Příkaz k vystěhování a hladové děti. Školáci "prožívají" osudy lidí, kteří po Únoru přišli o všechno

Jan Wirnitzer Jan Wirnitzer
24. 2. 2018 12:44
Osmičková výročí 20. století se na řadě škol probírají pořád méně, než by si mnozí učitelé přáli. Navzdory tomu přibývá možností, jak látku učit poutavě.
Studenti Církevního gymnázia Plzeň při workshopu Den, kdy se mlčelo s tematikou poúnorové kolektivizace
Studenti Církevního gymnázia Plzeň při workshopu Den, kdy se mlčelo s tematikou poúnorové kolektivizace | Foto: Církevní gymnázium Plzeň

Praha - Dějepis si dodnes mezi dospělými zachovává pověst předmětu, který je potřeba se "našrotit" a ve kterém na dějiny 20. století zbude jen málo času.

Částečně je to i případ událostí února 1948, jednoho z nejvzdálenějších výročí, na které se dnešní školáci a studenti mohou ještě ptát svých babiček a dědů. Dnešní osmdesátníci prožili komunistický převrat v Československu jako desetileté děti.

V učení moderních dějin se postupně prosazuje pohled, že děti mohou do dění vtáhnout nejlépe právě pamětníci a jejich osobní příběhy. A k tomu třeba šance vžít se aspoň na půl dne do rolí dospělých a okusit, co před 70 lety prožívali. "Nemusí to ale být pražské události a demonstrace, ty řadu lidí minuly. Pocítili až následky," říká Magdaléna Benešová ze společnosti Post Bellum.

Ta jednou za rok nabízí školám tematické workshopy - ten k roku 1948 se věnuje tématu zemědělské kolektivizace. "Děti si v rámci jednoho dopoledne 'prožijí' v rolích vesničanů změny, které přicházely nejdříve pomalu, ale nakonec úplně přeměnily život obyvatel," vypráví Benešová, která ve společnosti vede vzdělávací programy.

Post Bellum už roky dokumentuje příběhy pamětníků a k tomu rozvíjí i svou nabídku pro školy. Se čtyřmi stovkami učitelů například spolupracuje na projektu Příběhy našich sousedů, který do zaznamenávání příběhů zapojuje i děti.

Právě prací dokumentujících školáků se podařilo zachytit příběh Heleny Šidákové, jejíž manžel byl agentem chodcem a kterou při vyšetřování estébáci zbili tak, že nemohla chodit. Zadrželi ji, když se s dítětem v náručí snažila na jaře 1949 přejít hranice na Západ.

Jindy studenti zaznamenali příběh dcery Jiřího Hejdy, muže odsouzeného na doživotí v procesu s Miladou Horákovou. Zatímco byl ve vazbě na Pankráci, jeho rodina doma z rádia poslouchala ujišťování, jak "zrádci budou pověšeni". Nakonec ale nejvyššímu trestu unikl.

Školy už mají volnost, některé brzdí setrvačnost

Meze pro výuku školám předepisují rámcové vzdělávací programy, které tvoří ministerstvo školství. Už léta mají učitelé poměrně slušnou volnost v tom, jak dějepis pojmou, tedy i zda uspořádají workshop nebo zapojí žáky do sbírání příběhů.

"Vedení nám dává naprostou volnost," pochvaluje si Dagmar Erbenová, učitelka dějepisu na Prvním českém gymnáziu v Karlových Varech. Nemá problém se zaváděním nových metod výuky, ale často diskutovanou dotaci dvou hodin dějepisu týdně pokládá za rozumnou.

Sama se českým dějinám 19. a 20. století věnuje rozsáhle. Se studenty využívá například dokumenty z webu Slavné dny, čerpá i z projektů jako Paměť národa nebo už zmíněné Příběhy našich sousedů.

I Benešová však připouští, že jsou učitelé často zavalení administrativní zátěží a mnozí si na projektovou výuku, která je poměrně náročná na přípravu, netroufnou.

"Bojujeme se setrvačností, jak a co se učí v dějepise. Představte si šedesátiletou učitelku, která má představu, že dějepis jsou hlavně pyramidy, a soudobým dějinám se vyhýbala za komunismu a dělá to i dneska," řekl Českému rozhlasu didaktik Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů. Což je mimochodem instituce, jejíž materiály v rámci výuky používají téměř tři čtvrtiny základních i středních škol.

Porovnávat se to samozřejmě nedá, ale interaktivitu v podobě workshopů či Příběhů našich sousedů dosud Post Bellum dokázalo poskytnout šesti procentům základních škol. "Jsme samozřejmě závislí na penězích, ale lze říci, že pokud má zájem radnice, podaří se spolupráci navázat," říká Benešová.

S dějepisem pomáhají neziskovky, oblíbený terč politiků

Stojí za povšimnutí, že moderní a zajímavé metody, jak seznámit studenty s novodobými dějinami, stojí vlastně i na práci neziskovek, jako je právě Post Bellum nebo Člověk v tísni. Tedy organizací, které jsou řadě českých politiků v čele s prezidentem Milošem Zemanem trnem v oku.

Únor 1948 se karlovarská učitelka Dagmar Erbenová snaží pojímat důkladně. Její studenti tak probírají koncepci prezidenta Edvarda Beneše, v níž Československo mělo být "mostem mezi Východem a Západem", Benešovu orientaci na Moskvu i levicové názory po válce a pozici Československa v nastávající válce studené.

Studenti také pracují s audionahrávkami, samostatně pak analyzují košický vládní program a některé z Benešových dekretů. "S živými pamětníky ve výuce nepracuji, nemám s tím přímo na hodinách dobrou zkušenost," vysvětluje Erbenová.

Pamětníků totiž ubývá a ne všichni jsou v kondici, která jim umožňuje vyrazit mezi studenty. Těch zdravých a schopných vyprávět je ještě méně. Například ze stíhačů britského královského letectva za války žije v Česku už jen jediný, pětadevadesátiletý Emil Boček. Návštěvy na školách ale už omezuje. I když se na svůj věk těší výbornému zdraví, musí si vybírat.

Zdena Mašínová, dcera prvorepublikového generála a legendárního představitele odbojové skupiny Tří králů, do škol moc nechodí z jiného důvodu. "Jak přišli před časem k moci v krajích znovu komunisté, cítila jsem, že už není takový zájem ze strany škol, abych besedovala s žáky," vypráví žena, jejíž bratři se v roce 1953 - v bezprostředním důsledku událostí února 1948 - prostříleli do Západního Berlína.

Výzkumy: Výuka se lepší, učiliště zaostávají

Přibližně polovina učitelů dějepisu přiznává, že události moderních dějin probírají okrajově, připomíná šéf Post Bellum Mikuláš Kroupa. "Z řady výzkumů vychází, že situace je dramatická na učilištích, kde se o komunismu učí minimálně. Na základních školách je to lepší než před deseti lety, tam učitelé třeba ze sedmdesáti hodin ročně v deváté třídě věnují období po roce 1948 přibližně dvacet hodin. Na gymnáziích je to velmi různé, ale vesměs dobré a lepší než na jiných školách," říká Kroupa.

Celkové zlepšení potvrzuje i výzkum agentury Median v rámci vzdělávacího programu Jeden svět na školách. Od roku 2009 se téměř zdvojnásobil počet studentů, kteří soudí, že o životě v období socialismu vědí dost, přibylo jich z jedné pětiny na 38 procent. Na gymnáziích to je téměř polovina, na učilištích čtvrtina.

Důvodem podle výzkumu může být i větší rozšíření historických vzdělávacích programů na gymnáziích.

U studentů učilišť ukázaly výzkumy i jinou zajímavost: zdrojem informací spíše než školní výuka pro ně zůstávají příběhy, které jim vyprávějí rodiče. I to se může promítat do skutečnosti, že studenti učilišť třikrát častěji než gymnaziáni soudí, že se za socialismu lidem žilo lépe. Roli zřejmě hraje i prostředí a poměry, z nichž studenti vycházejí.

Otázkou tak zůstává, kdy se i další žáci budou moci ocitnout například uprostřed kolektivizace a scény, kdy matka s malým dítětem prosí ostatní obyvatele o mléko, protože dostala příkaz k vystěhování, čeká několik dní na odvoz a nemá už potravinové lístky.

Scéna se odehrála během testování workshopu společnosti Post Bellum s námětem poúnorové kolektivizace. "Jeden chytrý kluk tam hrál přesvědčeného komunistu, ta 'maminka' za ním šla jako za posledním a právě on jí mléko dal. Když se o tom při reflexi děti bavily, ptaly se ho - jak to, že ty, který jsi s takovým gustem hrál komunistu, jsi jí pomohl? A on odpověděl: 'To dítě přece mělo hlad.' Řekl to tónem, že těm ostatním spadla čelist. Uvědomili si, že i nad těmi rolemi jsou nějaké principy. Že když má dítě hlad, má se nakrmit a politické přesvědčení jde stranou," přibližuje jeden ze silných momentů Magdaléna Benešová.

 

Právě se děje

Další zprávy