Praha - Okamžitě po vstupu pěti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa se Sověti a jejich přisluhovači snažili ovládnout média a šířit jejich prostřednictvím obhajobu okupace a v podstatě zatajit pravý stav věcí. V srpnu 1968 se jednalo o Československou televizi, Čs. rozhlas, ČTK (Čs. tiskovou kancelář) a hlavní deníky té doby: Rudé právo, Mladou frontu, Svobodné slovo, Lidovou demokracii, Práci a Večerní Prahu.
Sověti požadovali odvysílání a otištění předem připraveného textu, který obhajoval invazi. K tomu se ovšem nikdo neměl.
Nejdříve ho odmítl odvysílat programový náměstek Československého rozhlasu Rostislav Běhal a stejně to dopadlo i v ČTK, kde chtěl zprávu vydat ředitel Miroslav Sulek, ale redaktor Jaroslav Lažanský to odmítl udělat. Neuspěl ani šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka, jehož redaktoři se rozhodli počkat na prohlášení československých představitelů.
Československý rozhlas informoval o invazi jako první a nebylo to podle představ Sovětů.
V 1 hodinu 55 minut ráno se ozvala slova, která se mnoha lidem vryla navždy do paměti: "Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice." Hlasatel Vladimír Fišer četl provolání "Všemu lidu" odsuzující okupaci, které mu chvíli předtím nadiktoval po telefonu člen předsednictva ÚV KSČ Zdeněk Mlynář.
Když ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann slyšel, že rozhlas vysílá provolání "Všemu lidu" místo textu schvalujícího okupaci, nařídil okamžitě vypnout vysílače. Vysílání na rozhlasových vlnách utichlo, bylo však i nadále slyšet v rozhlase po drátě, což bylo vlastně kabelové vysílání přijímané speciálními radiopřijímači, tzv. dráťáky, které měla téměř každá domácnost.
Síť rozhlasu po drátě byla paradoxně vybudována podle sovětského vzoru, aby bylo zajištěno nerušené šíření Československého rozhlasu v případě nepřátelského napadení. V srpnu 1968 našel své využití při vysílání o napadení Sověty. Vysílání v onu noc popsal novinář a spisovatel Ondřej Neff, který tehdy v rozhlase pracoval.
Video: Ondřej Neff - Rus se hnal rozhlasem, jako kdyby dobýval Berlín
Vysílání se podařilo obnovit v půl páté ráno díky intervenci Josefa Smrkovského, reformního komunisty a tehdejšího předsedy Národního shromáždění ČSSR. Toho kontaktovali s prosbou o pomoc přímo rozhlasoví technici. Smrkovský požadoval po vedení Ústřední správy spojů okamžité obnovení vysílání s tím, že Karel Hoffmann nemá pravomoc ho omezovat, a proto jde v podstatě o protiústavní činnost, za kterou se bude zodpovídat. K čemuž došlo, ale až po pádu komunistického režimu v roce 2003, kdy byl Hoffmann odsouzen k čtyřletému trestu odnětí svobody jako první komunistický funkcionář v souvislosti s invazí států Varšavské smlouvy.
Ve vysílání rozhlasu byla slyšet střelba
Rozhlasoví redaktoři poté opakovaně četli stanovisko ÚV KSČ odsuzující vstup cizích vojsk na naše území a vyzývali občany, aby zachovali klid a čelili vojskům pasivní rezistencí. V šest hodin byl odvysílán osobní vzkaz Alexandra Dubčeka, ve kterém občany vyzval, aby nastoupili na svá obvyklá pracoviště. Po osmé hodině byl pak živě vysílán projev prezidenta Ludvíka Svobody z Pražského hradu.
Posluchači mohli ve vysílání slyšet střelbu z Vinohradské ulice, kde se odehrával drsný boj o rozhlas. Stovky lidí se shromáždily kolem budovy na jeho obranu. Lidé stavěli barikády a zapalovali tanky. Sověti odpovídali střelbou, která si vyžádala řadu obětí. Boj byl ovšem marný, protože budova už byla obsazena sovětskými vojáky, kteří vyhnali všechny zaměstnance ven.
Rozhlasoví technici přesunuli vysílání do pohotovostního studia v protiatomovém krytu pod Parukářkou na Žižkově (slangově Péčka), odkud začali vysílat v 11 hodin. Nejdříve hovořili místo redaktorů sami, napojili se na telefonní ústřednu na Vinohradské, zapisovali si vzkazy a pak je četli do vysílání. Kromě Péčka zřídili další záložní studia na několika místech v Praze, která si mezi sebou vysílání předávala a propojovala se i s regionálními studii.
Jedno studio bylo v armádním studiu v Hviezdoslavově ulici na Vinohradech (dnes Dykova ulice) a vysílalo komentované zprávy a komentáře. Druhé pracoviště, které mělo na starosti oficiální zprávy, bylo ve Skautu ve Vodičkově ulici. Ve studiu na Květnici v Nuslích bylo ukryté zahraniční vysílání, které informovalo o dění v Československu v několika jazycích.
Do dalšího studia "F" v Karlíně denně docházela zvukařka Jitka Borkovcová: "Chodila jsem tam automaticky, každý den, naše práce nebyla nikým organizovaná, byla to naše spontánní aktivita. K nám do Karlína chodily linky z poboček - třeba z Liberce, odkud vysílal herec Jan Tříska s Václavem Havlem. Z Olomouce jsme dostávali příspěvky od Pavla Dostála, který se pak stal ministrem kultury," vypráví pro Paměť národa Jitka Borkovcová.
Z dnešního pohledu lze tedy říci, že rozhlas zastával ve dnech okupace funkci sociálních médií. Do vysílání docházely telefonicky i telegraficky informace o dění v regionech, nejrůznější prohlášení podpory a rozhlas je okamžitě vysílal, zprostředkovával i spojení mezi lidmi.
Rozhlas měl v srpnu 1968 daleko větší dosah než Československá televize, která byla závislá na silných televizních vysílačích. Ty byly ovšem hned ráno 21. srpna vypnuty, ředitel televize Jiří Pelikán zatčen a redaktoři vyhnáni z budovy televize v Měšťanské besedě v Jungmannově ulici ozbrojenými vojáky. Vyprovodili i moderátorku Kamilu Moučkovou, která četla zprávy až do vypnutí televizního signálu.
Video: Hlasatelka Kamila Moučková - Při invazi jsem se klepala vzteky
Televizní vysílání se poté nepodařilo obnovit v takovém rozsahu jako to rozhlasové. Vysílalo se pouze na omezeném území v blízkosti náhradních vysílačů do 27. srpna, vysílání bylo obnoveno až 4. září.
Násilně ukončili Sověti i provoz ČTK. Před její budovou v Opletalově ulici zastavilo deset vozů s vojáky, kteří vpadli do budovy, obsadili všechna pracoviště, odpojili dálnopis a na zaměstnance agentury mířili samopaly.
Z redakcí přímo do ilegality
Milena Pokorná, která měla na starosti zpracovávání dokumentů z anglicky a španělsky mluvících zemí, vzpomíná, že se podařilo odeslat alespoň zprávu o okupaci agentuře Reuters: "Poslední informace, kterou se podařilo odvysílat, byla, že nás právě obsazují Rusové. A poslední zpráva přijatá od Reuters byla, že to dostali. Pak nám nezbylo než vyklidit pozice a zmizet. Nějakou dobu jsme byli na utajeném místě, kde jsme se snažili nouzově dělat dál svou práci."
V nouzových podmínkách vznikala i zvláštní vydání novin, protože okupanti obsadili tiskárny hlavních deníků a vyhnali všechny zaměstnance z redakcí. Budovu Rudého práva v ulici Na Poříčí, kde sídlily mnohé redakce a mezi nimi i Večerní Praha, obsadili rovněž hned ráno 21. srpna.
"Před Bílou labuť, u které byla v budově Rudého práva i naše redakce, přijely tanky a namířily na nás kanóny. Dovnitř vběhla komanda se samopaly a prostě nás vyhnali. Redakce zamkli, uzavřeli sazárnu i tiskárnu," popsal situaci pro Paměť národa tehdejší redaktor Večerní Prahy Jiří Fabinger.
Podpořte Paměť národa
Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků na 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů. Pomozte vyprávět příběh Paměti národa - podpořte výstavu k 100. výročí republiky, která je až do 9. prosince v Praze na Letné pod bývalým Stalinovým pomníkem. Jde to jednoduše na www.nastalina.cz. Děkujeme!
Spolu s několika dalšími redaktory se rozhodli vydávat noviny dál, bylo ovšem potřeba najít náhradní tiskárnu. Jiří Fabinger si vzpomněl na tiskárnu Svoboda na Arbesově náměstí, kde začali se souhlasem tajemníka místní KSČ tisknout v omezeném množství 25 tisíc výtisků Večerní Prahy.
Noviny mezi lidmi šířili dobrovolní kolportéři, mezi nimiž byl i slavný běžec Emil Zátopek. Tiskli až do konce srpna, kdy dostali zprávu, že jejich redakce se otevře: "Odjel tank, co stál před Bílou labutí, a znovu nám zpřístupnili tiskárnu Rudého práva. Měli jsme se dostavit do redakce, že už může vycházet normální Večerní Praha. Ta už ale byla koncipovaná tak trochu poraženecky. Všichni říkali - tohle nemůžeme vyhrát, tohle prohrajeme. Už jsme netiskli zakrvavený prapor a někoho, kdo ležel na ulici. Byly tam potom takové ty zprávy, jako co tomu říkají dělníci v ČKD a tak podobně," uzavírá vyprávění o roli médií srpnu 1968 Jiří Fabinger.
Video: Duel - (Ne)čestný občan Prahy 2 František Kriegel (video ze srpna 2014)
