Praha - Absurdní, šílené... lidsky nicméně pochopitelné. Tak komentují psychologové i historici "závody" na sklonku druhé světové války.
Závodili téměř všichni: vojevůdci, velitelé armád i pluků, až po posledního pěšáka či tankistu.
Všichni chtěli být v hlavním městě anebo na hranicích své vlasti při jejím osvobozování první. Když už to nemohla být Paříž, Řím anebo Praha, tak alespoň jiné větší či rodné město.
Seriál: 70 let od porážky nacismu
"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná
Velké bombardování: Lidé nevěřili krytům a umírali na polích
Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté
Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků
Kdo dorazí první? Koncem války soupeřili velitelé mezi sebou
Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí
Medaile nahradilo zadostiučinění z definitivní porážky nacistů anebo touha zapsat se do dějin. Generálové přitom - často bezohledně - riskovali životy svých vojáků. Třebaže si na konci celosvětového konfliktu před 70 lety většina z nich nepřála nic jiného, než aby přežili.
"Paradoxně i válka je v lidech schopna vyvolat prestižní soutěžení či závody mezi armádami, generály, ale i řadovými vojáky. A má to až překvapivě hodně podob," konstatuje Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.
Zběsilá jízda na pomoc Praze
Málo známá je například zběsilá jízda party tankistů československého armádního sboru z Moravy do povstalecké Prahy, jejíž rozhlas volal o pomoc.
"Z Olomouce jsme vyrazili po hradecké silnici místy až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Ať to stojí, co to stojí. Až se nám z toho třením pálily na pojezdových kolech gumy, takže jsme je museli chladit vodou," vzpomíná na snahu být v Praze mezi prvními tehdejší velitel tanku Karel Šerák.
Se třemi tanky (věžová čísla 603, 843, 040) dorazil nakonec do Prahy sice až 10. května, zato se s nimi vyšplhal až k Pražskému hradu. Tohle prvenství už Vladimíru Benešovi, Karlu Šerákovi, Alexeji Hrochovi, Valeriánu Klabanovi, Vasilu Koberjovi či Vasilu Grigovi (většinou volyňští Češi) nikdo nevezme. A Karel Šerák je na něj dodnes patřičně hrdý.
Válka a sport mají mimochodem podle psychologa Daniela Štrobla mnoho společného. Sportovní klání lidem v dobách míru navíc války leckdy v historii nahrazovalo.
"V lidech - a zvláště v mužské populaci - je geneticky zakódována soutěživost. Snaha toho druhého přeprat, zvítězit nad ním. A když je ve válce protivník - v tomto případě nacisté - už poražen či utíká, začínají nové a jiné závody o to, kdo dříve osvobodí to či ono město, kdo první dorazí na Pražský hrad. Jen s tím rozdílem, že vojáci spojeneckých jednotek po sobě při této soutěži či předhánění nestřílí," dodává Štrobl.
Praha - mytická meta
Válečné závodění v roce 1945 bylo podle historika Marka založeno na docela obyčejných lidských věcech. "Lidé měli války až po krk. Přáli si jediné: její konec, aby ji přežili a aby si několikaleté nezměrné bojové strádání vynahradili a příjezd do hlavního města náležitě užili. Navíc je velitelé už od bojů na Dukle neustále pobízeli: Praha, Praha...," upozorňuje.
"Praha se tak i pro Čechoslováky prvního armádního sboru stala až mytickou metou. A když do té Prahy nakonec - byť s malým zpožděním - dojeli a promluvili navíc česky či slovensky, tak nadšení lidí nebralo konce. Tohle musela být pro osádky tří československých tanků vrcholná odměna. Možná si dnes ani neumíme představit, jak euforické a emotivní chvíle to tehdy byly," domnívá se historik.
A dodává: "Je to hezké, citové a lidské..."
O málo vídaných emocích spojených s koncem druhé světové války svědčí ostatně i slzy Čechoslováků z londýnské radiové ústředny, kteří se mačkali kolem vysílačky, když přijímali zprávy parašutisty Jaroslava Klemeše (paraskupina Platinum-Pewter) z povstalecké Prahy.
Ješitný Montgomery
Soutěžení však mělo i negativní dopady. Projevily se například při největší výsadkové operaci druhé světové války Market Garden u nizozemského Arhemu, kterou si u spojenců prosadil britský generál Bernard Montgomery. Jen proto, aby se proslavil jako geniální vojevůdce.
Ignoroval přitom varování zpravodajců, že v místě výsadku jsou silné tankové jednotky SS. Na maršálovy ambice tak doplatily životem tisíce spojeneckých parašutistů.
Operace navíc válku nezkrátila, nýbrž svým krachem prodloužila.
Navíc - nebýt Montgomeryho, tak by americký generál George Patton dost možná osvobodil půlku Československa. Když totiž Pattonovy jednotky před sebou hnaly nacisty, nadřízení ho zastavili, protože pohonnými hmotami byl přednostně zásobován právě spojenecký generál Montgomery.
Řevnivost sovětských generálů, kterou cíleně vyvolával diktátor Stalin, by pak vydala na samostatnou studii.
Fáma o bojující Marii v kroji
Sověti se například v závodech, kdo dorazí do Prahy první, podráželi i mezi sebou. Když totiž jejich politické orgány zjistily, že redaktor Komsomolské pravdy kapitán Sergej Krušinskij jede s prvosledovými tankovými jednotkami z Berlína do Prahy a bude tam zřejmě jako první sovětský válečný korespondent, rozpoutaly se hotové manévry, aby ještě před Krušinským vysadili v hlavním městě Československa redaktora tiskového orgánu Komunistické strany Sovětského svazu - deníku Pravda - spisovatele plukovníka Borise Polevého.
K dispozici dostal i letoun s pilotem, s nímž přistál jako první sovětský korespondent na jednom z pražských fotbalových hřišť.
"Polevoj z toho ovšem sepsal nepravdivou frašku. Sotva prý vylezl z letounu, tak ho v první pražské ulici přivítala v českém národním kroji spisovatelka Marie Majerová. Scházel tam už jen chleba se solí, kterým by ho přivítala. Při tom závodění se tudíž propagandistům od huby doslova prášilo," dává Marek k dobrému humornější historku z konce druhé světové války v hlavním městě Československa.
V džípu ovšem do Prahy spěchali i dva židovští korespondenti v amerických uniformách: Levi Meyer a Eric Schwab.
Meyer chtěl mít exkluzivní reportáž z osvobozené Prahy. Fotografa Schwaba ale do Čech hnal zcela jiný motiv: maminku měl uvězněnou v Terezíně.
"A představte si, že oni do toho Terezína kolem 12. května skutečně dojeli a Schwab tam svou maminku našel. Nikdo by takovou story nevymyslel lépe," líčí historik Jindřich Marek.
