Praha - Přebujelý sociální stát blahobytu brzdí ekonomiku Evropské unie v růstu. „Po celé 21. století si Evropa zachová vysokou životní úroveň, oproti zbytku světa ale bude zaostávat, protože se nedokáže změnit,“ říká Vladimír Dlouhý, ekonom a nyní také prezident Hospodářské komory ČR, v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Hrozí podle něj i horší scénář, pokud prezident Evropské centrální banky prosadí takzvané kvantitativní uvolnění navzdory Německu. „Založí to ještě daleko větší nedůvěru uvnitř Evropy, přitom Evropa a především eurozóna potřebuje Německo jako nejsilnější a nejakceschopnější stát,“ očekává Dlouhý.
„Příští Margaret Thatcherová“ podle něj dost možná ponese čínské jméno, pokud jde o politickou osobnost. Tamní podnikatelé navíc nejsou svazováni tolika podivnými požadavky – od nadměrné regulace skoro všeho až po politickou korektnost.
Aktuálně.cz: Na nedávné konferenci k 25 letům ekonomické transformace v Česku na Vysoké škole ekonomické jste prohlásil, že evropskou ekonomiku tíží sociální stát, welfare state. Má se tedy podle vás Evropa zbavit této zátěže?
Vladimír Dlouhý: Evropa neodejde od welfare state mentality tím, že by se sama rozhodla. Pokud k nějaké změně dojde, bude to trvat generaci, ne-li dvě, a bude to pod vnějším tlakem. Když si společnost po několik generací zvykne na určité uspořádání, tak už si nedovedu představit, že by od něj ustoupila.
Já si myslím, že Evropa je odsouzena – v tom nejlepším možném případě! – k tomu, co se anglicky označuje "muddling through" neboli prodírat se kupředu velmi pomalým tempem. Zachová si vždy vysokou životní úroveň, po celé jedenadvacáté století. Ale dlouhodobě bude zaostávat v konkurenceschopnosti, protože se nedokáže změnit. Nebudeme se tu mít špatně, nicméně, co se týče dlouhodobé dynamiky a schopnosti konkurovat rozvíjejícím se ekonomikách, tak to jsem spíše pesimistický.
Potřebujeme silné Německo
A.cz: Jak by vypadaly případné horší scénáře?
"Horší" scénář může být spojený s postupným prohloubením názorového rozporu mezi představiteli německé vlády a Evropskou centrální bankou, což se může přihodit již letos. Mario Draghi (prezident ECB, pozn. red.)je zřejmě jednoznačně rozhodnut prosadit kvantitativní uvolnění, možná již na zasedání bankovní rady ECB 22. ledna, a je ochoten jít i cestou většinového, nikoliv konsensuálního rozhodnutí. To znamená, že představitelé Bundesbanky mohou být přehlasováni.
A.cz: Co by podobný rozpor přinesl?
Založí to ještě daleko větší nedůvěru uvnitř Evropy, když bude na jedné straně stát Německo s pár dalšími zeměmi a proti nim většina eurozóny. Souvisí to i s obecným politickým vývojem v Německu. To, že přijde v Drážďanech patnáct tisíc lidí protestovat proti imigraci, ukazuje, že i německá společnost přestává být jednolitá. Kancléřka Angela Merkelová se sice v novoročním projevu proti těmto silám velmi tvrdě vymezila a jednoznačně tak položila svoji váhu na standardní německou otevřenou společnost. Ale nevím, jestli i ta její váha bude dostatečná. Nejen Německo se může měnit a čím dál tím více politických sil, obyvatel a voličů nebude chtít mít se zbytkem Evropy nic společného. A to je obrovské riziko.
A.cz: V čem například?
Evropa a především eurozóna potřebuje Německo jako nejsilnější a nejakceschopnější stát.
A.cz: Jak by se pak vyvíjela evropská ekonomika?
Především by opět hrozil rozpad eurozóny, se všemi negativními důsledky, což je na samostatný rozhovor. Připojím zde osobním poznámku. Jsem přesvědčen, že euro bylo zavedeno předčasně. Ale současně si jeho rozpad nepřeji – pro českou ekonomiku to považuji za mnohem větší riziko než scénář zmiňovaný výše, tedy to brodění se kupředu. To sice také není nic skvělého, ale Evropa minimálně v následujících deseti letech na víc nemá.
A.cz: Evropa tedy svoji politiku blahobytu opouštět nebude.
Myslím si, že to Evropané, především ti "západní", již zkrátka nepřipustí.
Příští Thatcherová bude z Číny
A.cz: Na Vysoké škole ekonomické jste řekl, že pokud přijde příští Margaret Thatcherová, bude mít dost možná čínské jméno. Co tím přesně myslíte?
Asi jsem se nevyjádřil úplně přesně. Určitě jsem to nemyslel tak, že by se tady objevil nějaký čínský liberál. Ale mluví se o nedostatku osobností, jako byli Thatcherová, Kohl, Mitterand. Poslední opravdu viditelný a silný předseda Evropské komise byl Jack Delors. Socialista jako hrom, ale byla to osobnost. Evropané s jejich velkou nedůvěrou v politiku a politiky a s jejich mediálními prostředky utrženými z řetězu již asi ani silného politického lídra vygenerovat nemohou. Takže jestli bude někdo takto silný ve světové politice, tak možná bude mít čínské jméno. A že nebude plně vyznávat naši ideologii a naše základní společenské hodnoty, to je asi zjevné.
A.cz: V Českém rozhlase jste řekl, že Česko by se mělo inspirovat Čínou, kde "makají, až se z nich kouří, pracují 12, 14, 16 hodin denně". Znamená to, že bychom měli mít možnost takto dlouho pracovat, nebo že je Evropa zlenivělá?
Já samozřejmě vnímám i čínská rizika, není to standardní parlamentní demokracie a neobdivuji vše, co na Číně je. Ale podnikatelé tam nejsou svazováni tolika podivnými požadavky – od nadměrné regulace skoro všeho až po politickou korektnost. Nás dnešní hodnoty, které vyznáváme, velmi brzdí, zatímco oni místo toho tvrdě pracují, zdravě si konkurují. Jistě, když vidíte smog v čínských městech, víte, že regulace v této oblasti přijít musí, rychlá a výrazná. Přesto však mám pocit, že Čína a další rozvíjející se země se s tím postupně dokáží vyrovnat a přitom si udržet dynamičtější, dravější ekonomiku, než v 21. století bude ta evropská.
A.cz: Čínské podnikatele tedy nezdržuje tolik byrokratických překážek?
Byrokratické překážky tam jsou, místy obrovské, ale obecné ovzduší nesvazuje společnost nějakým „autopocitem“, že by se něco nemělo dělat, i když většina lidí si myslí něco jiného. Na druhé straně, samostatným problémem je skutečnost, že dnešní čínský podnikatel musí akceptovat určitou politickou linii a toto, až se plně dotvoří nová čínská střední třída, se stane obrovskou bariérou. Ale to bude až za několik desetiletí a dnešní Číňané, alespoň takový je můj dojem, stávající politické uspořádání ve většině případů akceptují a prostě tvrdě pracují.
Přečtěte si také druhou část rozhovoru, v níž se Vladimír Dlouhý mimo jiné ohlíží za českou privatizací a nastavením kurzu koruny.
