"Sám jsem byl překvapen rozsahem aktivit, které po komunistickém převratu v roce 1948 vyvíjela v boji za demokracii," říká Pavel Kugler, zástupce ředitele odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, které osvědčení a odznak protikomunistického odbojáře vydává.
Milada Horáková vystupovala proti přehmatům a protizákonnostem komunistické totality, třebaže si musela být vědoma, jakou odvetu jí může režim přichystat. Ta přišla krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 ve zmanipulovaném procesu v podobě vylhaných obvinění, že se podílela na přípravách k rozpoutání třetí světové války.
"Po detailním studiu archivních dokumentů jsme se rozhodli přiznat Miladě Horákové status účastníka odboje proti komunistickému režimu, třebaže se mu nepostavila se zbraní v ruce," vysvětluje Kugler.
Žádost o přiznání zmíněného statusu podala v roce 2013 Jana Kánská, dcera Milady Horákové.
"Vážím si toho, že na odvážné činy a chováni mojí matky se stále vzpomíná. A také toho, že jí byl nyní přiznán status bojovníka proti komunismu. V době, kdy byla aktivní v politice, jsem byla velmi mladé děvče a o její politické aktivity jsem se moc nezajímala. Proto budu zvědava na vše, co se v objevených materiálech dočtu," sdělila Jana Kánská Aktuálně.cz z USA, kde žije.
Spojka i koordinátorka
Milada Horáková se už v roce 1948 vymezovala vůči působení takzvaných akčních výborů, které vyhazovaly komunistům nepohodlné lidi ze společenských organizací, politických stran, ale i z práce.
"Jako jedna z mála rezignovala po komunistickém převratu i na poslanecký mandát," připomíná historik Petr Blažek.
Po emigraci Petra Zenkla, předsedy národně socialistické strany a místopředsedy vlády v letech 1946 až 1948, a Huberta Ripky, ministra zahraničního obchodu v první i druhé vládě Zdeňka Fierlingra a v první vládě Klementa Gottwalda, jemuž pomáhala s útěkem, byla Horáková s oběma politiky přes norské velvyslanectví i nadále v kontaktu.
Po Zenklovi pak převzala roli organizátora, který se snažil udržet kontakty mezi členskou základnou národních socialistů, jakož i dalšími demokratickými stranami a politickým exilem reprezentovaným Radou svobodného Československa.
"Milada Horáková byla jakýmsi informačním kanálem mezi exilem a domácími demokratickými politiky. Do zahraničí předávala informace o pronásledování politických odpůrců komunistů, perzekuci církví a předávala také ven informace z ministerstva zahraničí, kde měla stále své kontakty," vyčísluje historik Blažek.
V září 1948 iniciovala například důležitou schůzku ve Vinoři, na níž se komunisty perzekvované strany bývalé Národní fronty (lidovci, sociální demokraté, národní socialisté a přítomen byl i Vojtěch Beneš, bratr prezidenta Edvarda Beneše) pokusily koordinovat svou činnost. Na této schůzce se probíraly nejrůznější návrhy, například letákové akce. Nemalé zkušenosti z protinacistického odboje vedly Miladu Horákovou k tomu, že přítomné nabádala k promyšleným a efektivním krokům, a k opatrnosti.
Proč si komunisté vybrali ke zlikvidování právě ji?
Historik Blažek nicméně varuje, že by bylo šílené chápat vydání osvědčení dceři Miladě Horákové jako důkaz, že její matka byla odsouzena k trestu smrti po právu.
"Coby bývalá poslankyně národních socialistů dělala jen to, co mnozí její kolegové. Základem justiční vraždy Milady Horákové byla vykonstruovaná obvinění, že chtěla rozpoutat třetí světovou válku, a další podobné nesmysly. Popravili ji i kvůli tomu, že si ji vybrali jako symbol. Komunistická strana chtěla její smrtí lidi vystrašit, dokázat jim, čeho všeho je schopna."
Poprava, respektive vražda, ženy nemohla komunistům v zahraničí pomoci. Volba na Horákovou padla podle Kuglera kvůli její vyhraněnosti. Její zarputilosti, trvalému vymezování se vůči komunistickému režimu.
Organizátoři procesu s Miladou Horákovou se ostatně ani netajili tím, proč ho pořádají. Říkali, že jejich cílem je vyvolat nenávist pracujícího lidu. Ukázat na lidi, kteří mohou za to, že nefunguje ekonomika, že hrozí třetí světová válka a podobné absurdity.
Na Miladu Horákovou zacílili komunisté podle Kuglera konečně i kvůli jejím již zmíněným kontaktům s exilem. "Mluvíme tu o jejím nezpochybnitelném protikomunistickém odporu. A dokazují to i svědectví přeživších odpůrců komunistického režimu, kteří v šedesátých letech minulého století usilovali o rehabilitaci." Není také příliš známo, že finančně podporovala perzekvované rodiny.
Kuglerovi experti došli na základě detailního průzkumu archivních dokumentů Archivu bezpečnostních složek, Národního archivu či Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu k nezpochybnitelnému závěru, že Milada Horáková se vymezovala nekompromisně vůči komunistickému režimu od roku 1947 až do své smrti 27. června 1950, kdy byla ve zmanipulovaném procesu zavražděna.
I z filmového dokumentu a protokolů soudního procesu podle historiků zřetelně vyplývá, jak nesmírně statečně - nehledě na brutální nátlak - se Milada Horáková chovala. Třebaže musela vědět, že tím šance na mírnější trest snižuje. A z dochovaných agenturních zpráv podle Kuglera mimochodem vyplývá i to, že část veřejnosti už tenkrát její statečnost oceňovala. "Nikdy se nevzdala," říká zástupce ředitele odboru válečných veteránů.
Nástupu komunismu se postavila už krátce po válce
Není od věci připomenout, že jako poslankyně Národního shromáždění Milada Horáková veřejně upozorňovala na nebezpečí totality ještě dlouho před komunistickým pučem v únoru 1948.
V zemědělství se například vymezovala vůči nesmyslným komunistickým reformám, ale i proti znárodňování. V novinových článcích varovala i před stále brutálnějším vměšováním Sovětského svazu do vnitřních záležitostí Československa a jednoznačnou orientací na tuto mocnost. Vadilo jí, že Československo se odpoutává od Západu.
Dávno před komunistickým převratem, kdy se už Sovětský svaz stával nedotknutelným, překračovala hranice kritiky. Existovaly pouze výjimky, jako byl například Pavel Tigrid. Už tehdy si musela být vědoma, že pokud demokracie v Československu padne, tak jí to komunisté tvrdě spočítají.
"Už tohle veřejné vystupování proti totalitní hrozbě bylo ve srovnání s většinou ostatních občanů něčím výrazně navíc," srovnává Pavel Kugler.
Milada Horáková jako představitelka národních socialistů udržovala kontakty se zahraničím už od třicátých let minulého století. Velmi se například angažovala ve zrovnoprávnění žen. V roce 1946 obdržela vysoké francouzské vyznamenání. Nebyla ovšem jen členkou národních socialistů, působila i v Radě československých žen, ve Svazu přátel SSSR či Svazu osvobozených politických vězňů. Zastávala vysoké státní funkce.
PhDr. Pavel Kugler, Ph.D.
- Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval obor historie se zaměřením na české dějiny po roce 1945. Profesně se specializuje na protikomunistickou rezistenci ve střední Evropě.
- Absolvoval studijní stáže v Německu, Polsku a USA. Pracoval v Archivu bezpečnostních složek, nyní působí na odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR jako zástupce ředitele odboru a zároveň vedoucí oddělení, které posuzuje žádosti týkající se účasti na protikomunistickém odboji.
- "Na základě detailního průzkumu archivních dokumentů Archivu bezpečnostních složek, Národního archivu či Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu jsme došli k závěru, že Milada Horáková se vymezovala vůči komunistickému režimu od roku 1947 až do své smrti 27. června 1950, kdy byla ve zmanipulovaném procesu zavražděna," říká Pavel Kugler.
Někteří komunisté se ji proto coby mezinárodně uznávanou osobnost a neohroženého bojovníka proti nacismu snažili podle dochovaných dokumentů získat na svou stranu. Nakonec ji ale brali jako člověka, kterého jen těžko zlomí, natož aby ho získali.
Z dokumentů jednoznačně vyplývá, že Milada Horáková byla mimořádně principiální ženou. Alfou a omegou pro ni byly názory a stanoviska prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. A opět: neohroženě se k nim hlásila i po únoru 1948, přestože musela vědět, že na to může doplatit.
Ohrožovala Milada Horáková svými názory komunistický režim?
Pavel Kugler připomíná, že odpor Milady Horákové proti komunismu byl dlouhodobý. Komunisté chápali navíc jakoukoliv kritiku jako škodlivou a nepřátelskou. A byla jim nepohodlná i proto, že lidé ji vnímali jako oběť nacistické perzekuce. Před drážďanským soudem se hájila sama v němčině. Nacistický prokurátor jí navrhoval trest smrti, který soud změnil na osm let káznice. Trest si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova v blízkosti koncentračního tábora Dachau, kde ji osvobodila americká armáda.
Mnoho Čechů proto vidělo v Miladě Horákové bojovníka za svobodu a demokracii. "Lidé jako Milada Horáková byli pro komunisty nebezpeční. I proto ji na přímý rozkaz prezidenta Gottwalda zavraždili," shrnuje Pavel Kugler z ministerstva obrany.
"Moje matka nemohla jednat jinak. Musela pracovat pro lidi už v německé věznici, i když na tom byla velmi špatně. Lidé by se za každou cenu měli chovat čestně," říká Jana Kánská.
VIDEO: Bojovali jsme o maminku do poslední chvíle, vzpomíná dcera Milady Horákové.
