Co se vám stane, když se střetnete s bílým králíkem? Buď můžete propadnout králičí dírou do ujetého světa přerostlých housenek, karet a kroketu s plameňáky, nebo procitnout v pochybné budoucnosti ovládané roboty s vyholenou hlavou a hadicí od vysavače v rozkroku. Nyní je tu však ještě třetí varianta - dostanete se do zatraceně divné arény plné tak trochu sjetých králíků, kteří vás zajmou jako rukojmí a nutí dělat všemožné kejkle. Při troše zamyšlení je asi nutno uznat, že Rayman, který slíznul poslední možnost, dopadl ještě dobře. Králíci ho nijak zvlášť nemučí, a pokud se mu podaří zvítězit ve všech kláních, co mu přichystali, získá tolik záchodových zvonů, že může s jejich pomocí vyšplhat po stěně svojí kobky až k oknu a odtud uprchnout. Snadné, říkáte si? Možná - jen kdyby oněch miniher nebylo okolo sedmdesáti.
Ovladač nad zlato
Rayman je pokaždé svými vězniteli předveden do speciální arény, kde se nachází zvláštní rozcestí. Jsou tu dveře, z toho čtyři malé a jedny velké. Za těmi malými jsou minihry, přičemž stačí dokončit už tři, abyste mohli postoupit k oněm velkým vrátkům. Ty pak skrývají buď závod na prasatech, nebo střílečku proti králíkům, která je ovládána pomocí Wiimotu podobně jako na starých klasických automatech typu The House of the Dead. Ono vůbec v celém Rayman Raving Rabbids si Wiimotu užijete až až (pokud tedy samozřejmě nehrajete právě verzi na PC, že...). Většina miniher je totiž koncipována na vyřádění se v celé míře, přesně tak, jak vývojáři Nintenďácké konzole slibovali v propagačních letácích a na procítěných konferencích, kdy bylo Wii ještě v plenkách.
Čeká vás tak například dojení, což znamená rychlé pohyby nunchakem a Wiimotem nahoru a dolů, přesně, jako když držíte cecíky na vemenu. Dojde na opatrné kličkování ve spletitém bludišti, kdy je třeba se v časovém limitu dostat do cíle a nedotknout se při tom zdi nebo odposlouchávání podezřelých zvuků z repráčku na ovladači, abyste donesli selátko mámě prasnici, aniž šlápnete na minu. Minihry jsou to velmi zábavné a především originální. Najdete v nich snad vše, na co byste si mohli vzpomenout.
Bílé zlo
Rayman Raving Rabbids má svou sílu jednoznačně v naprosto odzbrojujícím humoru, u kterého je těžké se nesmát. Svou troškou do mlýna přispívají především králíci. Těžko říct, co je dělá takovými, jací jsou. Jestli nějaké genetické pokusy, zmar evoluce nebo objev paloučku s lákavě barevnými houbičkami, kdo ví? Každopádně jsou tihle ušáci tak trochu...možná řekněme...přihlouplí a jakmile se odehraje něco, co je vystraší, zrudnou jim oči a začnou nesnesitelně řvát. S oblibou se oblékají do nejrůznějších kostýmů, od Supermana až po přiléhavý neoprén a noktovizor Sama Fishera, a když se pak v něčem podobném objeví na scéně, sotva se ubráníte minimálně pousmání (alespoň sucharská část hráčstva, my jsme propadali v záchvaty smíchu - a to i bez pomoci nelegálních látek). Možnost pak mrkvožravce všemožně trápit ve specializovaných minihrách, věnovaných právě tomu, je jen závěrečnou lahůdkou, která vskutku potěší nejednoho sadistu.
Víc lidí, víc srandy
Hrou se budete prokousávat snadno. Výběr, kdy z miniher stačí podstoupit pouze tři, vše výrazně zjednodušuje. V dané čtveřici opravdu nepříjemně těžká bývá většinou právě jedna jediná a ostatní jsou buď naprosto "easy", nebo jenom příjemně náročné. To s sebou přináší bohužel i stinnou stránku v podobě brzkého dohrání. Přesto netřeba zoufat. Rayman Raving Rabbids má svou déle trvající životnost zakotvenou především v multiplayeru. Lehce se promění na skvělou party hru, jenž si užijí jak naprostí nováčci, tak i ostřílení pařani, kteří v některých minihrách mohou dostat velmi nepříjemně na pozadí. Pohled na skupinku lidí, jak zběsile mávají rukama, všelijak do sebe šťouchají a vesele se smějí, pak připomíná záběry z reklam. Velká výtka se ale snáší na závody, které zcela nepochopitelně nefungují ve splitscreenu, stejně jako většina dalších hříček. Při nich je třeba vždy počkat, než si své kolo odehraje každý jednotlivý hráč. To upřímně stojí za starou belu a celkově to na atraktivnosti multiplayeru trochu ubírá.
Ťuťu králíci
Pokud bychom měli hodnotit grafiku, je třeba ji nejprve rozdělit na dvě části. Králíci samotní jsou naprosto perfektně designovaní a jejich psychopatické pohledy vás budou strašit i po nocích. Stejně tak prostředí, kde se vše odehrává, je správně ujeté. Částečnou vadou na kráse je ovšem fakt, že provedení v dnešní době vymazlených vizualizacích mírně zaostává a trochu se zubatí. Přeci jen, Wii by se mělo pěkně vytáhnout, že i se svým levnějším hardware zvládne nějaké zajímavé kousky. Asi ještě ten správný čas nenadešel a my si budeme muset počkat. Celkově je Rayman Raving Rabbids vtipnou, originální, velmi dobře hratelnou gamesou, která tratí na přílišné jednoduchosti, což snad není tak velká chyba.
Králíci na PC
Asi si každý umí představit, že PC verze Rayman Raving Rabbids bude jen pěkně okleštěná a ne tak atraktivní jako na Wii. Sice si zachovává všechen svůj humor a vcelku i hratelnost, ale ruku na srdce, mačkání klávesnice a hýbání myší je nejméně o třídu menší zábava než máchání Wiimotem. Bohužel Wiiček je u nás zatroleně málo, a tak většině z nás stejně nezbude nic jiného než se smířit právě s tou myší a tlačítky, jako za starých časů, kdy se nám o gyroskopických ovladačích zdály maximálně tak lechtivé sny.
