„Příjmy farmaceutického průmyslu jsou dnes závislé na veřejných zdrojích, na stavu ekonomiky a na ochotě státu investovat do sektoru zdravotnictví. To je zásadní věc, kterou je třeba brát v úvahu," konstatuje Monika Horníková, generální ředitelka GlaxoSmithKline Česká republika.

I proto podle ní většina farmaceutických firem v posledních dvou až pěti letech reaguje na jistou stagnaci tím, že standardizují, globalizují a centralizují. "To pochopitelně přináší do života těchto společností určité napětí," říká.

Co onu stagnaci farmaceutického průmyslu podle vás vyvolalo?

Spouštěč je velmi jednoduchý. Zatímco náklady na výzkum a vývoj obrovsky rostou, příležitosti ke komerčnímu růstu se zmenšují. Mezi léky už nenajdete žádné globální miliardové trháky, nýbrž stále více produktů představují specializované léky pro zvláštní onemocnění a úzce specializované indikace. Tyto druhy léků jsou obrovským vědeckým přínosem a jsou nadějí pro pacienty, jejichž nemoci ještě před pár lety nemusely být vůbec léčitelné. Tyto specializované léky jsou však velmi nákladné a firmy na jejich výrobě příliš nevydělávají.

Říkáte, že závislost na veřejných zdrojích je pro vás kritická a představitelé průmyslu se v posledních čtyřech letech snaží více komunikovat s vládami všude v Evropě. O čem především?

Je třeba vědět, na co vlády budou mít finanční prostředky, co budou chtít financovat z veřejných zdrojů a jaké typy onemocnění se budou léčit z veřejných zdravotních pojištění. Tento druh komunikace bývá sice kritizován, ale je to krok správným směrem. Teprve na základě poznání, co budou chtít veřejné systémy v budoucnu platit, se mohou firmy rozhodnout, v jakých výzkumech pokračovat a v jakých zatím ne.  Realita současnosti je zkrátka taková, že nelze přihlížet pouze k tomu, co přinese medicínský užitek, ale i k tomu, jaký je užitek ekonomický. Zkrátka, jsme nuceni hledat rovnováhu mezi medicínským a ekonomickým užitkem.

O dialogu mezi farmaceutickými firmami a vládami se vedou spory především kvůli etice a obavám z možné korupce. Jak má takový dialog podle vás probíhat?

V našich podmínkách by asi neměly hovořit se státem jednotlivé firmy, nýbrž asociace, i když v Německu a Holandsku to funguje tak, že velcí hráči vedou dialog s vládami sami. V těchto zemích, stejně jako v Británii, existuje dlouhá tradice podobných dialogů. Ale klíčové podle mne je, o čem se diskutuje. Moje představa je taková, že bychom jako asociace firem měli zvýšit naši akceschopnost a přinášet řešení, která dávají smysl oběma stranám. Doba prosazování vlastních zájmů je již minulostí.

Je na takovou komunikaci připraven český stát?

Komunikace je vždy o lidech, stát je strašně široký pojem. Cítím, že nyní máme prostor, který je transparentní, nic se neodehrává kuloárně. Nevím, na co je aparát státu připravený, ale v současnosti nám umí otevřít dveře a naslouchat. Důležité je také vědět, že ony dveře jsou otevřené jen pro konstruktivní řešení, ne pro stížnosti nebo pro apriorní odmítání všeho. Na to není v dnešní době nikdo zvědavý - a je to tak dobře.

Je zjevné, že střední Evropa už dávno není trhem s dvouciferným růstem, takže co je vaším regionálním cílem?

Cíl je jednoznačný. Chceme se stát důvěryhodným partnerem, který přináší řešení. Z hlediska pozice na trhu bychom chtěli dosáhnout vyššího růstu, než jaký bude průměr celého odvětví. Shodou okolnostní jsme v období, kdy budeme na trh uvádět vícero nových léků, což zvyšuje naše šance.

Massimiliano Colella z Johnson&Johnson v interview pro CSR fórum nedávno řekl, že jeho společnost z České republiky rozhodně neodchází - a je navíc ochotna přinést i oběti. Myšleno: je ochotna strpět nižší zisky. Co by se muselo stát, abyste z České republiky odešlo GSK?

Takové spekulace odmítám. Už se v minulosti stalo, že některé  firmy vyhlásily, že sem přestanou dovážet, anebo že odejdou, a opakovaly to tak dlouho, až se to stalo  nevěrohodným tvrzením. Samozřejmě, že neodešly. Já si to nedovedu představit, ledaže by se snad zdejší prostředí stalo zcela nepředvídatelným, kdyby nenabízelo transparentnost, která je pro nás důležitá, anebo kdyby přestalo nabízet jakoukoli příležitost. Pak by snad zvažovala odchod každá firma, ale protože Česká republika není takovým případem, nikoho v GSK dnes nenapadne se touto úvahou zabývat.

Z pohledu farmaceutického - dopadne šetření ve veřejných rozpočtech na pacienta?

Myslím, že je tu velká šance zachovat udržitelnost péče. Je ovšem třeba dělat rozumná rozhodnutí ve věci alokace zdrojů. Ne všechny oblasti zdravotnictví jsou řízeny efektivně. Samozřejmě, že je věcí vlády, na úkor čeho chce šetřit. Ale je iluzorní se domnívat, že se dá výrazně šetřit na cenách léků, neboť cenová hladina je v České republice velmi nízká. Farmaceutický průmysl patří mezi nejpřísněji regulované oblasti a velké černé díry, v nichž se ztrácejí peníze na zdravotnictví, jsou rozhodně někde jinde, nikoli v lécích.

Pokud se týká regulace, od jednoho právníka zastupujícího farmaceutickou firmu jsem slyšel povzdech, že snad ani zbrojní průmysl není tak regulovaný jako farmaceutický. Slyším i ve vašem hlase stížnost?

Rozhodně si nestěžuji. Farmaceutický průmysl prochází v posledních dvaceti letech obrovskou transformací, která přinesla nejen regulaci ze strany států, ale i velmi přísnou samoregulaci. Je to správné, protože mluvíme o podnikání, které má dopad na zdraví jedince - a zdraví by mělo být nejvyšší hodnotou. Zároveň si ale myslím, že jsou oblasti, které zatím podobně přísným pravidlům unikají - a na to bychom se měli rovněž zaměřit. Mám na mysli třeba potravinářský průmysl, který ovlivňuje zdraví lidí podobně jako výrobci léků.

Asi před rokem jsem moderoval konferenci na půdě SÚKL o etice reklamy na léky a žádnou velkou jednotu jsem v sále neviděl, dokonce ani mezi firmami...

Největší problém je, že my nediskutujeme o účelu a o esenci, ale diskutujeme o nástrojích nebo důsledcích. Občas nedokážeme začít debatu od začátku. Dám vám příklad: vzorkování. Lékař může požádat výrobce léků o vzorek, sice v nějakém omezeném množství, ale protože chybí další pravidla, může se vzorkovat prakticky časově neomezeně. Proto jsme připravili návrh, podle nějž má vzorkování sloužit k tomu, aby si lékař vyzkoušel terapeutickou účinnost léku, a to pouze dva roky po uvedení nového produktu na trh, anebo při změně indikace. Aby si lékař vytvořil vlastní zkušenost, nemusí ho přece testovat déle než dva roky. Navíc také navrhujeme omezit počet vzorků poskytovaných zdravotnickým odborníkům na čtyři kusy za rok.

Abych tomu rozuměl - nyní bylo možné požádat o vzorek léku, který je třeba patnáct let starý?

Ano. GSK ovšem takové vzorkování neposkytuje a od letošního ledna jsou takovou regulací vázáni všichni členové Asociace inovativního farmaceutického průmyslu.

Jedním z nejdiskutovanějších témat je vysílání lékařů na různé zahraniční konference. Objevil se nápad zřídit společný fond, z nějž by se takové akce hradily. Byla byste pro takové řešení?

Teď mluvím jen za sebe: dávalo by mi smysl, kdyby společnosti přispívaly do takového fondu dobrovolně, a ne povinně, kdyby takový fond nebyl řízen nějakým celostátním tělesem, a především - kdyby prostředky z tohoto fondu byly jasně účelově vázané.

Účelově vázané?

Dám vám příklad: řekněme, že se nějaká nemocnice chce stát evropským centrem excelence v nějaké konkrétní oblasti, hodlá nalákat investory a vysoce vyškolené lidi. Profesionály, kteří se potom vzdělávají, publikují a nakonec cestují. Tak na takový strategický projekt bych považovala za přínosné umožnit poskytnout vzdělávací grant. Zkrátka, vzdělávací fond by musel řídit rozdělování podpory s dlouhodobým záměrem a rozhodování jeho lídrů by muselo podléhat strategické úvaze.

Státní ústav pro kontrolu léčiv řídí kampaň ve prospěch tzv. farmakovigilance, tedy hlášení nežádoucích účinků léků. Řekl bych, že laické vnímání je takové, že farmaceutický průmysl na hlášení nežádoucích účinků svých preparátů nemá zájem. Jak se vlastně k tomuto tématu stavíte?

Má se možná za to, že my takové informace nechceme slyšet, ale to není pravda. Účel a smysl farmakovigilance je, aby léčba byla bezpečná, a to je naším zájmem. I výrobcům jde o to, aby informace o léku byly revidovány a příbalové letáky doplněny třeba o nežádoucí účinky s malou frekvencí výskytu. Kampaň SÚKL rozhodně vítáme a podporujeme.

Farmaceutický průmysl patří mezi nejpřísněji regulované oblasti. Tam se peníze na zdravotnictví neztrácejí. | Foto: Filip Singer

Dojem, že nechcete slyšet špatné zprávy, souvisí zřejmě s obecnou nedůvěrou ve farmaceutický průmysl. Není vám to někdy líto, že pracujete v oboru, na který se řada lidí dívá skrz prsty?

Ano, je mi to líto. Podle mne to souvisí i s tím, že náš průmysl je zajímavý mediálně. Vrátím se k hodnotě zdraví: cokoli, co se kolem zdraví děje, je zajímavé z hlediska vytváření příběhů, které se dotknou každého. Především negativní zprávy z oblasti, které se dotknou lidí tak citlivě, prodávají. Ale abych byla pozitivní: právě proto, že si náš průmysl získal takovou reputaci, jsou současná seberegulace a striktní nastavování nových pravidel chování tak důležité. Dalším krokem musí být integrace farmaceutického průmyslu. Protože pokud se bude samoregulovat třeba jen jedna jeho část, tak to nestačí. Průmysl se musí chovat podle standardů jako celek. Myslím, že zákonodárci mohou v tomto sehrát zásadní roli. Třeba při přípravě zákona o regulaci reklamy. Některá pravidla musejí být dána zákonem. Jestli budou pokryta pouze Etickým kodexem AIFP, znamená to, že jej bude z 200 firem dodržovat jen třicet.

Když mluvíte o integraci, máte na mysli i hranici mezi výrobci originálních léků a výrobci generik? Je zvláštní, že nemáte společnou asociaci…

Myslím si, že za pár let už ji společnou možná mít budeme. Nejsme nepřátelské skupiny, ať už chceme nebo ne, fungujeme v jakési symbióze. Sektor výrobců generik by bez inovativního průmyslu nikdy neexistoval, ale svým způsobem to platí i naopak. Generický průmysl pomáhá usměrňovat finanční zdroje v systému tak, aby inovativnímu průmyslu nedošly zdroje na výzkum a aby mohl zpřístupňovat nové postupy. Každá část průmyslu má jiný úkol a já zde žádný konflikt nevnímám. Možný rozpor spatřuji v tom, že ani lídři některých společností nemají vždy úplně jasno ve společném cíli. Myslím, že se musíme více bavit o tom, co nás spojuje.

Někdy se mi zdá, že se „zdraví" stává až tak velkou modlou, že má dnešní člověk pocit, že je povinností státu vyléčit ho ze všeho. A pak řekne: je finanční krize, posouváme hranici, do níž je systém ochoten držet lidi při životě - a jsou z toho bouře. Jak vnímáte tuto svého druhu vymahatelnost zdravotní péče?

To je velmi těžká otázka, která má více úhlů pohledu. Občan je jinak nastavený v zemi, kde si třicet let platil 50% daň z příjmu, a v zemi, kde žádná velká sociální a zdravotní očekávání neexistují. Takže záleží na kontextu. Myslím si, že řešení spočívá v přijetí osobní odpovědnosti za vlastní zdraví, která začíná disciplínou v oblasti životního stylu.  Ostatně, i na evropské agendě je tzv. informovaný pacient. Mladé generace tento princip ale v sobě již mají. Nejsou jako my, kteří jsme po roce 1989 dostali nečekanou příležitost, pak 16 hodin denně pracovali a v pětačtyřiceti se cítíme vyčerpaní, zralí na více odpočinku. I proto se mi líbí  programy vzdělávání, kterým bych se časem chtěla věnovat, a to nejen u nás, ale třeba i v zemích třetího světa.