Dlouhý: Privatizace se podařila, Koženého nešlo předvídat

Tereza Holanová Tereza Holanová
Aktualizováno 21. 1. 2015 10:36
Rozhovor s ekonomem a prezidentem Hospodářské komory Vladimírem Dlouhým, který byl v první polovině devadesátých let federálním a následně českým ministrem průmyslu a obchodu.
Vladimír Dlouhý
Vladimír Dlouhý | Foto: Jan Langer

Praha - Rychlé a masivní rozdělení státního majetku, což bylo základním úkolem privatizace v Česku, se i přes všechny neduhy podařilo. "Předvídat některé problémy bylo pro ekonomy složité," myslí si Vladimír Dlouhý, který tehdy vedl ministerstvo průmyslu a obchodu.

"Že v tom obrovském privatizačním tlaku neuměli otcové privatizace patřičně vyhmátnout všechny negativní efekty, jako že se objeví Kožený, to bych jim nevytýkal," říká současný šéf Hospodářské komory v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Ke zklamání lidí podle něj spíše mohla přispět někdy až zbytečná pýcha politiků.

Aktuálně.cz: Jak se dnes má běžná česká domácnost oproti roku 1989?

Vladimír Dlouhý: Jednoznačně nesrovnatelně lépe. Z důvodu ekonomického růstu, ale také proto – a to si hrozně málo uvědomujeme - že ten minimální životní standard je někde úplně jinde. Dneska zahrnuje nejenom teplo, oblečení a základní jídlo, ale také třeba ojeté auto, levný mobil, levný počítač, levný přístup k internetu, jednou za dva roky i levnou dovolenou třeba někde v severní Itálii nebo v Řecku. A platí to také i pro nízkopříjmové skupiny - a to mně nikdo nevymluví, protože jsem v posledních dvou letech hodně cestoval po republice. Nemluvě o zlepšení životního prostředí, možnostech se vzdělávat, cestovat do zahraničí.

A.cz: Poslední knížka Václava Klause se jmenuje Chtěli jsme víc než supermarkety. Nabídka zboží a služeb v Česku už se dnes od Západu příliš neliší – co jsme tedy mohli ještě chtít převzít?

Pořád si myslím, že jsme chtěli málo regulovanou a volnou společnost, založenou na soukromé iniciativě, na svobodě člověka. A toho jsme nedosáhli. Můžeme si říkat proč, jestli je ten koncept úplně správný, jestli se to mělo dělat jinak. Těchto otázek je tam milion, ale myslím si, že to byla vize, o které Klaus asi dobře řekl, že jsme chtěli víc než supermarkety. Je také ale pravda, že jsme vstoupili do Unie, která se ubírala trochu jinam a vytvořila si svůj sociální stát blahobytu, který nebyl úplně konzistentní s těmito představami.

Bylo složité zachytit negativní dopady

Aktuálně.cz: Hodně čtenářů si vás nejspíš pamatuje jako jednu z tváří privatizace. Jak na toto období s odstupem více než dvaceti let vzpomínáte?

Já se hlavně příliš nepovažuji za tvář privatizace. Ministerstvo průmyslu a obchodu, které jsem vedl, sice zpracovávalo privatizační projekty, ale nepatřil jsem do toho úzkého kruhu "privatizačních otců" jako Ježek, Tříska nebo Klaus. Určitě jsem hodně přispěl k celkovému duchu reformy v letech 1990 až 1992, k těm makroekonomickým věcem, a na to budu do smrti pyšný. Spousta věcí se mohla udělat lépe, ale domnívám se, že ten základní úkol – privatizovat rychle a masivně – jsme i se všemi neduhy splnili.

A.cz: Druhého kola kuponové privatizace se mohly účastnit i investiční fondy včetně známého Harvard Capital & Consulting Viktora Koženého. To s odstupem času řada lidí kritizuje. Mohla tato fáze proběhnout jinak?

Investiční fondy byly problém a asi jsme to mohli lépe předvídat. Ale na druhou stranu, bylo to hrozně těžké. Když dnes chystáte třeba nějaký jen méně zásadní zákon, tak je pro poslance, ale i pro právníky těžké předem vyhmátnout, jaké může mít vedlejší dopady. Že v tom obrovském privatizačním tlaku neuměli otcové privatizace patřičně předvídat všechny negativní efekty, jako že se objeví Kožený, to bych jim nevytýkal. Spíše možná někdy až zbytečná politická pýcha a sebevědomí v těch letech dejme tomu 1993 až 1996 vytvořily v očích obyvatel velké očekávání a o to větší pak zklamání.

A.cz: Takže si myslíte, že část Čechů dnes nadává na privatizaci spíše kvůli chování některých tehdejších politických tváří než kvůli "kauze Kožený"?

To jsem neřekl. Lidé si na privatizaci stěžují především na základě pocitu, že nové rozdělení bohatství po konci komunismu nebylo spravedlivé. Je těžké jim zpětně vysvětlovat, že kromě konkrétních negativních příkladů byla v mimořádně krátké době provedena obrovská majetková změna, která položila nutné základy pro normální fungování našeho hospodářství v režimu standardní tržní ekonomiky.

A.cz: Je typické i pro další postkomunistické země, že na běžné obyvatele působí slovo privatizace podobně jako červený hadr na býka?

Trochu ano. Mohu zmínit třeba Leszeka Balcerowicze (klíčová osobnost transformace v Polsku, pozn. red.). Loni jsme se setkali na konferenci v Budapešti a on říká: "Hele, ty jsi u vás kandidoval na prezidenta. A to jsi jezdil po republice. To já mimo Varšavu moc nejezdím." Prostě ten pojem privatizace není nikde ve střední ani východní Evropě spojen s procesem, který by byl oproštěn od závisti, pocitu nespravedlnosti, objevení se rychle zbohatlých jednotlivců. Ale jedna poznámka: Pro budoucnost, a o tu jde, je důležitá momentální nálada. Poláci právě teď mají pocit, že prožívají období rychlého hospodářského růstu a politického významu jejich země. U nás žehráme na minulost a dnešní sebevědomí je nahlodané nedávnou recesí.

A.cz: Příjmy z privatizace měly činit zhruba 986 miliard korun a být uložené na zvláštních účtech, z nichž se použijí třeba na dostavbu dálnic nebo důchodovou reformu. Co se z těchto peněz nakonec pořídilo?

Musím přiznat, že po odchodu z politiky v roce 1997 jsem tyto skutečnosti přestal sledovat.

A.cz: Privatizace jako proces měla vytvořit třídu drobných podnikatelů a s tím zároveň i mimo velká města část populace, která bude mít pravicové smýšlení. Podařilo se to podle vás?

V devadesátých letech určitě, vzpomeňte si, jak měla ODS silné postavení. Pravicové strany ale po roce 2000 až do dneška tento kapitál bohužel promrhaly. Dnes její voliči tápou, jednou volí onoho, potom tamtoho.

Korunu jsme měli uvolnit dříve

A.cz: Česká koruna byla až do roku 1997 pevně zafixovaná k marce a dolaru. Hodnotíte to zpětně jako dobré rozhodnutí?

Fixní kurz, zavedený od roku 1991, byl zásadním, pozitivní opatřením, které přispělo k úspěšnému vývoji české ekonomiky. Dnes, při zpětném pohledu se však zdá, že jsme jej možná drželi příliš dlouho. To byl jeden z důvodů, které nás přivedly k minikrizi v květnu 1997. Těch důvodů však bylo více a hlavně po bitvě je každý generál.

A.cz: Kdy podle vás mělo Česko pevný kurz opustit?

V době vstupu Česka do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD - na konci roku 1995, pozn. red), když se liberalizovaly kapitálové toky. Plná směnitelnost koruny byla na jedné straně velkým úspěchem, na druhé straně vystavila fixní kurz různým tlakům, především možnostem spekulativních kapitálových toků. To se pak projevilo od počátku roku 1997.

A.cz: Kurz koruny byl stanoven na 28 korun za dolar, přestože Mezinárodní měnový fond prosazoval, aby se pohyboval až okolo 40 korun za dolar. Proč ekonomové v čele s ministrem financí Václavem Klausem rozhodli o této nižší hodnotě?

Původní představa o kurzu čtyřicet korun za dolar, kterou měla první delegace Mezinárodního měnového fondu, byla nereálná. Jejich další misi vedl Bijan Aghevli, který byl vstřícnější českému pohledu. Pokud vím, diskuse byla o různých hodnotách, od 24 do 32 korun za dolar. Nový kurz měl platit od 1. ledna 1991 a nakonec těsně před Vánoci padlo na návrh Václava Klause rozhodnutí 28 korun. Z legrace bychom mohli tvrdit, že všichni už chtěli odjet domů, a tak jsme zvolili prostřední hodnotu. Jistě za tím byly i nějaké propočty, ale do určité míry šlo o intuitivní rozhodnutí. Nakonec to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme v prvních letech transformace přijali.

A.cz: Proč? Jak se to projevilo?

Nominální kotva, tedy těch 28 korun za dolar, byla nastavena realisticky. Koruna nebyla ani příliš silná - při kurzu 24 korun za dolar by omezovala exporty - ani příliš slabá, protože při kurzu ve výši 32 korun by hrozila silnější inflace.

Evropu tíží sociální stát. Příští Margaret Thatcherová může nést čínské jméno, říká Vladimír Dlouhý v první části rozhovoru, týkající se hlavně ekonomického růstu.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Prostějovská nemocnice dostala od sportovců 300 tisíc korun

Celkem 300 tisíc korun mezi sebou v Prostějově vybrali bývalí i současní sportovci a manažeři s cílem podpořit boj proti koronaviru. Na daru pro místní nemocnici se podíleli například bývalý tenisový reprezentant Jiří Novák, jeho současný daviscupový kolega Jiří Veselý nebo basketbalista Lukáš Palyza. Společně s nimi věnoval peníze také sportovní manažer Miroslav Černošek.

"Mně ten nápad přišel od prvního okamžiku velice dobrý. V současné situaci, kdy se lidi musí semknout, jsem byl od první chvíle připraven jakkoli přispět," řekl České televizi Veselý, který věnoval 50 tisíc korun stejně jako někdejší pátý hráč světa Novák a daviscupový kapitán Jaroslav Navrátil.

Symbolický šek od nich dnes převzal primátor František Jura. "Sportovci, které město dlouhodobě podporuje, se nyní rozhodli naopak pomoci městu," řekl Černošek na webu prostějovské radnice.

Předsedkyně představenstva nemocnice Marie Marsová uvedla, že peníze budou rozděleny mezi zdravotníky, kteří jsou v době pandemie nejvytíženější. "Lékaři, sestry a další personál jsou v pomyslné první linii. Dáváme jim tak signál, že víme, co pro nás dělají, a velmi si jejich nasazení vážíme," dodal primátor Jura.

Další zprávy