Následující řádky nejsou klasickou recenzí, nýbrž takovým deníčkem na pokračování jednoho průměrného virtuálního jezdce, který by měl postupně velmi podrobně přiblížit, co všechno nový Race Driver GRID umí a jak se v něm jezdí. Na jeho stránkách můžete sledovat, jak se bude vyvíjet kariéra a vlastně se postupně dozvíte ještě mnohem více, než z obyčejné recenze.
První strávené hodiny závodů ve verzi pro Xbox 360 (ještě vyšlo na PS3 a PC) jsem začal jako takový námezdní jezdec, který jezdí od čerta k ďáblu. Bylo to tím, že prvních několik závodů můžete pouze vybírat vždy z trojice nabídek od různých cizých týmů, které spolu ale vůbec nesouvisí. Jednou tak pojedete pár kol v jednom městě a podruhé zase s jiným autem na druhé straně zeměkoule. Po pravdě jsem byl jen pár minut od chvíle, kdy jsem si říkal, že půjčenou hru hned vrátím, protože mě takovéto ježdění vůbec nebavilo. Ale popořádku.
Michael, you are in first position!
Na začátku si musíte nejdříve vytvořit svůj vlastní profil jezdce, přičemž je praktické, že jich může být i více, např. pro další hráče na jedné konzoli. Zadáte své iniciály, hra doplní zemi (ve všech tabulkách se pak ukazuje vlaječka) a ještě je třeba zvolit tzv. audio name, což je předvolené jméno, nebo nick, jakým na vás budou volat z boxů. Hra se pak ukládá zcela automaticky, přičemž v loadingových obrazovkách lze jako v DIRTu opět spatřit výpis statistik a na Xboxu i achievementů. Hra nabízí několik obvyklých asistencí, jako je antiblokovací a protiprokluzový systém, stejně jako automat a stabilizace vozidla.
Předvolená je trojice různých modelů ovládání a zmínit musím hlavně skvělou funkci v podobě vlastní svobodné konfigurace tlačítek (opět měl i DIRT). Oproti DIRTu ale ubyla jedna vzdálenější kamera z kokpitu (celkem je tedy pohledů 5) a vždy platí volné rozhlížení dokola. Vozový park celkem čítá 45 autíček, což je dostatečné množství, méně mě potěšil menší počet 16 okruhů a tratí. Naštěstí skoro všechny mají rovnou dvě až tři varianty (např. Donington National a Donington International s delším úsekem před cílem).
Jeden závod, nebo jen kariéra
Hodně střídmá je také nabídka herních režimů. Zpočátku to je jen Race Day, tedy v překladu klasický jeden volný závod a kariérní Grid World. V závodním dni si navolíte auto (ihned je k dispozici mnoho vozů), trať a její verzi, disciplínu (cestovní vozy, formule, driftování, atd.) a počet kol, načež se můžete ihned vydat na trať. Žádný trénink, nebo časovka zatím neexistuje. To přijde na řadu až po několika prvních hodinách hry, kdy si vyděláte na zakoupení svého prvního závodního týmu. Napřed si ale první hodiny jen vždy vybíráte z trojice různých závodů na jedno až čtyři kola. Jezdíte tak bohužel naprosto chaoticky a bez jakéhokoli řádu.
Pokaždé začínáte z náhodně vybrané pozice na startu (a tak to bude asi vždy), pokaždé jedete za jiný tým a pokaždé je každý závod bez jakékoli návaznosti na ten předešlý. Hrál jsem na nejlehčí obtížnost a zabralo mi to odhadem asi 3-4 hodiny. Jediným cílem je totiž vydělat určitý počet pěněz na zakoupení vlastního týmu, což se pak stane automaticky. Za každý dojetý závod (je jedno kolikátí dojedete) obdržíte několik tisíc eur, přičemž na nákup týmu jich je zapotřebí tuším několik desítek tisíc. Opakuji, že je naprosto jedno, kolikátí dojedete a v jakém stavu. Vždy obdržíte vypsanou prémii za odjetý závod.
Prachy za bednu
Zanedbatelné peníze dostanete za splněný týmového požadavku, jako je třeba dojet na bedně, nebo porazit jiný tým, ale to je vždy vzhledem k odměně za závod pakatel. Ještě bych se vrátil k volbě obtížnosti. Před každým závodem si můžete zvolit jeden z pěti stupňů, podle čehož se pak odvíjí bodový příděl do reputace. Na základě reputace se pak posunujete v jezdeckém žebříčku výše, což je základní cíl v GRIDu a také se odemknou další závody. Zajímavé je, že na úplném vrcholu žebříčku jsou skutečná jezdecká jména, jako např. Jorg Müller, Tom Kristensen, nebo dokonce náš Tomáš Enge. Na zvolené obtížnosti také závisí přidělený počet Flashbacků (1 až 5), tedy možnosti vrácení času při závodě.
Je sice hezké, že si před každým závodem můžete navolit obtížnost, ale zpočátku je to zcela k ničemu, protože stejně nevíte, jak je trať obtížná, odkud budete startovat a kolik bude na roštu soupeřů. Těšil jsem se, že jako v DIRTu budu moci zajet jeden závod klidně i vícekrát na postupně zvyšující obtížnost a tím se pěkně zlepšovat, ale nic takového tu bohužel není. Tedy alespoň v té pro mě velice nudné a nezáživné úvodní části před založením týmu. Po několika hodinách jsem si pak založil vlastní stáj, zvolil si krátký název, tři vlastní barvy a design jediného přiděleného vozidla Ford Mustang. Jestli jste mohli do této doby závodit prakticky s čímkoli (hra na to nebrala ohled), po založení stáje již nikoli.
A vozy za prachy
Každý vůz, který je vyžadován do nějakého závodu vypsaného pro týmy, si musíte již kupovat za vydělané peníze z ostatních podniků. Po zakoupení týmu se mi ještě zpřístupnila garáž s přehledem koupených aut a testovací jízdou, která vlastně supluje časovku, protože nabízí také jízdu proti ghost caru vlastního času, nebo aktuálně nejlepšího hráčského. Lze se tak seznámit s jízdními vlastnostmi každého zakoupeného vozu. A konečně k nabídkám na závodění od jiných týmů z dřívějška přibyla mnohem lepší část závodních podniků na způsob kariéry v DIRTu. Je rozdělená do trojice oblastí: Evropy, Ameriky a Japonska a zde si už můžete svobodně vybírat, kterou disciplínu a kde si zajedete.
Takže na začátku se můžete účastnit pouze muscle cars jízd s tím Mustangem, než si vyděláte na další káru. Všechny tyto závody jsou také rozdělené do tří oblastí: Evropy, Ameriky a Japonska, přičemž všechny tři jsou ihned přístupné pro první ze tří licencí. Záleží jen na tom, jaké máte v garáži auta. Navíc lze tyto závody, na rozdíl od té první části, naštěstí libovolně opakovat třeba právě na vyšší obtížnost, což vylepší reputaci a vydělá více peněz. Ale o tom až na druhé stránce našeho závodního deníčku, která vyjde již zítra.
