Vánoční čas přímo vybízí k nostalgickým myšlenkám. A když jsme tak v redakci usilovně přemýšleli nad tím, čím bychom vám ozvláštnili Štědrý den a rozbili tím stereotyp ze střídavého požírání vánočních kolekcí, kostnatého kapra, zpívání koled a rozbalování dárku, napadlo nás téma o hrách, které bychom sice pod stromečkem hrozně rádi našli, ale můžeme o tom leda tak snít. Na druhou stranu, snít je krásné a beze snů by nebyl pohyb ani v realitě. Třeba se naše sny spojí v jedno mohutné přání, které v onu nostalgickou dobu zasáhne do hlavy patřičného vývojáře, a ten se dá do díla.
Jakého díla? Však to znáte. Existují hry, které se opěvují v časopisech, aktivní hráči na diskuzních fórech na ně skládají a pějí ódy, ale když se jdete podívat do obchodu pár měsíců po jejich vydání, najdete je v lepším případě na budgetové hromadě, ne-li rovnou někde vzadu ve skladu. Přes všechny jejich objektivní klady si je totiž masy, tedy mainstream, nekupoval a jejich osud byl zpečetěn. Už s nimi nikdo nechce mít nic společného. Velké herní společnosti nerady vstupují do jednoho mělkého potoka dvakrát. A tak na tyhle slavné hry vzpomínáme se slzou v oku. Jako si jiné vrstvy posmrtně připomínají van Goghovy malby, Beethovenovy árie nebo Kafkovy spisy, my obdivujeme genialitu těchto zapomenutých legend. Jaké to tedy jsou a o jakých kouscích přemýšlíme coby ideálních adeptech na další díl?
No One Lives Forever
Střílečky v hráčích málokdy vyvolají návaly smíchu, obzvlášť když se obvykle zabývají vážnými tématy, jako je například světová válka, horor či science-fiction. V roce 2000 studio Monolith s tímto předsudkem grandiózně vymetlo. A to tak, že vrhlo na trh barevnou, veselou, přesto však skvěle hratelnou akci No One Lives Forever.
Pozadí šedesátých let minulého století, štiplavá a krásná agentka jako hrdinka a krásně přestřelení a karikovaní zloduši (mimo jinými korpulentní zpěvačka Vídeňské opery). To vše působilo jako svého druhu parodie na Jamese Bonda. A i v jiných oblastech se autoři agentem 007 inspirovali. Zmiňme atraktivní lokace (Maroko, Berlín, Alpy) a samozřejmě i vtipné gadgety. Třeba explozivní rtěnky.
Takhle to může vypadat možná povrchně, ale ve výsledku nešlo jen o nějakou parodii sázející na humor, ale i o pohříchu takticky a akčně vypilovanou hru. Hrdinka Cate Archer se musela vyhýbat kamerám, používat zbraně s adekvátní municí (např. omračující), a když bylo třeba, rozezvučel se i štěkot samopalu.
Bohužel, přes všechny tyto klady se prvního No One Lives Forever moc neprodalo. Monolith to zkusil ještě o dva roky později s akčnější dvojkou, která byla stále kvalitní – a zase to nevyšlo. Pak už vyšel jen nuzný a ryze střílecí datadisk Contract JACK, což byl naprostý brak. Bohužel, v tomto případě jsou šance na oživení značky hodně nízké.
Ultima
Popravdě nám není jasné, proč kdysi slavná série Ultima leží už více jak devět let v příkopu u hlavní vývojářské dálnice a nikdo si jí ani nevšimne. Pravda, ony prakticky všechny pravověrné RPG série tak nějak zemřely na úbytě a je celkem jedno, zda se jmenovaly Might and Magic, Wizardry nebo Bards Tale (ten moderní pokus nepočítáme).
Ale Ultima nemá jen silné jméno – možná nejsilnější ze všech zapomenutých klenotů. Ona má především neuvěřitelně propracovaný a realistický svět, který se veze na vlně takzvané realistické fantasy, jež se neopírá o vzdušné zámky a vybájená prostředí, ale v zásadě zračí moderní život ve středověkém hávu.
Města tady vždycky žila. Obývali je lidé s vlastními příběhy a také unikátní náturou. Existovaly tu pocity, jako zármutek, soucit, hněv láska – to všechno ústilo v neuvěřitelně uvěřitelné a smysluplné mini-příběhy, které se odehrávaly kolem hlavní epické dějové osy. Tenhle svět je také plný tajemství. Místa, která navštívíte, nemusí mluvit, stačí, když se na ně podíváte a vidíte v nich minulost, dějiny, akci.
Je neuvěřitelné, jak něco takového v hráčově hlavě začne žít vlastním životem. Z moderních RPG tuto fascinaci pochopili akorát autoři Gothicu. Generické světy Oblivionu či Two Worlds ani s moderními prvky nemohou Ultimát konkurovat. Je obrovská škoda, že se Electronic Arts, současný vlastník značky, nepustí do dalšího pokračování.
Ovšem naděje je v tomto případě přece jen silnější. Tak v první řadě stále běží perzistentní svět Ultima Online. Ten sice nemá s devítidílnou původní sérií společný příběh, ale leccos mají tyhle kousky společné. A navíc – EA nyní skutečně prohrabuje archivy a hledá, co by se tak hodilo vytáhnout znovu na světlo světa. Přimlouváme se za Ultimu.
Outcast
Ulukai, Okansankaar, Fae Rhan, Daokas – pro hraní Outcastu by se rozhodně hodil speciální slovník. Přesto, nebo právě pro záplavu bizarních názvů (a nejen jich) znamenal Outcast v roce 1999 hotové zjevení v žánru akčních adventur. Do této škatulky zanesl do té doby nevídanou hloubky a atmosféru.
Autoři odvedli obrovský kus práce, aby sestavili uvěřitelný svět, který nemá nic společného s tím naším. Vytvořili vlastní náboženství, společenské struktury, politiku, rasy, historii, mytologii, zkrátka úplně všechno. A povedlo se – tohle nebyla jen akční adventura, ale doslova simulace fungujícího světa.
Jenže, hra to byla také pořádně komplikovaná a nelehce přístupná. Ještě si dobře vzpomínáme, jak jsme se zpočátku potloukali po obrovském světě a nevěděli do čeho píchnout. Mnoho hráčů nevytrvalo – snad i kvůli netradiční „voxelové“ grafice. Ale to byla škoda. Stačilo pár hodin nevědomého bloumání a už jste se zapojovali do série zajímavých questů, propracovaných dialogů a dozvídali se šokující detaily o příběhu, který se točil kolem záchrany hned dvou světů. A na konci, po zhruba třicet hodinách, jsme byli smutní, že je konec. On to totiž nebyl žádný happy-end.
Autoři se ale nečinili jen po obsahové, ale i technické stránce. Pokud jste tak opěvovali funkčnost davů v Assassin‘s Creed, vězte, že Outcas podobný systém představil devět let předtím. Umělá inteligence řídila životy lidí podle denní doby i jejich potřeb. Do toho hrál úžasný Moskevský symfonický orchestr a hráč byl pohlcen.
Ne že by se hra neprodávala dobře – udalo se jí na 400.000 kusů. Jenže na tak velký projekt to bylo málo. A nakonec nezbyly finance na v roce 2001 ohlášené pokračování The Lost Paradise. Jeho vývoj nakonec skončil nezdarem a studio Appeal bylo rozpuštěno. Šance na rekonstrukci tohoto světa jsou tak nulové.
Planescape Torment
Že budou ve velkém a hardcore střiženém RPG udávat tón bezejmenný nemrtvý a mluvící lebka, to by si před vypuštěním Planescape Torment troufl předvídat málokdo. A už vůbec nikdo by si netipnul, že se dá hledání identity a smrtelnosti pojmout tak moc atraktivním a napínavým způsobem. Pravda, hra to byla po čertech surreálná a sarkastická. Pokud jste si ale na to zvykli, nechtěli jste jinak.
Naopak, všichni už tehdy věděli, že studio Black Isle umí dělat skvělá RPG. A tuto schopnosti pánové a dámy potvrdili i v Planescape Torment. Trochu ubrali na soubojích a přidali na neuvěřitelných myšlenkách (těhotné zdi a bordely, kde se plní přání intelektuálů jsou jedněmi z těch nezapomenutelných). Kromě toho si tady autoři hodně zafilozofovali a vyprodukovali půldruhého milionu řádek rozhovorů. Taková porce by bohatě stačila na tři objemné hry.
Navíc jste si tu snad poprvé mohli určit své smýšlení. Dnes už je věčný rozpor mezi dobrem a zlem v RPG poměrně častou věcí, ovšem vězte, že v Planescape Torment byl proveden poprvé opravdu uspokojivě. Ale asi netřeba dodávat, že tahle kombinace – zabalená do ne úplně moderního grafického kabátku – nepřilákala dostatek koupěochotných hráčů. Planescape Torment byl zkrátka až příliš jiný, hodně odvážný a vyžadoval dlouhou dobu na zapracování. Také studio Black Isle dnes patří minulosti a je nepravděpodobné, že by jeho pohrobci vytáhli z minulosti právě tuhle značku.
System Shock
Systém Shock 2 je jednou z těch her, jehož fanoušci jsou až za hrob schopní tvrdit, že tohle je ta nejlepší hra na světě. System Shock 2 přitom rekrutuje své bezhlavé uctívače hned ze dvou táborů. Jsou to jak příznivci akcí, tak RPG titulů. Tento klenot totiž obě disciplíny kombinuje přímo mistrovsky.
Když se probudíte z kryospánku na palubě obřího vesmírného plavidla, zjistíte, že je zle. Loď napadli mimozemští parazité a asimilovali prakticky celou posádku. Pouze s pomocí dalších přeživších, kteří vám poskytují cenné rady přes vysílačku, můžete z tohoto pekla vyjít se zdravou kůží.
System Shocku 2 se přitom daří navozovat úžasný pocit samoty, který se rozvíjí v neuvěřitelně silnou atmosféry. I autor tohoto článku může zodpovědně prohlásit, že úzkostlivěji se cítil jen málokdy.
A když se později ukáže, že vám pomáhá šílená a masově vraždící umělá inteligence Shodan z předchozího dílu (podobně impresivního), stane se ze System Shocku 2 úžasná hororová horská dráha. Atmosféře pomáhá i špičková zvuková kulisa. Střídá se tu jakýsi kolektivní a měnící se hlas parazitů s uměle modulovaným hlasem Shodan.
Ač se hráč snaží sebevíc, Shodan mu vždy dá na vědomí, že je krok před ním. A jedno je jisté: tuhle potvoru nelze usmrtit. V potenciálním třetím díle by se tak vyjímala přímo skvěle. Jenže o tom už se nějakou dobu jen spekuluje a skutek utek. Práva vlastní opět Electronic Arts a v případě Dead Space tahle firma ukázala, že horory umí. Ještě trochu těch RPG prvků, silnější příběh a System Shock 3 by mohl být na světě. Kéž by.
Zbytek
Není účelem tohoto článku zabývat se všemi zapomenutými klenoty – to bychom mohli pokračovat v psaní až do Nového roku. Vybrali jsme jen několik z nich, a to bez pořadí, neboť každý na ně vzpomíná s jinou intenzitou. A jsou tu samozřejmě další. Stratégové by určitě rádi opět dobývali vesmír v Master of Orion, adventuristé si zase užívali skvěle humorného příběhu dalších Psychonauts a milovníci vesmírných dálav se ještě dnes prohánějí v prvním Freelanceru a jistě by nepohrdli modernizací.
Doufáme, že jsme ve vás probudili vzpomínací náladu, která v tenhle čas není od věci. Nad vším tím žehráním nad současným stavem herního průmyslu si můžeme připomenout i ty skvělé chvíle, které nám hry připravily. A nakonec, nemusí to být přímá pokračování, stačí, když budou stále vycházet hry podobného kalibru a dopadu na hráčská srdce.
