Fedor Gál považoval Miloše Zemana za kolegu, dnes ho má za vůdce pelotonu, jenž podněcuje nenávist
Fedor Gál rozdává rád trefné knock-outy o stavu společnosti. Od člověka, který přežil holokaust v koncentračním táboře Terezín a na něhož byla i po pádu komunismu uspořádána na Slovensku antisemitská štvanice, musíte ale jeho postřehy vzít… anebo se nad nimi alespoň zamyslet.
Transport se slovenskými Židy směřoval v prosinci 1944 původně ze Seredi do vyhlazovacího tábora Osvětim. "Jelikož už se ale blížil konec války, tak přestaly fungovat plynové komory a krematoria, takže nás otočili a moje těhotná máma s mým starším bráchou se dostala do Terezína. Přišli tam úplně posledním transportem a já se narodil asi tři měsíce poté (20. 3. 1945 - pozn. red.)," vysvětluje Fedor Gál.
Jeho otec Vojtěch bojoval na podzim 1944 jako příslušník československé armády ve Slovenském národním povstání. Na konci války ho při pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Schwerinu zastřelil člen komanda SS.
Gál zakládal s přáteli na Slovensku v listopadu 1989 Veřejnost proti násilí a podílel se tam na pádu totality (svou roli ovšem, jak jen může, upozaďuje). Po několika letech se ale přestěhoval do Prahy. "Byl jsem konfrontován s tvrdým antisemitismem. Do tváře mi lidé řvali Židáku. Bylo to drsné," vzpomíná pro Paměť národa.
V poslední době ho znepokojuje nová vlna antisemitismu. Mnohem sofistikovanější než ty předchozí: "Když mluví maďarský premiér Viktor Orbán o Georgi Sorosovi (americký finančník, multimiliardář židovského původu narozený v Maďarsku, jeden z nejvýznamnějších filantropů na světě - pozn. red.), tak mluví o Židech. Když musel na Slovensku odejít z postu premiéra (Robert) Fico, tak zmiňuje rovněž Sorose a neziskovky, které platí. Ve skutečnosti ale mluví o Židech. Stejně jako český prezident (Miloš) Zeman."
Jako prognostik se přitom v 80. letech minulého století Fedor Gál stýkal se svými českými kolegy, k nimž patřili i pozdější čeští politici a prezidenti Václav Klaus s Milošem Zemanem, za nimiž jezdil pravidelně ze Slovenska do Prahy.
Prezidentu Zemanovi patří ostatně jeden z Gálových nemilosrdných postřehů: "Je na čele pelotonu těch, kteří formují lidi k nenávisti, takže se z nich stávají nebezpeční radikálové. Explicitně se orientuje na negativní emoce vůči celým profesím a národům," sdělil Gál před časem DVTV.
A v apelu této televize dodal: "Máme za sebou 30 let od listopadu 1989. Byl to oblouk od Václava Havla k Miloši Zemanovi. Od společného státu ke dvěma samostatným republikám. Od revolucionářů k nacionalistům a xenofobům. Je dobré je vidět a slyšet. Ukazují, kudy cesta nevede. Tito lidé staví pražskou kavárnu proti obyčejným lidem. Prahu proti venkovu. Intelektuály proti ostatním."
Jedno si někdejší předseda Veřejnosti proti násilí a ve své době jeden z nejvlivnějších mužů Slovenska dodnes vyčítá: že se po pádu totality rychle stáhl z politiky. I když ho k tomu vedly i konflikty s tehdejším ministrem vnitra a poté premiérem Slovenska Vladimírem Mečiarem.
"My jsme byli dlouho neplacení dobrovolníci revoluce. Pro nás byla moc něco špinavého. Nešli jsme ani na kandidátku do prvních svobodných voleb. Naším snem bylo psát knihy, dělat vědu. Přesto jsme však byli bráni jako noví papaláši a velice rychle přišly negativní emoce od veřejnosti. Stali jsme se hromosvodem všech problémů, které souvisely se změnami, mnohdy tíživými a novými. A Mečiar vyhrál nejbližší volby. Čili - jeho to vyneslo a nás to pohřbilo. My jsme už po roce spolupráce s ním pochopili, co je zač. Za rok se stal z neznámého muže člověkem, který manipuluje s lidmi, ovlivňuje tajné služby a zneužívá diskrétní informace. Slovenskému elektorátu to trvalo deset let, než prohlédl. Mezitím bylo Slovensko izolováno, nemělo šanci se dostat do EU ani do NATO a mělo pověst černé díry ve střední Evropě."
Od roku 2009 se Fedor Gál věnuje filmové dokumentaristice, podílel se na vzniku čtyř dlouhých filmů a dvanácti krátkých dokumentárních esejů. Vytvořil rovněž tři on-line aplikace na internetu: multimediální aplikace Krátká dlouhá cesta ukazuje například jeho pátrání po otcových osudech; Slovensko 1989-1990 přibližuje prostřednictvím textů a videí období pádu komunismu. Vydal také řadu knih a píše články do slovenského tisku.
S estébáky v zádech stál na okraji skalního převisu a oni se bavili tím, že ho shodí dolů
Estébáci ho dostrkali na vrchol skalního převisu a rozkázali vyndat všechny věci z kapes. "To proto, aby tvou mrtvolu nemohl dole nikdo identifikovat," oznámili neomaleně Petru Pospíchalovi.
Už předtím si jako osmnáctiletý odseděl v procesu s rockovou kapelou Plastic People of the Universe 11 měsíců za mřížemi a měl za sebou sérii tvrdých výslechů. Teď aby se loučil se životem. Přece jen ale doufal, že ho z té třicetimetrové skály tajní neshodí, že mu zabitím jen vyhrožují proto, aby ze strachu o život zanechal protestů proti porušování lidských práv v socialistickém Československu.
Tajní sice Petra Pospíchala nakonec pustili, avšak už dva týdny nato ho při přepadení Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) zmlátili takřka do bezvědomí.
"Tentokrát mě hodně ztloukli. Pět měsíců jsem pak měl opravdu velký strach," přiznává Pospíchal. Patří k lidem, o jejichž velké odvaze čelit komunistické totalitě se dnes ví jen málo.
Lidé z VONS objížděli neúnavně soudní procesy, na nichž byli odpůrci totality posílání za mříže, aby pak o porušování lidských práv v Československu informovali západní média. VONS navíc nezištně pomáhal rodinám vězněných lidí. Kdo dnes však ví o této statečnosti a nebývalé obětavosti "vonsáků"?
Českoslovenští komunističtí představitelé se v roce 1975 na helsinské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zavázali k dodržování lidských práv. A pravě lidé z VONS na konkrétních příkladech dokazovali, že režim porušuje mezinárodní smlouvu, pod niž se jeho lídři podepsali. Estébáci zuřili.
Naposled si ho Státní bezpečnost předvolala k výslechu 17. října 1989 - měsíc před zmlácením studentů na Národní třídě. "Už z toho ale nešel strach. Už to bylo jen nepříjemný," vzpomíná.
Změnu v chování estébáků si Petr Pospíchal vysvětluje změnami v politice Kremlu: "Pod vlivem glasnosti a přestavby sovětského vůdce Michaila Gorbačova se v Československu zalekli, že dostanou z Moskvy vynadáno, že stále trvají na velkých politických procesech," domnívá se.
Už mu sice není osmnáct, jako když se po procesu s rockovou kapelou Plastic People of the Universe rozhodl zapojit do boje za dodržování lidských práv, přesto je ale podle něj "fundamentálně důležité" bojovat za lidská práva i třicet let po pádu totality. "Po právech každého z nás musíme v dnešním komplikovaném světě volat. Jde o základ našeho života," vysvětluje Pospíchal motivy svých stále velmi aktivních a neúnavných občanských postojů.
K odchodu z Hradu vyzval dva prezidenty: Husáka i Zemana
Ty, kteří z nejrůznějších ideálů vstoupili do komunistické strany a po vystřízlivění ji tvrdě kritizovali, považoval předlistopadový režim za úhlavní nepřátele. Takovým byl i olomoucký chartista Tomáš Hradílek, polistopadový český ministr vnitra.
"Měl jsem pocit, že pokud má ve společnosti dojít k nápravě těch věcí, které ji brzdí, tak je tím nejlepším řešením náprava zevnitř KSČ. Bylo to chybné rozhodnutí, ale byla to i dobrá životní škola," vysvětluje Hradílek své poblouznění komunismem.
Poučné pro něj byly spory reformního křídla KSČ, jehož byl přívržencem, s konzervativci v této straně. Aktivně se do nich zapojoval a získával - jak říká - potřebnou kuráž. Kvůli protestům proti okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy ho nakonec vyhodili z KSČ.
Jenomže Tomáš Hradílek se nezměnil ani po pádu totality, takže neustává v kritice společenských poměrů.
Posuďte sami: v roce 1987 spoluformuloval (k desátému výročí Charty 77) významný dokument Slovo ke spoluobčanům. Otevřeným dopisem pak vyzval prezidenta Gustáva Husáka k abdikaci a podal trestní oznámení pro velezradu na jednoho z nejmocnějších mužů v KSČ Vasila Biľaka.
"Prezidentu Husákovi jsme chtěli říct naplno, že je nejvyšší čas, aby odešel z Hradu, protože není garantem glasnosti a přestavby, za něhož se vydával," vzpomíná Hradílek. Text dopisu převzala zahraniční média, takže to vyvolalo nemalý rozruch.
A další příklad: zatímco tisíce lidí vyšly na prvního máje 1987 do průvodu s transparenty velebícími komunistickou vládu nebo přátelství se Sovětským svazem, on s kamarádem Rudolfem Berezou rozvinul v Olomouci transparent jiný - "Charta 77 vybízí k občanské kuráži". Hned nato se na ně vrhli tajní policisté.
Nedlouho před pádem totality - v lednu 1989 - se stal mluvčím Charty 77. Patřil mezi zakladatele Hnutí za občanskou svobodu a Společnosti přátel USA.
"Odměnou" mu byl vyhazov ze zemědělského družstva Týn. Živit se musel jako dělník na pile v Lipníku nad Bečvou. Výslech a domovní prohlídky Státní bezpečnosti přitom neustávaly. V listopadu 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra v Olomouci a měl značný podíl na převratu v Ostravě.
A pokoj si konečně Tomáš Hradílek nedá ani na stará kolena: k dalšímu veřejnému vystoupení se odhodlal v listopadu 2017, kdy držel hladovku proti opětovné kandidatuře Miloše Zemana na prezidenta České republiky. Na přání rodiny však posléze od akce upustil.
"V případě Miloše Zemana se domnívám, že platí moudro 'ryba smrdí od hlavy'. Tak jsem považoval za nejlepší, aby Zeman v druhém období prezidentem nebyl. O konec hladovky se zasadily děti. A všechna moje vnoučata. Známí také, ale rodina byla rozhodující," sdělil Hradílek Paměti národa.
Tomáše Hradílka dnes znepokojuje pouze jedno: sílící zpochybňování "pilířů demokracie", za které považuje členství v Evropské unii a NATO.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře členů Klubu přátel Paměti národa. Podpořit ji můžete i vy na www.postbellum.cz/klub.
