Měli bychom se však podle něj vyvarovat toho, aby vláda vybírala perspektivní odvětví, jak se často děje. Rozhodnutí je na podnikatelském sektoru, který musí rizika svého rozhodnutí nést.
Hlavní ekonom Deloitte je také jedním z poradců prezidenta Petra Pavla. Ten bude příští rok rozhodovat o doplnění bankovní rady ČNB. Marek svou případnou změnu profese nevylučuje. "V ČNB jsem byl na začátku své kariéry a bylo by hezké tam být i na jejím konci." Zároveň ale dodává, že za současné konstelace nepatří bankovní rada zrovna mezi nejžádanější destinace.
Co nejvíc aktuálně trápí českou ekonomiku, co je třeba na prvním místě změnit?
Často se skloňuje administrativa, věda a výzkum nebo školství. Ale já bych v první řadě sáhl do daní. A to v mnohem větším měřítku, než si většina lidí dovede představit.
Jak byste daňový systém změnil?
Daň z přidané hodnoty by neměla řešit problémy sociální politiky, měla by rozpočtu vynášet více. Sjednotil bych různé sazby této daně a klidně ji o pár procentních bodů zvýšil. Zároveň jsem pro zvýšení majetkových daní. Tím se otevře prostor pro nižší zdanění kapitálu a možná i práce.
Proč zrovna takové změny považujete za důležité?
Česká ekonomika se ocitla v situaci, kdy potřebuje nový impulz. Udělat to lze dvěma způsoby. Buď dlouhodobou podporou vzdělávání, vědy a výzkumu po skandinávském vzoru. To ale může trvat tři čtyři dekády. Nejde‑li to, je třeba dělat razantnější kroky jinde. Podívejte se třeba na Irsko, které zažilo rychlý růst HDP na obyvatele. Za jeho úspěchem je z velké části nízké zdanění kapitálu, hrnou se tam centrály světových firem.
A když se zeptáte zahraničních investorů, proč nechtějí do Česka, odpovědí, že buď neseženou lidi, nebo že jsou tu na ně příliš vysoké daně. Nejde o přetahování firem z Irska, ale měli bychom se zaměřit na to, aby kvůli vysokým daním neodcházely.
Kabinet nyní před poslanci prosazuje daňový konsolidační balíček. Jsou změny v něm obsažené rozumné?
Koncepčně je nastaven dobře. Mám dílčí výhrady vůči zvýšení daně z příjmů právnických osob a naopak snížení výše inkasa při výběru DPH. Chceme konsolidovat veřejné finance a zvýšit výběr daní, ale zároveň si snížíme příjem při výběru daně, na které se vybere nejvíc. Stačilo by posunout nejnižší sazbu z 12 procent o jeden procentní bod nahoru a příjem státu z této daně by se proti současnému stavu zvýšil.
A jen těžko se hledá vysvětlení pro problematickou výjimku u zdanění tichých vín. Je to komunikačně nezvládnuté. Jde o čtyři až pět miliard, které se škrtají ve výdajích na vědu a výzkum.
Koalice se do prezidentských voleb bála představit jakékoliv větší dílčí změny. Ukázala následně předloženým koaličním balíčkem nějakou odvahu?
Přišla s ním pět minut po dvanácté. Každý den, kdy nezačala s fiskální konsolidací, přinesl navždy vyšší veřejné zadlužení. Souvislost s prezidentskými volbami v tom však nevidím. Současná vláda se spíše snažila vymezit proti předchozí vládě. Nepřijala původní návrh rozpočtu hnutí ANO a ČSSD, ale nakonec jsme paradoxně skončili se skoro stejným schodkem, jaký plánoval předchozí kabinet. Ztratili jsme rok. Pak přišla válka na Ukrajině a energetická krize. A ztratili jsme druhý.
Znamená to, že nám chybí politici, kteří by se nebáli dělat správná, avšak bolestivá ekonomická rozhodnutí?
Chybí nejen odvaha, ale i schopnost komunikace. Nepopulární kroky musíte umět dostatečně srozumitelně vysvětlit. Obsah a forma musí být v rovnováze. Není to ale jen české specifikum, podobné přešlapy jsou vidět i u okolních vlád. Jen občas se objeví politici, kteří jsou schopni dělat i nepopulární kroky a ještě s takovou politikou uspějí. Je to třeba Winston Churchill či politická reprezentace, která před dvaceti lety prosadila Hartzovy reformy pracovního trhu v Německu. Jejich řešení společnost přijímala i proto, že to uměli dobře vysvětlit.
Hartzovým reformám se připisuje mimo jiné i úspěch Německa v minulé dekádě. Teď je však tamní ekonomika v krizi. Co to znamená pro Česko?
Německo trpí velmi podobnými problémy jako Česko. Má strukturální problémy dlouhodobého charakteru, přebujelou byrokracii a špatně nastavené daně. Skoro se dá říci, že jsme Německo zkopírovali v dobrém i ve zlém. O Německu se před 20 lety mluvilo jako o nemocném muži Evropy, díky reformám se na jednu dvě dekády uzdravilo a teď se zdá, že se chronická nemoc vrací. Když se o Volkswagenu mluví jako o druhé Nokii, nahání to husí kůži. Třetina českého exportu směřuje přímo do Německa, další část nepřímo přes dodavatelské řetězce. Přinejmenším z krátkodobého hlediska je nemožné to přesměrovat jinam.
Jak bychom se tedy měli od té závislosti odpoutat? Kudy by měl český průmysl směřovat?
Měli bychom se snažit co nejvíc vycouvat z naší role montovny. Budeme‑li mít větší část výrobního řetězce doma a dosáhneme‑li i na koncového zákazníka, nemusíme spoléhat jen na Německo, ale otevřou se nám i jiné trhy. Jinou cestou je navyšování podílu služeb. Příkladem jsou firmy, které v Česku píší programy jako subdodávku pro americké softwarové společnosti.
Jinými slovy, měli bychom se vzdát tradičně silné role tuzemského průmyslu?
Vzhledem k naší poloze a podmínkám je to naprosto přirozené. Jsou tu možná zásoby lithia, ale jinak tu žádná velká nerostná ložiska nemáme. Dává smysl, abychom se živili spíše hlavou než rukama.
Hodně se teď mluví o polském ekonomickém zázraku. Co tam dělají lépe, že se na rozdíl od Česka jejich ekonomika stále dokáže blížit k evropskému průměru?
Velké rozdíly jsou především v administrativě a byrokracii. Doba stavebního řízení v Polsku je mnohem kratší než v Česku. A zároveň se prohloubil rozdíl ve fyzické i digitální infrastruktuře. Tempo, jakým se dostavěla infrastruktura v Polsku, je mnohem rychlejší. Klíčové brzdy, které jsou u nás na prvních místech, tam nejsou.
Inflace už klesá z dvouciferných hodnot. Přetrvá to, nečeká nás další inflační vlna?
Hlavními faktory, které doposud stály za inflací, byl koktejl nabídkových a poptávkových impulzů. V příštím roce bude klíčové, do jaké míry se změnila inflační očekávání. To uvidíme v lednové inflaci, kdy efekt přeceňování ukáže, do jaké míry si lidé - ať už podnikatelé nebo zaměstnanci - začali říkat, že inflace pět nebo šest procent je vlastně normální.
Trochu proti nám bude hrát inflace v posledních třech měsících roku, protože se začne zvyšovat. A to čistě z technického důvodu, budeme se srovnávat s měsíci, kdy byl zaveden úsporný energetický tarif. Pro řadu lidí to může být psychologický impulz, že inflace opět roste nebo se minimálně přestala snižovat. Může být obtížné vysvětlit, že je to dočasná a technická záležitost, že inflace odeznívá. Když inflace klesne napřesrok ke dvěma procentům a pak vzroste třeba na 3,5 procenta, to asi nebude problém. Ale větší problém bude, pokud se zasekneme na čtyřech procentech a při další inflační vlně poroste na šest procent.
Na lednové číslo si ještě budeme muset počkat. Kde vidíte inflační očekávání aktuálně, myslíte, že se lidé s vyšší inflací již sžili?
Příliš dlouho jsme tolerovali příliš vysokou inflaci. Mít dva roky dvoucifernou inflaci je zbytečné riziko. Přísnější měnovou politikou jsme mohli, třeba i za cenu recese, dosáhnout rychlejšího zchlazení inflace. A tím bychom i riziko, že se to uhnízdí v inflačních očekáváních, omezili. Pokud se v příštím roce ukáže, že se inflační očekávání opravdu utrhla od dvou procent, je to jednoznačně chyba centrální banky.
Měla by tedy centrální banka ještě zatáhnout za brzdu a zvýšit úrokové sazby, aby inflační očekávání krotila? Nebo už je teď pozdě?
Už jsme to opravdu propásli. ČNB se teď může do konce roku jen modlit a čekat, že to dopadne dobře. Problém je, že když to nedopadne, budou muset takto vysoké sazby zůstat ještě dlouho. S odstupem by bylo dobré vyhodnotit, jaká strategie byla správnější, jaká byla nákladnější, abychom se vyvarovali chyb do budoucna. Spočítat, jestli by nebylo bývalo lepší vystoupat se sazbami na pár měsíců až k deseti nebo 11 procentům, ale pak je velmi rychle snížit zpátky ke třem nebo čtyřem procentům. Nebo jestli je držet dva tři roky na sedmi procentech, a ekonomiku tak dusit podstatně déle.
Jste poradcem prezidenta republiky, nesouhlasíte se současným postupem bankovní rady ČNB. Bavili jste se s ním někdy o vaší možné budoucí roli v centrální bance?
Příští rok na podzim bude třeba řešit jeden mandát. Uvidíme, zda bude chtít Tomáš Holub pokračovat druhým mandátem, nebo zda se bude vybírat nové jméno. Tato otázka se zatím v prezidentské kanceláři neřešila. A mé osobní ambice: už jsem v České národní bance pracoval, na začátku kariéry jsem byl jako řadový zaměstnanec v odboru měnové politiky. Byl jsem tam na začátku a bylo by hezké tam být i na konci. Ale k tomu bych dodal, že v současné bankovní radě se řadě ekonomů pracovat nechce. Za současné konstelace to prostě není nejžádanější destinace.
Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.
