Olomouc - Před pár dny začal v Moskvě pokus, který měl předchůdce už před dvěma desetiletími ve štole u moravského Tišnova. Skupinka lidí, zavřená v imitaci kosmické lodě, dává psychologům možnost modelovat vztahy v budoucí kosmické posádce směřující k Marsu.
Návštěvníci festivalu populárně vědeckých a dokumentárních snímků Academia film Olomouc, který v neděli skončil, měli možnost se s českým experimentem seznámit. Film o něm komentoval jeho tehdejší koordinátor a psycholog, který se kosmonautikou dodnes zabývá. Spolupracuje i při přípravě současného moskevského pokusu.
Problém - peníze a lidé
Jaroslav Sýkora připravoval tišnovský experiment v roce 1988. V té době se předpokládalo, že cesta lidí na Mars se uskuteční někdy kolem roku 2010. Dnes je zřejmé, že to bude přinejmenším o čtvrtstoletí později.
Není to otázka techniky. Vědci už mají dost znalostí k tomu, aby kosmickou loď s lidskou posádkou na rudou planetu vypravili. Prvním problémem jsou však peníze.
Lidská výprava je mnohem složitější než vyslání robotické sondy. Lidé potřebují k letu více prostoru než stroje, musí mít k dispozici jídlo na dva až dva a půl roku, které potrvá cesta tam, pobyt na místě a návrat zpět (záleží na tom, v jaké pozici a vzdálenosti zrovna budou Mars a Země vůči sobě - pozn. red.). Potraviny je možné poslat v jiné, zásobní lodi. Zatímco stroje po skončení mise zůstávají na Marsu, kosmonauti by se samozřejmě vraceli - což vyžaduje další techniku a další peníze.
Druhým problémem jsou pak lidé. Vydrží spolu tak dlouho?
Hledal se stres v krvi
Při tišnovském pokusu vědci sledovali dvě skupinky mladých lidí, většinou studentů, zavřených v podzemní štole na tři týdny. Uměle jim však zkrátili den na osmnáct hodin, takže účastníci měli pocit, že strávili v "kosmické lodi" celý měsíc.
Byli odříznuti od reálného světa, měli program podobný vesmírnému letu, v němž nechyběla simulace nečekaných a nebezpečných situací. Stále je sledovaly kamery.
Od současných televizních "reality show" se však jejich pobyt lišil třeba tím, že každodenně odevzdávali odebrané vzorky krve a moči. K rozborům zdravotního stavu a k rozpoznání výskytu stresových látek vzorky dopravoval vrtulník do pražské laboratoře Fyziologického ústavu Akademie věd. Mimochodem, jeho pilotem byl Oldřich Pelčák, dřívější náhradník československého kosmonauta Vladimíra Remka při přípravě k letu do vesmíru.
Zvířata na maso nebudou
Jedna skupinka ve štole chovala akvarijní rybičky, křepelky a slepice. I plemeno bez peří, aby se dalo jednodušeji a bez poletujícího odpadu zpracovat v kosmické lodi na maso. Drůbež dostávala mimo jiné do krmiva i svůj vlastní rozemletý trus.
"Ukázalo se, že při takovémto pobytu v osamění si lidé vytvoří ke zvířatům vztah, takže by měli psychické obtíže je zabít a sníst. Jídlo prostě budou muset vézt s sebou," shrnul Jaroslav Sýkora.
Bez žen to není ono
"V jedné skupince byla dívka, druhá byla čistě mužská," vyprávěl psycholog Sýkora divákům festivalu Academia film, kteří zhlédli dokumentární film o pokusu. Dívka podle něj vytvořila ve skupině lepší atmosféru.
Doktor Sýkora se výzkumu psychologie letů do vesmíru, věnuje i nadále, je členem Mezinárodní astronomické akademie v Paříži.
"Optimální posádka k letu na Mars je pět až šest lidí, z toho dvě ženy," tvrdí na základě dlouholetých zkušeností.
Podílí se ostatně, tentokrát pod hlavičkou Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, i na nynějších obdobných experimentech v Moskvě. Tam je nyní v Ústavu lékařských a biologických problémů Ruské akademie věd zavřeno v maketě kosmické lodi šest dobrovolníků na sto pět dnů. Když se vše povede, bude příští rok následovat obdobný pokus 500denní, a možná i delší.
Doktor Sýkora s kolegy připravuje a vyhodnocuje dotazníky na zjišťování psychického stavu pro účastníky moskevského pokusu.
Nejisté vztahy
Jak vyprávěl v Olomouci, historie kosmonautiky obsahuje i méně zveřejňované stránky o tom, jak se američtí astronauti po návratu z mise už spolu nikdy nechtěli bavit, anebo jak se v ruském Hvězdném městečku museli kosmonauti, kteří spolu letěli do vesmíru, přestěhovat do jiného patra, aby se na chodbě nepotkávali.
Před dvěma lety se dokonce americká astronautka, která prošla náročným výcvikem a všemi psychotesty, pokusila zabít jinou ženu, již považovala za sokyni v lásce k jednomu astronautovi.
Rozpoznání možných rizik ve vztazích mezi lidmi, kteří zřejmě jednou poletí dlouhá léta k jiným planetám, je prostě stále nejisté. A řízené pokusy, z nichž ten ve štole u Tišnova patřil mezi první, mají nejistotu v poznání alespoň snížit.