reklama
 
 

Rozhovor: Se vztahem lidé často mění zaměstnání

21. 9. 2012
Člověk by měl vždy stát na několika nohách - a kariéra by měla být jen jednou z nich
Doporučujeme

„Po revoluci jim bylo třicet, nastal boom příležitostí, chtěli dosáhnout úspěchu. A co bylo a je bráno ve společnosti jako úspěch? Co je hodnotou? Jak vypadají úspěšný muž a úspěšná žena? Jsou to lidé, kteří mají vysoké postavení, jsou známí a finančně zabezpečení. Ale to, jakou za sebou vytvořili spoušť třeba ve vztazích, to už se nepočítá," říká Veronika Vinterová, bývalá bankéřka a zakladatelka společnosti Náhoda, zabývající se lidskými vztahy z různých úhlů: poradenstvím, terapií, osobnostním tréninkem i seznamováním.

Často je teď ale slyšet, že je třeba rehabilitovat hodnoty. Myslíte si vy, že přicházíme do období, kdy se společnost pokusí úctu k jistým hodnotám znovu v sobě najít?

Myslím, že ano. Přichází doba, kdy hodnota vztahů a partnerství v mnoha společenských kontextech nabývá na důležitosti a na významu. Považuji to za otázku vývoje české společnosti. Po sametové revoluci se lidé zaměřili na ekonomiku a na to, jak se osobně dostat na nějakou úroveň. Valná většina lidí tak spotřebovala strašně moc energie a času na svou kariéru a nerozvíjela svou osobnost v dalších směrech. Teprve teď přicházejí lidé na to, že strávili podstatný kus života v institucích, které jsou neživými tvory bez srdce. A že investovat do nich tolik osobní energie a emocí vlastně nemělo smysl.

Pokud se jich ony firmy a instituce nezbavily ještě dřív, než na to stačili přijít…

Jistě, takových případů je spousta. Věřte, že zprvu není dobrý pohled na člověka, který kromě kariéry neměl nic jiného a instituce ho vyždímala a suše propustila. A přesto dodnes mnoho manažerů trpí iluzí, že ta společnost, pro níž pracují, je „jejich". Každopádně, člověk by měl vždycky stát na několika nohách - a kariéra by měla být jen jednou z nich. Když obětujete všechno jen jedné noze, ta druhá, třetí a čtvrtá noha vám chybí.

Řada společností se teď snaží ukázat, že jejich vnitřní prostředí a kultura je lidštější. Myslíte, že jde o součást téhož?

To je jedna z cest, ano. Ale mně jde pořád o konkrétní lidi. V menších společnostech je udržování přirozených vztahů samozřejmě to snazší. I proto jsou tak úspěšné rodinné firmy. Ryba smrdí od hlavy a v menší firmě může šéf či majitel lépe přenášet svůj vlastní zájem, entuziasmus a emoce na ostatní.

Takže hned poznáte, jestli za vámi přišel „manažer s velkým M", anebo někdo, kdo pracoval v užším citovém kontaktu s lidmi?

Přesně. Jsou chlapi, kteří sem přijdou v maskách manažera, je jim čtyřicet, nikdy nebyli s nikým v normálním, přirozeném soužití a zpočátku vůbec nevědí, o čem se bavíme. Dříve nebo později ale jdeme do hloubky, a když jsou masky pryč, ukáže se, že všichni chtějí to samé: pohlazení a mít si komu postěžovat.

K tomu ale vede dlouhá cesta. Někdy je zakopaný pes v původní rodině,  někdy v minulých vztazích, jindy ve strachu se otevřít. Pokud ale člověk nechce sám, pokud nemá silnou osobní motivaci, těžko mu pomoct.

Pokud se týká osobních vztahů, v Česku se rozvádí zhruba polovina manželství, takže se dá říct, že máte klientelu zajištěnu. Navíc velké množství lidí z té poloviny, která se nerozvede, je v partnerství nespokojeno a jejich vztah nefunguje. Čím to je?

Lidé jsou svobodnější. Mají větší prostor. Navíc to podle mne souvisí i s věčnou nespokojeností Čechů. Raději se bavíme o tom, co je špatně, než abychom si užívali to, co je hezké. Je to součást našeho myšlení. A přitom je snazší udržet si dlouhodobý vztah, než vybudovat nový.

Je to stejné jako ve firmě. Když máte zaměstnance, který u vás pracuje léta, znáte jeho silné i slabé stránky a můžete jeho prostor přizpůsobit tomu, v čem je dobrý. Když hledáte nějakého nového partnera, musíte teprve objevovat pozitiva a negativa, stavět na tom silnějším a pracovat na tom, aby to fungovalo. Což je vždycky dřina.

Jinak obecně se dá říct, že ať kamarádství nebo partnerství, všechno, do čeho nedáváte energii, přijde dříve nebo později k bodu zlomu. Úvaze, zda má cenu do vztahu investovat dál, se nevyhne nikdo. Lidé ale nejsou zvyklí investovat, jsou zvyklí přijímat; jakmile se má někde vynaložit energie, zavání to prací.

Bavili jsme se o hodnotách. Vnímáte jako důležité pro vztahy třeba i nepřítomnost náboženství ve společnosti, anebo třeba i to, že se lidé dožívají vyššího věku?

Lidé, kteří se ženili nebo vdávali ve dvaceti letech, jsou ve čtyřiceti stále v plné síle a zvažují, jestli mají jít dál se stejným partnerem.  Dříve to bylo neakceptovatelné, ale dnes to společnost toleruje. Navíc, v minulosti existovalo buď manželství, anebo nic. Dnes existuje mezi stavem manželským a mezi stavem „singles" spousta variant. I proto se obecně uzavírá daleko méně manželství. Navíc, česká společnost už dobře přijímá i gaye a lesbičky.

Vnímáte nějakou zásadní odlišnost mezi tím, co chtějí v dalších vztazích dohnat ženy a co muži?

Společnost po roce 1989 dohnala i ženy k tomu, aby šly po kariéře. Protože úspěšný byl přece ten, kdo uspěl ekonomicky. Dámy teď ale zjišťují, že jim něco chybí - a to jsou vztahy. Někdy to je možné dohonit, někdy už příroda bojuje až příliš silně proti nim.

U mužů to ještě před pěti, deseti lety bylo tak, že po kariérním úspěchu následovala touha mít vedle sebe mladou, zajímavou ženu. Muži tedy po čtyřicítce začali hledat mladé partnerky, které měli být jejich ozdobou, dalším symbolem úspěšnosti. Tito muži leckdy založili nové rodiny a v padesáti měli další děti. Ale pozoruji, že tenhle trend se dneska mění. Muži nechtějí zakládat nové rodiny, nehledají ozdobu, ale ženu-partnera, klidně i stejně starou jako jsou oni. Hledají zkrátka člověka, který s nimi bude sdílet hodnoty, chtějí si s někým užít to, co vybudovali.

Považujete tento trend za generační?

Je to poučení z krizového vývoje. Dnešní muži mezi čtyřicítkou a padesátkou viděli před pár lety u svých kamarádů, co to udělá, mít v padesáti letech dítě s ženou, které je pod třicet. Sice to jde, třeba naši prarodiče by na takovou změnu neměli prostředky, ale když je vám šedesát a máte desetileté dítě, je poznat, že přirozený rodičovský cyklus vypadá jinak.

Navíc se podle mé zkušenosti stále častěji stává, že velká řada mužů čeká se změnou partnera s ohledem na děti a rodinu co nejdéle, takže pak už po dalších dětech netouží. Ti muži o tom přemýšlí v širších kontextech.

Z toho, co jste zatím řekla, ovšem vyplývá, že když pracujete s lidmi v oblasti osobních vztahů, může se stát, že jim proměníte i profesionální život.

Ano, to se stává. Když třeba pracujeme s člověkem metodou „life coachingu", stává, že s námi změní zaměstnání. Život je o vztazích a ty se prolínají i do byznysového života. Nejde to oddělit.

Jak jste se s tím naučila pracovat, aby ty osudy druhých lidí úplně nevysály vás?

Je to těžké. Velká část klientů u nás často na počátku pláče, třeba jen proto, že je po dlouhé době skutečně někdo poslouchá. Každý z nás, kdo ve firmě pracujeme, má svého terapeuta, který s ním ty zásahy řeší. Máme také svou terapeutickou skupinu, v níž sdílíme věci, které nás zasáhly. Je třeba zjistit, proč nás tak zasáhly. Někdy vás ale ti lidé naopak nabijí. V každém případě byste to nemohl dělat, pokud byste neměl lidi rád. Jedině pak to děláte s nutnou pokorou.

autor: mad

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama