Paříž - Více než roční průzkum ostatků Jany (nebo také Johanky) z Arku ukázal, že ostatky jsou padělkem. To znamená, že se z nich vědci nedozvědí nic o osobě, která tak zůstává jednou z nejtajemnějších postav evropských dějin. Klíčová otázka totiž zní: kdo opravdu byla světice, která v patnáctém století několikrát porazila anglickou armádu a dosadila na trůn francouzského krále?
Jana z Arku byla upálena v roce 1431 ve francouzském Rouenu. V roce 1867 byla v jedné pařížské lékárně objevena sklenice s nápisem, že jde o "Pozůstatky nalezené pod hranicí Jany z Arku, Panny orleánské".
Církev je uznala za pravé. Před rokem se však Philippe Charlier, soudní vědec z nemocnice v Garches poblíž Paříže, pustil s kolegy do jejich zkoumání. V minulých měsících proskočily zprávy, že ostatky nejsou podle jejich průzkumu pravé. Nyní však vědecký časopis Nature informoval o Charlierových souhrnných poznatcích.
Kdepak Jana. Egyptská mumie!
Zjistilo se, že v nalezené sklenici byl kus lidského žebra, zbytky lněné látky a také kočičí stehenní kost. To by samo o sobě nic neznamenalo, protože černé kočky se ve středověku házely za čarodějnicemi do plamenů.
Avšak radiokarbonová analýza ukázala, že všechny kosterní ostatky pocházejí z doby mezi třetím a šestým stoletím před naším letopočtem. Tmavé zbarvení nepocházelo z ohně, ale z umělého obarvení rostlinnými a minerálními oleji. Lněná látka nesla charakteristiky tkanin, do nichž se zavinovaly egyptské mumie. A bylo v ní značné množství pylu z borovic, druhu, který nerostl v Normandii. Zato se jeho pryskyřice používala při egyptském typu balzamování.
Doktor Charlier dokonce požádal o pomoc experty na vůni pracující pro dva kosmetické koncerny. Ti čichali k různým vzorkům z jeho soudní laboratoře a také k údajným ostatkům Jany z Arku, aniž by věděli, odkud který vzorek pochází.
V ostatcích rozpoznali vůni vanilky, která neodpovídá spálenému organismu, nýbrž běžnému rozkladu těla, zvláště mumifikovaného. Laboratorní rozbory prokázaly podobnost egyptským mumiím. Mumie se do Evropy ve středověku dovážely pro výrobu léků. A ostatně, v Egyptě se spolu s mumifikovanými lidmi pohřbívaly i kočky.
Charlierův jasný závěr tedy zní: nejde o pozůstatky Jany z Arku, ale o zbytky mumie, za Janiny pozůstatky podvodně vydávané. Méně jisté je pak vysvětlení, proč někdo ostatky v 19. století padělal. Snad pro posílení národního sebevědomí, kdož ví...
Vítězství, pád a poprava
Janu z Arku však obestírá velká záhada.
Podle dostupných historických údajů se pozdější Panna orleánská narodila pravděpodobně v roce 1412 ve francouzské vesnici Domrémy. Bylo to v době anglo-francouzských válek, kdy měli Angličané pod kontrolou rozsáhlé území Francie. Jako sedmnáctiletá se v roce 1429 protlačí ke korunnímu princi. Přesvědčí jej, že slyší hlasy svatých, které ji vyzývají, aby vedla vojsko, porazila Angličany a prince nechala korunovat králem.
Princ se nechá přesvědčit, Jana vede vojsko, vítězí, a díky ní je princ v roce 1429 v katedrále v Remeši korunován jako francouzský král Karel VII.
Jenže o rok později je zajata spojenci Angličanů, postavena před inkviziční soud složený z představitelů církve kolaborujících s Angličany, odsouzena jako čarodějnice a nakonec upálena.
Církev ji však ještě v 15. století rehabilitovala, a pak roku 1920 prohlásila za svatou.
Až příliš úspěšná pasačka
Jak je možné, že prostá pasačka přesvědčí budoucího krále, jeho dvůr a vojenské velitele, aby jí svěřili velení vojsk? To je první záhada.
Jak to, že se jí v roli vojevůdce daří? Je to jen štěstí podpořené fanatickou vírou jejích přívrženců?
Český spisovatel literatury faktu Václav Pavel Borovička shromáždil v knize "Procesy, které vzrušily svět" údaje ze zahraniční literatury. Podle nich dokonce brzy po upálení přijíždí do Orleansu jakási žena, která o sobě říká, že je Janou z Arku. Zaznamenávají to zápisy v městských účetních knihách (obsahující údaje o placení korespondence mezí ní a radnicí, za dary a za pohoštění, a dokonce i zápis o zrušení "předplacené" zádušní mše za Janu, která je zbytečná, protože Jana přece žije). Lidé, kteří opravdovou Pannu orleánskou znali, nemají o její totožnosti žádné pochyby.
Místo Jany prý totiž záměrně upálili někoho jiného, snad dokonce nějakou starou ženu.
Vysvětlením královský původ?
Mezi neoficiálními hypotézami je i taková, že Jana byla ve skutečnosti nemanželskou dcerou poněkud frivolní královny Isabely, tedy nevlastní sestrou budoucího krále Karla VII.
Tato hypotéza by vysvětlila, proč se s ní budoucí král vůbec bavil, proč by jí svěřil armádu. A vlastně i to, proč by po jejím odsouzení stálo za to inscenovat upálení někoho jiného: královská krev měla přece jen určitá privilegia.
Teoreticky se alespoň něco z těchto hypotéz, například stáří upálené ženy, dalo potvrdit či vyvrátit důkladným průzkumem ostatků Jany z Arku.
Když se však nyní ukázalo, že jde o padělek, mohou třeba i šílené hypotézy žít dál. Nové poznání je nemůže ohrozit.
| Další texty z rubriky Věda najdete ZDE. |
