Český progaming je v porovnání se světem takový hrášek proti melounu. Sponzoři se do něho moc nehrnou, jako hráč si nic moc nevyděláte a tuzemské týmy jsou spíše partou kamarádů než opravdovými profíky. Přesto se dají najít výjimky s naprosoto profesionálním vedením a úspěchy za hranicemi rodné hroudy. Jednou z nich je eSuba, které se před nedávnem podařil opravdu husarský kousek – na LAN79 ve Francii jejich Counter – Strike Source sekce srazila do kolen největší titány Evropy a domů si tak odvezli výhru o hodnotě 5000 Eur. O životě, sportu a progamingu celkově jsem si povídal s Danielem “netStormem” Ladrou.
Ahoj, mohl by ses nám jen pro úvod v rychlosti představit? Kolik ti je, odkud pocházíš a za koho válčíš?
Zdravím, jmenuji se Daniel Ladra, jsem sice rodilý pražák ale venkovské kořeny nezapřu. Je mi 18 let, studuji obor technické lyceum na SPSŠT v Panské ulici a momentálně jsem členem britské organizace Reason-Gaming.
Jak často trénujete? Kolik hodin týdně tak odhadem nahraješ?
Snažíme se trénovat každý všední den, v případě velké soutěže nám na hraní padne někdy i ten víkend. Hrací doba se u mě pohybuje v průměru asi 16-24 hodin za týden, nutno podoknout, že na jiné hry ani ostatní věci na PC už mi nezbývá čas takže se často jedná o reálnou dobu, kterou u počítače strávím.
Jaké jsou, krom progamingu, tvé největší koníčky?
Asi jako každého, kdo se progamingu věnuje mě zajímají věci okolo techniky, konkrétně tvůrčí práce v oblasti videa a grafiky. Ze sportů rozhodně cyklistika, a to po celý rok když přemohu lenost. Jinak je to určitě posezení s přáteli, návštěva kina, relax v přírodě, dobré jídlo a v neposlední řadě spánek, kterému holduji velmi hojně.
Ty si to v progamingu dotáhl poměrně daleko. V československých podmínkách to však není taková legrace. Co stojí za tvým úspěchem?
Určitě skvělá parta lidí a motivace zlepšovat se. Stejně jako jinde, i tady za úspěchy stojí tvrdý trénink a mnoho času. Myslím, že pokud někdo chce být nejlepší a má ve svém zájmu ty správné předpoklady, nebrání člověku prosadit se nic víc než on sám.
Jak jsem již nakousl v jiné otázce, prosadit se u nás není vůbec jednoduchá věc. Kde myslíš, že vězí jádro problému? Respektive, je háček v hráčích, sponzorech a přístupu hrami nepostiženého člověka k počítačové zábavě nebo snad ve schopnostech jednotlivých týmů?
Situace okolo progamingu v Čechách není jednoduchá. Mnoho lidí na progaming stálé nahlíží jako na jakousi "pubertální zvrácenost" a návratnost peněz investovaných do reklamy není valná. Jak stojí, kde není nabídka tam není poptávka, a nutno podotknout, že český progaming toho v současné době nemá mnoho co nabídnout. Co se hráčů samotných týče, je to asi stejné jako v jakékoliv jiném soutěžních odvětví, dobrých hráčů je pomálu, ale jsou.
Jako jeden z mála si měl možnost okusit atmosféru opravdu špičkového turnaje v zahraničí. Jak bys to popsal? Co tě nejvíc uchvátilo?
Velké zahraniční turnaje mají unikátní atmosféru a je to asi stejné jako kdyby se někdo zeptal sportovce jaký je rozdíl mezi olympiádou a okresním přeborem. Na všech turnajích kde jsem byl, mě uchvátilo vždy nejvíce finále, které má osobitou atmosféru něčeho velkolepého a rozhodně se jedná o velmi příjemnou a napínavou záležitost.
Čím se třeba taková LAN79 liší od soutěží u nás? Zkus například srovnání s
Invexem.
Určitě prožitkem samotného hráče. Pravda je, že Invex je velmi seriozně udělané zakončení ročního snažení a atmosféra je zde téměř stejná jako jinde, tu dělají lidi. Velkým rozdílem je pak ale výhra a celková částka, kterou jsou organizátoři ochotni do akce investovat, a to se v konečném důsledku projeví výhradně na místě konání a poskytnuté technice.
Není žádným tajemstvím, že na naše hráče na západě koukají jako na opice a
když se někde zadaří, tak nás místo opěvování považují za podvodníky a
hledají kde by nás za co mohli zdrbat. Vám se to stalo také – jistí lidé vám
dokonce nadávali a chtěli, abyste vrátili výhru. Myslíš, že porážka špičky
Evropy rozdílem třídy (nutno podotknout – v prostředí, kde se podvádět nedá)
něco změní?
Kdo chce psa bíti hůl si vždycky najde. A to platí všude. Jsou zde lidé, kteří se nám omluvili a získali si můj respekt, ale jsou zde i tací, které nepřesvědčí nic na světě a nějakou špínu vždy vytáhnou. Takový už lidé jsou.
Když už jsme u těch urážek ... Myslíš, že je to běžnou součástí a nechal bys to být, nebo považuješ podobné chování minimálně za nedůstojné a hráče trestal, jako to dělají například Angličtí Dignitas (není to tak dlouho, co jeden z členů týmu dostal pokutu 50 liber za nevhodné chování)?
Myslím, že soudit lidi podle toho jak se chovají na internetu je nesmyslné. Dokud je vše v kulturní mezi, ať projeví své přesvědčení, myslím, že inteligentní člověk si udělá závěr sám. Samozřejmě pokud to někdo přežene a od provokativní řeči přejde k narážkám na rodinu a fyzickému vyhrožování, neměl by být příkladem a trest je poté na místě.
Ačkoli je progaming spíše subkulturou běžného hraní, než plnohodnotnou
větví, mnoho lidí si troufá přirovnávat hraní ke sportu. Jak to vidíš ty?
V současné době se progaming definuje jako tzv. e-sport (elektronický sport) a na světě už se v něm točí zajímavé částky. Co je vlastně sport, to je otázka. Pokud se dá za sport považovat činnost, ve které se soutěží profesionálně, jsou zde každoroční pravidelné ligy a turnaje, pak je progaming sportem. Uchycená představa fyzické námahy už dnes pomalu začíná ztrácet na síle a můj názor je, že pokud sportem může být šach či curling, proč ne progaming?
Předpokládám, že asi sleduješ hokej nebo občas koukneš na fotbal. Podíváš-li
se tedy na sportovce a elektronického sportovce, v čem vidíš hlavní rozdíl?
Prakticky je to rozdíl markantní, teoreticky téměř žádný. Oba trénují, mají svůj tým a smlouvu, jsou za to placení a mají i své fanoušky. Praktický rozdíl tkví v dostupnosti a popularitě. No řekněte, kdo by před 100 lety řekl, že se tu budeme prohánět na ledě s bruslemi, mlátit zahnutým dřevem do gumové věci a být za to placení? Stejný je dnešní pohled na profesionální hráče počítačových her.
Nedávno obletěly svět zprávy potvrzující účast počítačových hráčů na
Olympiádě. Jsi spíše zastánce původních způsobů nebo z toho máš radost a
fandíš jakémukoli progresu?
Osobně mám rád pokrok ale olympijské hry mají velkou tradici a hluboký historický základ. Proto si myslím, že tohle není zrovna krok adekvátní a v tomto případě je podle mě méně více.
Mezi hráči jsi známá osobnost, teď už dokonce i v zahraničí. Stává se ti
někdy, že by sis šel pro něco do obchodu, po cestě se na tebe lepily davy
fanoušků a u pokladny bys dostal slevu a číslo od sličné pokladní?
Haha, tak za známou osobnost se určitě nepovažuji, ani mezi hráči, ale otázka to je trefná. Musím říct, že už se mi stalo že mě na ulici někdo poznal a všiml jsem si toho ale je to spíš pobavení hodné než něco jiného. Upřímně si myslím, že na hraní počítačových her není moc co k obdivování a kdo má tu možnost měl by se snažit zdravě sportovat a hýbat se. Každé soutěžní odvětví má ale i své krásy a věci, nad kterými se člověk musí pozastavit a smeknout.
Jak jsi na tom vůbec se slečnami? Mezi nehráči je zaběhlá představa pařana
jako pětadvacetiletého panice Frankensteinovského vzhledu.
Tahle představa je samozřejmě dost mimo, a lidé by mohli začít hráče brát i jako normální lidi. Celkově to asi vychází z původní předpotopní představy zasmušilého knihomola co dostal do ruky stroj na 1 a 0 a žije ve svém imaginárním světě. PC je už dneska tak běžná a dokonce nezbytná záležitost, že hrátky se zákoutími výpočetní techniky nejsou záležitostí matematických guru, ale naprosto normálních lidí. Se slečnami jsem na tom stejně jako jiní kluci, slečny se mi líbí a jejich společnost vyhledávám kdy se dá.
Myslíš, že se hraní i u nás dostane do fáze, kdy by se jím mohli lidé živit?
Kdyby taková situace nastala ... stál by si o takový styl života nebo hraní
není to, čemu chceš věnovat zbytek života?
Myslím, že dostane, ale uběhne ještě dlouhá doba. Kdyby taková situace nastala, rozhodně bych se hraní nevěnoval. Je to milá zábava, dobré přivydělání peněz u studia a taky skvělá možnost jak poznat nové lidi a vyjet do zahraničí zadarmo, ale opravdu nic víc. Bohužel mám zdravotní problémy asmtatického typu, a proto jsem se nemohl věnovat aktivně závodnímu sportování, i když bych ho dělal možná raději než sezení u počítače, v hraní jsem našel zálibu a protože jsem soutěživý člověk mám chuť se zlepšovat a být nejlepší. Kdo tohle pozná kdekoliv, myslím, že uzná, že na samotné činnosti poté nezáleží.
Děkuji za rozhovor a ať to padá
.
Taky děkuji, přeji příjemný den!
