Příznivci bílého sportu mohou zase ožít, neboť se na trhu současně objevují hned dvě next-gen verze známé tenisové série od firmy Sega, co se povětšinou prezentuje pod názvem Virtua Tennis. V následujících řádcích se podíváme na X360 inkarnaci, která oproti stejnojmenné PS3 podobě nabízí navíc online multiplayer, což výrazně zlepšuje celkový dojem. Protože na rovinu, pakliže jste hráli druhý díl na Dreamcastu, přes optimistické PR zprávy se vyjma grafického zpracování nic až natolik zásadního nezměnilo. Samozřejmě tu a tam narazíte na momenty, co vám zlepší náladu a potvrdí, že sem tvůrci přeci jenom nepřidali akorát ty polygony.
Sega byla a vždycky bude spojována s automaty. Mnohé tituly z portfolia tohoto herního giganta mají kořeny právě v coin-opech, sérii Virtua Tennis nevyjímaje a třetí díl v to počítaje. Čehož důsledkem se opět připravte na ryze arkádové představení, které se skutečným tenisem nemá opravdu mnoho společného. Odhlédneme-li od prezentace a některých povedených animací, jako jsou zcela učebnicově vedené údery. Těch však není mnoho, stejně jako ve druhém dílu si vystačíte s liftem, čopem a poněkud nepoužitelným lobem, kterým se snažíte přechytračit na síti stojícího soupeře. Oproti minulosti se však zlepšila jedná stránka věci. Více záleží na pohybu vámi ovládaného hráče po kurtu, neboť rychlé nohy a z toho pramenící včasné připravení se na balón letící ze soupeřovy strany kurtu vám umožní kvalitní útok, jenž posléze resultuje v zisk důležitého fiftýnu. Zmíněný parametr je alfou a omegou zdejšího zápolení, přičemž navigace vašeho borce po kurtu se dá aplikovat jak analogem, tam směrovými šipkami.
#hodnoceni
Tvrdé výměny
Váš útok přitom vede ponejvíce ze základní čáry, na síti může být totiž občas docela záhadný problém výměnu definitivně ukončit. Setkal jsem se se situací, kdy jsem nebyl s to prohodit tenistu, který mi co betonová zeď právě ze sítě vytrvale vracel všechny míče nazpět, až jsem nabyl dojmu, že se hra musela nějak zacyklit. Betonovou zeď v tenise dokázal porazit pouze Chuck Norris, což je ovšem na trochu jiné povídání. V rámci tohoto odstavce mohu též zmínit klasické momenty, kdy byl soupeř opakovaně schopen doběhnout již ztracené míče, u nichž se v praxi opět prezentovala efektní Beckerovská rybička (ano, i tuhle featuru znáte z druhého dílu), kdy dokázal skvěle returnovat podání, které o moc lépe zaservírovat nešlo, a podobné chuťovky. Navrch se mi několikrát stalo, že se mi hra "kousla". Z tohoto faux-pas však nelze vyvozovat nějaké závěry, ač se mi to přihodilo právě a jen u Virtua Tennis 3.
Vedle obvyklých herních módů na rozehraní, kde si můžete střihnout dvouhru či čtyřhru za využití některého z velkého počtu skutečných tenistů obého pohlaví, tu je zejména hlavní kariérní režim World Tour, v němž se z neznámého hráče snažíte propracovat žebříčkem na post toho úplně nejlepšího. V rámci editace vašeho virtuální tenisty nechybí, vedle dílčích úprav jeho vzhledu, také důležitější parametry, kam patří např. kterou rukou hraje či jakým způsobem řešíte backhand. Ony totiž i takovéhle drobnosti mohou hrát svou roli, neboť v průběhu vašeho kariérního postupu se utkáváte nikoliv s bezejmennými týpky, ale satelitní, jakož i o poznání prestižnější turnaje hrajete se skutečnými esy (kterým to tady hlavně ze začátku pro jistotu moc nejde) a vyjma unikátního tenisového projevu té které hvězdy se určitě vyplatí (zejména v pozdějších fázích hraní) sledovat jejich přednosti a slabiny - a tomu uzpůsobit vaši strategii.
Režimy a minihry
Ačkoliv se během hraní upotřebí de facto jenom dvě tlačítka, dokážete s nimi efektivně měnit tempo hry a určovat tak vámi žádaný ráz zápasu, který je dále odvislý od vašeho umu za gamepadem a také dispozic. Kariérní režim totiž obnáší, vyjma hraní k tomu určených turnajů a sbírání bodů do žebříčku, zejména pravidelný trénink, který tady představují jakési minihry. Skrze tyto si totiž zlepšujete určité klíčové schopnosti. Kupř. jedna minihra obnáší přesný pohyb v koridoru, kde se na vás valí obří tenisové míčky, kterým se musíte vyhnout, a naopak sbírat malé kousky ovoce, co se tu kutálí spolu s tenisáky vaším směrem. Touto cestou vylepšujete pohyb. Úderovou razanci nacházíte např. při trefování, resp. sestřelování sudů umístěných na horní části stěny, kterou je třeba porazit. Minihry jsou poměrně zábavné, poměrně variabilní, byť v určité fázi hraní se už mění pouze jejich obtížnost (časový limit, apod.). Kritickým okem mohu nahlédnout snad jen na fakt, že výběr žádané minihry mohl být o poznání snazší, resp. navigace přehlednější.
Komplexnější zlepšení schopností posléze nabízí přátelský mač s některým z tenistů, kterým neunikne váš postup na žebříčku ATP, s čímž souvisí povědomí, že určité turnaje vám již nemají co nabídnout. Obtížnost úměrně narůstá, přičemž turnajová klání nabízejí jenom tři utkání, z nichž to poslední je finálové. Tady vám ale přesto bude bohatě stačit prvotní nastavení, kdy se hraje jenom na dva vítězné gamy. Soutěžení si dále můžete zpestřit i účastí na o jeden mač kratších turnajích pro páry, alébrž čtyřhra (zde také smíšená) vám trochu překvapivě také vylepší umístění v žebříčku jednotlivců. I když čtyřhra vypadá místy snad ještě trochu více legračně než dvouhra, jež často připomíná spíše badminton než tenis a trochu uvěřitelnému dojmu nenapomáhá ani skutečnost, že tu pořád chybějí některé pohybové animace, určité animační přechody. A že tu málokdy najdete míček v autu a za dobu testování jsem neviděl, že by někdo trefil síť.
Prostě Virtua Tennis
Je to zkrátka arkáda jako řemen, se specifickými pravidly, která musíte akceptovat, abyste uspěli. Do toho se ještě plete kouč se zhusta zcela zbytečnými pokyny a poznámkami, vaše limitovaná výdrž a nutnost pravidelného odpočinku, tenisté s rádoby chytrými řečmi a vizualizací jak z muzea voskových figur, i když jinak je grafické zpracování hodně příjemné. Takže jedinou zásadnější pomoc představují nové rakety, které průběžně získáváte, a které díky různým parametrům mohou ovlivnit váš herní projev. Co se lehce mění také v závislosti na povrchu, na němž se hraje. Škoda, že je to tak dopředu nalajnované, uvedené se týká i opakovaček během zápasu, jež nemáte pražádnou šanci ovlivnit.
S trochou nadsázky mohu prohlásit, že jde o dobrou předělávku druhého dílu, který si ovšem stejně tak dobře užijete na starém Dreamcastu, ovšem až na jednu skutečně zásadní maličkost. Online podporu! Kterou se pyšní právě až X360 verze a se kterou se výrazně prodlužují hodiny a dny, co tady strávíte na kurtu. Na kurtu proti skutečným, živým oponentům, což dává tomuhle tenisu pořádně povzbuzující injekci s látkou zvanou návykovost. Váš vytvořený borec se totiž může účastnit různých turnajových klání a nejenom v tomto momentě oceníte TV featurku sledování zápasu kupř. vašeho příštího soupeře. Jímž nicméně může být i počítač, co tu může asistovat pro doplnění počtu zúčastněných.
Článek je připraven ve spoluprácí s webem GamePro.cz.
