Praha - William Hague je v mnohém originální politik.
Například tím, že se jako teprve druhý lídr konzervativců v dějinách nestal premiérem. Nebo tím, že už v šestnácti letech na stranické konferenci toryů kritizoval labouristy. To bylo v roce 1977.
Dnes je stínovým ministrem zahraničních věcí a typickým představitelem konzervativců: kromě obhajoby honů na lišku dbá i na své podnikatelské aktivity. Ročně tak vykazuje příjmy převyšující půl milionu liber a patří mezi nejlépe zajištěné britské poslance.
Politická kariéra
- od 1989 dosud: poslanec za Richmond, hrabství Yorkshire
- 1995-97: ministr pro Wales v Majorově vládě
- 1997-2001: šéf Konzervativní strany
- 2005-dosud: stínový ministr zahraničí
S českou ODS britské konzervativce pojí plán na odtržení se od eurolidovecké strany (EPP-ED) a založení nového klubu v rámci Evropského parlamentu. Co si od toho slibujete?
Důvod je jednoduchý, chceme obhajovat Evropu, v níž věříme. Flexibilní, globální a méně federalistickou. A ODS má na takové věci jasné názory. Chceme zkrátka vytvořit základnu pro lidi, kteří takové myšlenky sdílejí.
Takže je jen logické, že po volbách v roce 2009 chceme mít vlastní stranu. Ze spojeniny EPP-ED chceme odpojit právě tu druhou část.
Přidají se i jiné země?
Určitě tu kandidáti jsou, ale nebudu je zatím jmenovat. Budoucnosti tohoto uskupení ale důvěřuji, protože bude mít pozitivní vliv na evropskou politiku. Bude mainstreamem, a přitom dokáže být výzvou domněnkám a ortodoxii v evropském myšlení. Pro EU to musí být dobrá věc.
O smlouvě EU musí být referendum
EU právě dojednává detaily o nové reformní smlouvě, která je podle vás jen přebalenou euroústavou, kterou Evropa odmítla. Vidíte vůbec nějaký pozitivní posun?
Jistě, je to třeba odstranění ústavních symbolů jako vlajky a hymny. Mnohé změny iniciovali také kolegové z Česka a Dánska. Celkově je dán větší důraz na flexibilitu, což prosazovali právě Češi.
Jenže z 250 nových návrhů v evropské ústavě jich ve smlouvě zůstalo 240. A právě kvůli té velké podobnosti je nutné trvat na závazku, které dávaly v Británii všechny velké politické strany: mělo by se konat referendum.
Gordon Brown ale věří, že nová smlouva je podstatně jiná a žádné referendum proto podle něj není potřeba.
Snaží se vyhnout se slibu, protože se obává, že by mohl být poražen. V jiných zemích takový problém možná nemají, ale Britové se zkrátka spolehli na slib referenda.
Nechte rozhodnout lid. Touto větou se ale často opozice zaštiťuje proti vládě. Byl byste pro konání referenda i v případě, kdyby se ukázalo, že většina Britů reformní smlouvu odsouhlasí?
Takhle ta otázka nestojí. Labouristé referendum slíbili v roce 2005 s tím, že budou mít kampaň pro. A druhá strana si přála hlasovat také, přičemž podporovala opačný tábor. Není to tudíž výmluva opozice. Naopak. Vymlouvá se ten, kdo slib referenda obchází.
"Dosáhli jsme hranic integrace"
Když v Británii nastoupil Brown a Francie si zvolila za prezidenta Nicolase Sarkozyho, mluvilo se o nové ose Londýn-Paříž-Berlín. Tento motor měl zmírnit snahy o "stále užší EU", o níž se hovořilo. Pozorujete nějaké výsledky?
Technicky vzato se všechny tři země ke stále užší unii stále ještě zavazují. Pochopitelně by bylo lepší, kdyby se toto spojení v nové smlouvě už nevyskytovalo. Referenda v Nizozemsku a Francii a debaty v Británii ukazují, že jsme dosáhli hranic integrace.
Nevěřím, že by byla EU stále užší v politickém slova smyslu, věřím nicméně, že se tak stane v ekonomice.
Na nějaké hodnocení je ještě brzy, ale Sarkozyho volba nám ukázala nové možnosti spolupráce s Francií, například v otázce Afriky.
Eurokomisař Frattini navrhuje společnou imigrační politiku EU, z Afriky a Asie by měla Evropa přijmout až 20 milionů imigrantů. Dovedete si představit unijní politiku v oblasti imigrace, která by byla pro Británii závazná?
To si představit opravdu nedovedu. Nicméně chápu důvody pro takovou politiku, například země Schengenu sdílí společné zásady. A to je přesně ta flexibilita, o níž jsem se zmínil.
Jednotlivé země by měly mít možnost sdílet společnou politiku, aniž by k tomu zavazovaly jiné. Podobně je to ostatně s Schengenem a eurem některé země zkrátka tyto zásady nesdílejí. Není nutné, aby každý člen unie sdílel všechny oblasti společné politiky.
Imigrace je dobrým příkladem. Británie je ostrovem, a tak není důvod mít identickou imigrační politiku se všemi ostatními.
