reklama
 
 

Lidem ze Světlany rozdali komunisté tresty smrti, teď jejich životy mapuje výstava

8. 12. 2018 16:36
Výstava v Národním památníku Vítkov v Praze o odbojové protikomunistické organizaci Světlana začíná už v období konce druhé světové války. | Video: František Grossmann, Radek Bartoníček |  02:37
Několik jeho spolubojovníků popravili, mnozí skončili ve vězení, ale Antonínu Slabíkovi se podařilo z Československa utéci a žít až do své smrti v roce 1981 v Austrálii. A to přesto, že byl dokonce samotným velitelem protikomunistické organizace Světlana, jejíž příběhy nyní připomíná výstava na pražském Vítkově, která bude trvat do 1. dubna. Detailně seznamuje s životem Slabíka i mnohých dalších, kteří zažili nezměrné trápení.

Jejich odboj proti komunistickému režimu trval jen několik málo měsíců a na první pohled se skládal především z "pouhého" tisku a rozšiřování protistátních letáků. Přesto je osud těchto odbojářů, členů skupiny Světlana, nesmírně zajímavý a dodnes má smysl jej z mnoha důvodů zkoumat.

Třeba proto, že šlo vesměs o komunisty, kteří měli výhrady k tomu, s čím přišla komunistická moc v čele s prezidentem a šéfem komunistů Klementem Gottwaldem.  

"Případ organizace Světlana je považovaný za jeden z nejkontroverznějších případů protikomunistického odboje," upozorňuje hlavní autor výstavy Zdeněk Homola z Ústavu pro studium totalitních režimů a ukazuje na obří unikátní fotografii, zachycující hustou síť kontaktů mezi členy Světlany tak, jak ji sestavila Státní bezpečnost v padesátých letech minulého století při likvidaci skupiny.

Na úplném vrcholu tohoto pavouka je jméno Josefa Vávry, zvaného Stařík, který se po válce stal na Moravě hlavním představitelem partyzánského hnutí a po komunistickém puči v únoru 1948 utekl před zatčením do Rakouska, odkud Světlanu řídil. Zakreslena jsou i jména Antonína Slabíka, který byl hlavním velitelem celé organizace, a jeho pomocníků, stejně jako několik štábů, které vznikly na několika místech Československa.

Partyzánů se komunisté báli

"Většinu velitelů tvořili bývalí partyzáni, například členové oddílu Olga z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky," vysvětluje Homola. Podle něj se stali partyzáni pro komunisty velkým nebezpečím, zejména pokud by se nové moci vzepřeli. "Byl to pro nový režim zásadní problém. A proto velmi tvrdým způsobem udeřili," podotýká a přechází na výstavě k místům, kde jsou fotografie hlavních členů Světlany. 

Jako první je právě Antonín Slabík, kterého ale nikdy policie nechytila, v roce 1949 uprchl do Rakouska, odkud se ovšem ještě několikrát vrátil a v roce 1951 odvezl z Československa ilegálně i svou manželku a děti, s kterými žil do své smrti v Austrálii. Vedle jeho fotografie je snímek švagrové Bedřišky Došlíkové - Slabíkové, rovněž členky štábu Světlana, která také uprchla a státní bezpečnosti nikdy nepadla do rukou.

Odkud název Světlana?

I když kolem odbojové organizace Světlana existuje dodnes řada nejasností, jisté je mimo jiné to, proč získala takový název. "Tato protikomunistická organizace byla pojmenovaná po mně," říká paní Světlana Janíčková, která se narodila v roce 1947 jako Doležalová. Na svět přišla jako nemanželské dítě, její matkou byla Aloisie Doležalová, otcem Josef Vávra - Stařík, který byl u založení zmiňované organizace v roce 1948.

Když se narodila, její otec utekl před komunisty do Rakouska, odkud ho ale ilegálně dostali do Československa a v roce 1953 popravili. Příliš nepoznala ani svou matku, protože ta byla zatčena v jejích dvou letech. "Vychovávala mě babička, vyrůstala jsem s cejchem dítěte velezrádců," vysvětluje paní Světlana, které se matka vrátila z vězení v deseti letech. "Po tom, co mí rodiče skutečně dělali, se snažím pátrat celý život," říká ke svému osudu.  

Další už takové štěstí neměli. Rudolf Lenhard se sice určitý čas ukrýval, ale po dopadení zinscenovala Státní bezpečnost jeho převod přes hranice, kdy jej zatkla, a poté ho soud poslal na popraviště.

Odsouzen k smrti a popraven byl i velitel podskupiny Světlana - Jeseník Alois Šimara. "Jeho skupina patřila k nejnebezpečnějším, protože byla velmi dobře vyzbrojena, měla například lehké kulomety," upozorňuje hlavní autor výstavy a popisuje smutné osudy dalších popravených - Jaromíra Vrby, Františka Many či bratrů Karla a Antonína Daňkových.

"Například když se Státní bezpečnost pokusila 20. dubna 1949 zatknout ve Vsetíně Jaromíra Vrbu, tak při přestřelce jednoho policistu zastřelil. Přestřelka nastala také při zatýkání bratrů Daňkových, kteří byli nakonec zatčeni a popraveni," uvedl.

Světlanu zradil falešný agent 

Vedle obětí jsou ale tady také "kati", ne ti na popravišti, ale ti, kteří zatčené brutálně vyslýchali, nebo organizaci infiltrovali a přispěli k jejímu rychlému konci. Především Jaroslav Tureček, velitel Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, který zároveň hrál agenta se jmény Jindra Tabara, Henry i Harry. Některé členy Světlany znal ještě z partyzánských bojů, což mu napomohlo k tomu, že do organizace pronikl a měl zásadní podíl na rozkrytí odbojové činnosti.    

Lidé, kteří na výstavu přijdou, se toho dozvědí ještě mnohem více. Ke snadnější orientaci jim může pomoci to, že každá část výstavy má svou barvu. Nejdříve je třeba se zastavit u nahnědlé, která připomíná okupaci Československa nacisty a vzpomínaný partyzánský odpor na Moravě.

Následují panely rudé barvy, tedy období komunistického teroru, proti kterému  skupina vznikla. Modrá barva naopak symbolizuje naději, přichází krátké uvolnění politických poměrů v šedesátých letech, kdy bývalí členové Světlany i jejich příbuzní bojují za rehabilitaci, které se nedočkají, protože veškeré naděje přerušuje šedivá a bezvýchodná normalizace, znázorněná nazelenalou barvou.

A nakonec žlutá jako východ slunce, pád komunismu na konci roku 1989, naděje a kromě jiného i šance konečně bádat ve svobodných poměrech o všech souvislostech spojených se Světlanou.

Nebylo to trochu jinak?

Při odchodu z výstavy člověka napadá ještě jedna barva - černobílá. Příběh Světlany je totiž ze všeho nejméně černobílý. Osudy některých lidí nejsou dodnes zcela jasné, což se týká i hlavního aktéra Josefa Vávry - Staříka. Spolupracoval nějakým způsobem se Státní bezpečností? Nebo dokonce kolaboroval s nacistickým režimem? Historici tvrdí, že to není pravda, byť například někteří autoři knih jej z tohoto podezřívají. 

Jasný je jen konec jeho příběhu. Státní bezpečnost jej ve Vídni vylákala v říjnu 1949 na setkání, kdy ho lapila a převezla do Československa. Čtyři roky byl vězněn a podle několika svědectví také týrán. Státní bezpečnost ho poté několikrát využila jako svědka v procesech proti jiným protikomunistickým skupinám - včetně svědectví v případu popravené Milady Horákové. I jemu ale nakonec připravili komunisté smrt, oběsili jej v roce 1953.

autor: Radek Bartoníček | 8. 12. 2018 16:36

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama