik Pavel Kosatík, „mnohého z toho, co se od ledna 1968 v zemi dělo, se upřímně lekal. Přesto, mluvilo-li se v té době o ,socialismu s lidskou tváří‘, lidé si většinou představovali tvář Dubčekovu. Od roku 1948 před nimi totiž poprvé stanul politik, který vypadal jako slu... šný a normální člověk, dokázal se usmát a promluvit bez papíru.“
Dubček věděl, že s mnohými jeho kroky nebude Kreml souhlasit (ale musel je provést, aby jim dal šanci uznat jeho pravdu), stavěl je obvykle před hotovou věc. Typicky v personálních otázkách. Zejména Brežněva a spol. tím podle Kosatíka přiváděl k šílenství. V Moskvě nedokázali pochopit, proč tak nesmyslně porušuje pravidla, která přece fungují a jejichž pomocí se u moci drží všichni, také on sám. Kreml nebyl zvědavý na to, co jim chce Dubček dokázat, přáli si, aby poslouchal. Dubček přesto věřil, že Sovětský svaz nebude opakovat svou vojenskou intervenci do Maďarska z roku 1956, protože je už politicky mnohem dál. Nepřipouštěl si možnost okupace Československa právě proto, že věřil v socialismus, i ten sovětský. Jako symbol těch, kdo umožnili řádit silám „kontrarevoluce“, byl Dubček úplně posledním, kdo se po 21. srpnu 1968 v „nových podmínkách“ hodil. K vlastní škodě to ale nepochopil, a tak přijímal i ty nejtrapnější funkce, jimiž ho zvolna likvidovali. Podepsal se i pod proslulý pendrekový zákon ze srpna 1969. Ten tvrdě postihl stovky lidí, kteří se bouřili v ulicích proti normalizaci (platil až do listopadu 1989) a provolávali při tom i Dubčekovo jméno.
Když během sametové revoluce 22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkoně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán jako signál vítězství i česko-slovenské vzájemnosti. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění (FS). Při cestě na zasedání FS 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážná zranění při dopravní nehodě na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské Nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu zemřel. Podle Pavla Kosatíka bylo velkým štěstím, že se po pádu komunistického režimu nestal prezidentem republiky. zobrazit celý textminimalizovat text
Zdroj: Pavel Kosatík: Čeští demokraté, Wikipedie
Nejvýraznější muž moci v českých a československých dějinách. Moc pro něj znamenala vše a vše pro ni i obětoval. Přestože byl v době svého věznění v komunistických kriminálech v padesátých letech nelidsky týrán, komunistického přesvědčení se nezřekl – ani po brutálním mučení. Nikdy se také ve vykonstruovaném procesu nepřiznal – na rozdíl od většiny – k obvinění z buržoazního nacionalismu. Zře... jmě i proto nebyl odsouzen k trestu smrti.
Husák se za druhé světové války aktivně účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. Není příliš znám Husákův dopis z léta 1944, v němž doporučoval, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců. Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954 v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství k doživotnímu trestu odnětí svobody.
V roce 1960 byl Husák po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kterých se zúčastnil jako člen československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody, zvolil Husák pragmatický přístup a stal se mužem, jemuž dal sovětský vůdce Leonid Brežněv přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu. Za Husákova vedení nastala počátkem sedmdesátých let tzv. normalizace ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. Spuštěny byly rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často bezcharakterní kariéristé, což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti. Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem šedesátých let. Husák se v roce 1987 vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej vystřídal Miloš Jakeš. Funkci prezidenta republiky vykonával dál až do pádu komunistického režimu, kdy také jmenoval vládu premiéra Mariána Čalfy. Na svých posledních veřejných vystoupeních ve funkci prezidenta se objevoval opíraje se o hůl. 18. listopadu 1991 pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel na selhání srdeční a dýchací soustavy. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský. zobrazit celý textminimalizovat text
Legionář, hrdina druhé světové války a komunisty perzekvovaný voják v padesátých letech. Nebyl aktérem pražského jara. Svou úlohu při okupaci vojsk států Varšavské smlouvy a zejména po unesení československých vedoucích politiků do Moskvy nicméně jako prezident ČSSR sehrál.
Intervenci vojsk států Varšavské smlouvy oznámil prezidentu Svobodovi sovětský velvyslanec Červoněnko v pozdní... ch hodinách 20. srpna, když už okupační letadla přistávala na ruzyňském letišti. Svoboda měl podle jeho dcery Zoe Klusákové vyjádřil protest s tím, že vojska nikdo nepozval a varoval před nebezpečím krveprolití. Veškerá zodpovědnost byla podle něj na Sovětském svazu a ostatních zemích, které se na okupaci Československa podílely. Ještě v noci na 21. srpna podepsal spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci. Svoboda také odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy Oldřicha Černíka, za funkční. Odmítl i návrh, který mu předložila skupina bývalých stranických funkcionářů, aby jmenoval novou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, která měla být i společným stranickým a státním orgánem. Vést ji měl Alois Indra. A odmítl konečně i druhou variantu tohoto návrhu, podle níž měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly poměry vzniklé po odvlečení československých politiků do Moskvy.
Při jednání v Moskvě pak Svoboda podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených československých politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Bylo mu vyhověno – až na Františka Kriegela. Vedení Kremlu v čele s Leonidem Brežněvem tak jednalo ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si předtím představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Na závěr jednání byl podepsán tzv. Moskevský protokol. Svoboda tak podle historiků dosáhl alespoň toho, že „nedošlo k soudnímu tribunálu dělnicko-rolnické Indrovy vlády, která by postavila před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona a další reformní politiky pražského jara“. Když byly počátkem roku 1970 zahájeny stranické a pracovní prověrky, byli již hlavní představitelé demokratizačního programu zbaveni všech funkcí a řídicích postavení. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit nebo vyškrtnout ze strany přes 400 tisíc dalších komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Podle některých autorů byl Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci a likvidaci společenských elit. Dle jiných prezident nemohl proces normalizace ovlivnit, i když byl formálně přizván do politbyra KSČ. Neobstály ani paměti prezidenta, zakázáno bylo nové vydání prvního dílu a do stoupy přišel i připravovaný druhý díl Cestami života. Svobodu postihla v roce 1974 plicní embolie a následně několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Prezidentem byl poté zvolen Gustáv Husák. Funkce hlavy státu byla tak byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979 po sérii mrtvic a mozkových příhod.
Václav Černý (literární vědec a spisovatel) hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února (1948), že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.“ zobrazit celý textminimalizovat text
Přední osobnost pražského jara 1968, jediný člen Sověty unesené čs. delegace, který odmítl podepsat Moskevský protokol, a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Kriegel podle Zdeňka Mlynáře podléhal v dubčekovském vedení KSČ zdaleka nejméně ideologickým iluzím.
Na podzimní... m zasedání ÚV KSČ v roce 1968 zdůvodnil František Kriegel svůj odvážný postoj slovy: „Odmítl jsem podepsat Moskevský protokol proto, že jsem v něm viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země… Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva postrádá základní náležitosti řádné smlouvy, totiž dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“
Hvězdná hodina Kriegelova života začala odbíjet v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy na schůzi předsednictva ÚV KSČ prosadil text (Dubček se v něm původně nad intervencí jen pohoršoval), v němž vedení KSČ odsoudilo okupaci jako takovou. Časopis Zprávy, vydávaný okupačními vojsky, o Kriegelovi psal jako o americkém špionovi. Vytvářela se kolem něj atmosféra, která v roce 1948 předcházela politickým procesům. „V klatbě byl dávno předtím, než nastoupilo Husákovo vedení s plošnými represemi. Kriegel byl v roce 1969 vyloučen z KSČ, vzali mu poslanecký mandát, vyhodili ho z pražské Thomayerovy nemocnice. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Stýkal se s Václavem Havlem. Zemřel na následky infarktu v roce 1979. StB mu znepříjemňovala život až do samého konce.“
Dramatické osudy Československa v minulém století kopíroval i rozporuplný život Františka Kriegla: lékař, interbrigadista republikánské armády ve Španělsku (mluvil pěti světovými jazyky), dobrovolník čínské armády (druhou světovou válku strávil na čínsko-japonské frontě), politický zástupce velitele štábu Lidových milicí v únoru 1948, skalní komunista, ale i oběť represí v padesátých letech. zobrazit celý textminimalizovat text
Zdroj: ÚSTR, Wikipedie, Pavel Kosatík: Čeští demokraté
Jako důsledný zastánce společenských reforem v šedesátých letech minulého století se stal jedním ze čtyř hlavních iniciátorů a propagátorů pražského jara společně s Ludvíkem Svobodou, Alexandrem Dubčekem a Oldřichem Černíkem.
V letech druhé světové války stál v čele ilegálního výboru Komunistické strany Československa v protektorátu Čechy a Morava, který za jediné vedení uznával Mo... skvu. Gestapo na něj vypsalo odměnu. V květnovém povstání 1945 se stal místopředsedou České národní rady, v níž prosazoval komunistické ideje, mezi nimiž bylo například osvobození Prahy vojsky Rudé armády. V posledních dnech války podepsal nicméně smlouvu o kapitulaci a následném volném odchodu Němců, která sice zabránila krveprolití, ovšem jeho spolustraníkům se nelíbila a byla tvrdě kritizována i Sověty, podle nichž tím byl porušen Akt bezpodmínečné kapitulace podepsaný 7. května 1945 v Remeši. Rusové si byli vědomi, že Němci dávají přednost americkému zajetí před ruským, a zároveň tím byli zbaveni role osvoboditelů, bojujících o každou pražskou ulici.
V padesátých letech byl Josef Smrkovský zatčen, při výsleších týrán a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu a sabotáž k 15 letům odnětí svobody. Smrkovský se přesto nikdy nepřiznal. Trest nastoupil ve věznici v pražské Ruzyni, kde byl podrobován kázeňským trestům včetně temnice. Ve vězení strávil nakonec pouze čtyři roky – v roce 1955 byl propuštěn na svobodu. V šedesátých letech šla jeho kariéra strmě vzhůru a v dubnu 1968 byl Josef Smrkovský zvolen předsedou Národního shromáždění ČSSR. Srpnová invaze znamenala pro Smrkovského zlom – spolu s Dubčekem a dalšími reformátory byl eskortován do Sovětského svazu, kde byl místo vyjednávání a vysvětlení situace v ČSSR donucen podepsat Moskevský protokol. Po nástupu Gustáva Husáka na post prvního tajemníka ÚV KSČ začal ztrácet vliv a nakonec byl v březnu roku 1970 vyloučen z KSČ, byl odposloucháván StB, vyhozen ze všech spolků a svazů, vojensky degradován. Zároveň proti němu kulminovala štvavá kampaň v normalizačním tisku. Josef Smrkovský zemřel v roce 1974, v nedožitém věku třiašedesáti let. Veřejnost se o jeho úmrtí neměla oficiálně dozvědět. Zakázán byl smuteční projev Františka Kriegla, avšak památku přišlo uctít na 1500 lidí. zobrazit celý textminimalizovat text
Zdroj: Wikipedie
Jeden z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968. V dubnu 1968 se stal předsedou československé vlády a jednou z nejpopulárnějších postav pražského jara. O upřímnosti jeho reformních snah se nicméně vedou diskuse, převládá názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovate... lným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě.
Rovněž Černík byl hned v prvních dnech srpnové okupace spolu s Dubčekem, Smrkovským, Mlynářem či Krieglem odvlečen do Moskvy, kde jako člen delegace podepsal tzv. Moskevské protokoly, což byl de facto konec reforem a kapitulace československých komunistických špiček. Husákovo vedení Černíka využilo k černé práci, kterou pro něho (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací na Václavském náměstí, Tylově náměstí či Národní třídě v Praze u příležitosti prvního výročí okupace v srpnu 1969. Vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) se nakonec i Černíka zbavilo – v roce 1970 byl zbaven všech funkcí a vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, vrátní nebo lesní dělníci, dopadl ale o mnoho lépe – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze. Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 byl předsedou Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 jako neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí. V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce. zobrazit celý textminimalizovat text
Patřil k nejexponovanějším protagonistům reforem pražského jara. Tvůrce československých hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta. Některé zásadní výroky, zveřejněné v Akčním programu strany, pocházejí od něj. V široké veřejnosti se stal velmi známým a populárním během jara 1968, kdy měl jako místopředseda vlády v Československé televizi vlastní pořad, v němž srozumi... telně a populárně vysvětloval zásady hospodářských reforem (a v důsledku toho i mnoho aspektů politických změn). Pojmy jako „třetí cesta“ a model humánní „hospodářské demokracie“ vešly v širokou známost.
Ota Šik byl v dubnu 1968 na návrh Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem (což v Moskvě vyvolalo silné protireakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu). Po ztroskotání pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru, později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu ve Švýcarsku. Po listopadu 1989 jej tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek přizval k diskusím o ekonomických reformách. Relativně dobrá hospodářská prosperita v období normalizace byla přisuzována mimo jiné tomu, že aniž by to komunistický normalizační režim v Československu otevřeně přiznal, nechal se přesto inspirovat některými Šikovými reformními myšlenkami. zobrazit celý textminimalizovat text
Jeden z nejtvrdších představitelů konzervativních sil v KSČ a také normalizátorů po roce 1968. Byl jedním ze signatářů tzv. zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. Od začátku vystupoval proti reformnímu proudu v KSČ a podněcoval sovětskou intervenci. Později se významně podílel na likvidaci výsledků pražského jara. Podle jeho vlastních slov bylo velkou chybou, že lidé kolem Alexandra Dubček... a nebyli včas izolováni a že internacionální pomoc byla pro uhájení socialismu nezbytná.
V 70. a 80. letech minulého století byl Vasil Biľak hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu. Měl rozhodující vliv na aparát KSČ v zahraničněpolitické a ideologické sféře. Byl reprezentantem neostalinského dogmatismu a posléze rozhodný odpůrce gorbačovské přestavby. Ke jmenování Čalfovy vlády národního usmíření 12. prosince 1989 Biľak rezignoval z předsednictva Federálního shromáždění i na svůj poslanecký mandát. Mimořádný sjezd XVIII. sjezd KSČ 21. prosince 1989 pozastavil členství 23 normalizátorům a jediného Biľaka vyloučil ze strany „jako představitele sil, které podnítily intervenci armád států Varšavské smlouvy“ (už předtím byli vyloučeni Milouš Jakeš a Miroslav Štěpán). Biľak byl spolu s dalšími autory zvacího dopisu a aktivními kolaboranty se sovětskými vojsky trestně stíhán za vlastizradu, ale svůj podpis na dopisu popřel, k dispozici byla pouze kopie poskytnutá Borisem Jelcinem v roce 1992 a slovenská justice stíhání zahájené v roce 2000 zastavila v lednu 2011 s tím, že nelze získat potřebné svědky z České republiky. Zemřel v únoru 2014 v Bratislavě ve věku 96 let. V únoru 2015 Komunistická strana Slovenska odhalila Vasilu Biľakovi pomník s bustou a s nápisem „Pravda zostane pravdou“ v jeho rodné obci Krajná Bystrá při příležitosti prvního výročí jeho úmrtí. zobrazit celý textminimalizovat text
Významný představitel pražského jara (podle některých jeden z jeho mozků), právník, signatář Charty 77, pedagog, vědec, politolog, ale také přítel a spolužák sovětského vůdce a prezidenta Michaila Gorbačova z Právnické fakulty Lomonosovovy univerzity. V roce 1970 vyloučen z KSČ. Po podpisu Charty 77 a narůstajících represích emigroval do Rakouska, kde jako profesor politologie přednášel na un... iverzitě v Innsbrucku. Jeho kniha Mráz přichází z Kremlu (v Československu vyšla až po pádu komunistického režimu) se stala bestsellerem. Po sametové revoluci se vrátil do Československa. Zemřel v dubnu 1997 ve Vídni. Pražského pohřbu se mimo jiné zúčastnil i bývalý generální tajemník ÚV KSSS a prezident Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov. zobrazit celý textminimalizovat text